Článek
„Pejsek měl svátek a kočička narozeniny,“ těmito slovy začíná známá pohádka, kterou proslavil hlas Karla Högera. A zatímco oba zvířecí hrdinové se museli spokojit s pozoruhodným dortem, o nějž stejně nakonec přišli, mně se k narozeninám dostalo poněkud jiného – a zcela nečekaného – překvapení.
V jednom ze svých předchozích článků jsem zmínil, že jsme se v sobotu dopoledne ocitli na brněnském hlavním nádraží, odkud nás čekala tříhodinová cesta k našim jižním sousedům. Teď už mohu být konkrétnější: cílem byl rakouský Semmering a především železniční trať, která k němu vede. Jde o mimořádné dílo – natolik významné, že se v roce 1998 stalo první železnicí zapsanou na seznam světového dědictví UNESCO. A protože slovní spojení „to musíte vidět“ tu není nijak přehnané, pojďme se po ní společně vydat.
Hned na začátku se musím přiznat, že jsem o významu této trati donedávna neměl ani tušení. Jako člověk, který se dlouhodobě považuje za příznivce železnice, to beru jako zavrženíhodné faux pas ze své strany. Byl jsem přesvědčen, že cesta z Vídně do Grazu nutně vede po moderní koridorové trati s rychlostmi kolem 160 km/h. O to větší překvapení pro mě bylo zjištění, že skutečnost je poněkud jiná. Tenhle výlet byl v tom směru docela slušné prozření, které člověku připomene, jak snadno přehlédne věci, které má přímo před nosem.
Až do města Gloggnitz působí trať naprosto obyčejně – vlastně až monotónně, podobně jako úsek z Brna do Břeclavi. Vlak si drží rychlost kolem 150 km/h a jízda nepřináší mnoho podnětů. Výjimkou je snad jen vídeňské hlavní nádraží: rozlehlé, přehledné a až neuvěřitelně čisté. Při množství cestujících, kteří jím denně projdou, je téměř zázrak, že na zemi nenajdete snad jediný odpadek. Navíc působí dojmem, že má nějaký skrytý rezervní prostor na návaly lidí, které by u nás už dávno vyvolaly kolaps všeho živého.
Za Gloggnitzem ale začíná úplně jiný příběh. Vlak citelně zpomalí, koleje se začnou stáčet v krátkých obloucích a moderní betonové pražce nahradí staré dřevěné. Je jasné, že vstupujeme do horského úseku. Při výjezdu ze stanice ještě míjíme rozsáhlé staveniště – a právě ono je dnes pro celou oblast možná stejně zásadní jako samotná historická trať. Rakušané se totiž rozhodli tento náročný horský úsek nahradit moderním, kapacitním a podstatně rychlejším řešením: vznikajícím Semmering Base Tunnellem.
Mapa současné horské trati v porovnání s novým tunelem.
Tento tunel, dlouhý přes 27 kilometrů, umožní rychlost až 230 km/h a zkrátí cestu mezi Vídní a Grazem o více než padesát minut. V době, kdy se všichni snaží šetřit čas, jde o skutečně výrazné zlepšení. Dokončení stavby je plánováno na rok 2030. Nové spojení využijí především dálkové expresy, ale zásadně pomůže i nákladní dopravě – ta díky mírnějšímu stoupání a přímějšímu vedení trasy projede s menší energetickou náročností a bez nutnosti nasazovat k jedné soupravě více lokomotiv. Nákladní vlaky tu totiž už od 19. století bojovaly s tím, že prudké stoupání znamenalo nutnost postrkových lokomotiv a komplikovaného provozu.
Z okna vagonu vidíme už téměř dokončené portály budoucího tunelu a postupně se přibližujeme k městečku Payerbach. Samotné město ale jen mineme v širokém oblouku a vzápětí začínáme stoupat po úbočí protějšího kopce. Je to zvláštní pocit – pod sebou vidíme trať, po které jsme před chvílí jeli úplně jinou rychlostí, a chvílemi ani nemáme pocit, že sedíme ve vlaku. Vizuální hra vrstevnic, viaduktů a zářezů vytváří dojem, že železnice je tu rozmístěná ve dvou patrech, i když jde stále o jednu a tutéž trať.
Trať se vine nad mnoha údolími a výhledy jsou skutečně famózní.
Oblouků přibývá a jsou čím dál sevřenější; ty nejmenší mají poloměr pouhých 190 metrů. Vlak se šine rychlostí mezi 60 a 70 km/h a koleje přitom nepřestávají skřípat — zvuková kulisa, která k horské železnici jednoduše patří. Projíždíme několika kratšími tunely a vzápětí překonáváme hluboká údolí po masivních kamenných viaduktech. Trať v tomto úseku překoná převýšení 459 metrů a je znát, že stoupání rozhodně není symbolické.
