Článek
Volně navazuje na:
https://medium.seznam.cz/clanek/deryck-kalabrijske-leto-aneb-kdyz-jsme-misto-do-chorvatska-zamirili-na-jih-italie-163597
Na jihu Itálie se prý čas zastaví. Lidé tu nemluví, oni zpívají. Nechodí, ale ladně kloužou mezi stíny palem a vůněmi oregana, a místo stresu si objednávají další espresso. A my? My jsme tam přijeli z Česka – s otevřenou myslí, kufry plnými opalovacích krémů a s jedinou kávovou zásadou: kapučíno je přece dobré kdykoliv během dne, že?
Jak už jsem zmiňoval v předchozím článku, ubytovali jsme se v malebné Amantei – městečku na tyrkysovém pobřeží. Už od prvního dne nás fascinovala lehkost, s jakou tu všechno plynulo. Obchodníci vás zdravili, i když jste šli jen okolo, a pizza chutnala tak, že jsme museli několikrát přepočítat, zda je opravdu jen za šest euro. Ale naše první opravdová kulturní srážka s místními zvyky přišla ve chvíli, kdy jsme se rozhodli dát