Krátce před jedním z tunelů, už jen kousek pod Semmeringem, navíc neplánovaně zastavujeme. Důvod netušíme, ale rozjezd do prudkého stoupání není nic, co by kterýkoli strojvůdce ocenil. A skutečně — když se vlak znovu dává do pohybu, je slyšet a cítit, že i Vectron musí na pár vteřin zabrat naplno, než soupravu znovu rozpohybuje. Když vidím stroj s výkonem 6 400 kW, jak se rozbíhá s patrným úsilím, nedovedu si představit, co zde musely zažívat lokomotivy dostupné před rokem 1900. Tehdejší stroje měly jen zlomek dnešního výkonu a každé stoupání i ostrý oblouk pro ně znamenaly skutečnou zkoušku možností tehdejší techniky.
Náročnost ostatně k této trati patří. Když si uvědomíme, že byla vystavěna v letech 1848–1854, nezbývá než uznale pokývat hlavou nad úsilím a zručností tehdejších stavitelů. Celkem 109 obloukových mostů, 16 viaduktů a 15 tunelů, to vše při traťovém sklonu až 2,5 %. Na polovinu 19. století – a s tehdejšími technologiemi – jde skutečně o mimořádně odvážná čísla. Trať tehdy navrhl inženýr Carl von Ghega, který musel poprvé v historii v podstatě „vymyslet“ systematický způsob projektování horské železnice. Mnohé konstrukční postupy, které dnes považujeme za samozřejmé, se poprvé testovaly právě zde.
Jízda skutečně stojí za to. Ať už jste železniční nadšenci, nebo prostě jen máte rádi krásnou horskou krajinu, určitě se vyplatí ji absolvovat. Ostatně právě díky své náročnosti a odvážnému vedení trasy je Semmeringská železnice často označována za „první skutečnou horskou železnici na světě“. Nešlo totiž o úzkokolejku ani o pomalou důlní dráhu, ale o plně provozovanou hlavní trať určenou pro běžné cestující. A to tehdy znamenalo něco jako dnešní dálnice – základ dálkového spojení celé monarchie.
Vůz ÖBB 5144 001-4, který na trati jezdil kolem roku 1952. Nyní je vystaven přímo ve stanici v Semmeringu.
Dnes na trati potkáme zejména lokomotivy Siemens Vectron, které jsou nákladních souprav často řazeny ve více kusech.
Kolem tratě se nachází i rozsáhlá síť stezek pro pěší. Nejznámější z nich je „Bahnwanderweg“, tedy volně přeloženo „železniční turistická stezka“. Začíná přímo u nádraží v Semmeringu a vede prakticky souběžně s tratí; návštěvníky tak provede kolem většiny viaduktů, tunelů i dalších technických památek, které tu zanechala výstavba před více než půldruhým stoletím. Cestou míjí i ikonická místa, například vyhlídku „20-Schilling-Blick“, která se stala známou díky rakouské bankovce s motivem Kalte-Rinne viaduktu. Stezka je rozdělena do několika etap a informační panely podél trasy popisují nejen historii stavby, ale i život tehdejších dělníků, kteří na projektu pracovali v náročných horských podmínkách. Mnozí z nich žili v provizorních táborech vysoko ve svazích a při pracích se používaly metody, které bychom dnes považovali za mimořádně nebezpečné.
My jsme byli ubytováni přímo v Semmeringu, a protože jsme měli jen omezené časové možnosti, dopřáli jsme si alespoň krátkou, zhruba čtyřkilometrovou procházku k rozhledně Doppelreiterwarte. Právě tato vyhlídka je mimochodem součástí jedné z kratších variant Bahnwanderwegu, takže člověk si během výletu udělá i malou ochutnávku toho, co hlavní trasa nabízí. Odtud je nádherný výhled do širokého okolí a také na část samotné železnice, která se elegantně vine mezi kopci. Je to výhled, který vám nenápadně připomene, že trať tu není jen dopravní cestou, ale i kulturní stopou v krajině.
Weinzettelwand tunnel. Je to de facto kombinace viaduktu a tunelů v jednom.
Cestou jsme minuli řadu zajímavých staveb, mimo jiné i někdejší Südbahn hotel – svého času vyhlášené rekreační zařízení. Dnes je však opuštěný a nijak využívaný, což na místě působí poněkud melancholicky, zvlášť když člověk ví, že v době parního provozu patřil mezi nejluxusnější hotely monarchie. O kousek dál stojící Kurhaus Semmering aktuálně prochází rozsáhlými stavebními úpravami. Obě stavby jsou připomínkou doby, kdy se do Semmeringu jezdilo „na letovisko“ v podobném duchu, jako se k nám jezdilo na Luhačovice nebo Karlovu Studánku.
Budova bývalého hotelu Südbahn. Dnes je z velké části opuštěná.
Osobně si myslím, že se sem určitě ještě minimálně jednou vrátíme. Listopadová krajina v Semmeringu už byla zasněžená a věřím, že bude stát za to oblast prozkoumat i na jaře, kdy budou louky zelené a teploty příznivější než současných minus deset. Rádi bychom také prošli celou trasu stezky Bahnwanderweg, která umožňuje podívat se na některé technické divy tratě opravdu zblízka a z perspektivy, kterou z vlaku neuvidíte.
Tak snad třeba za půl roku…
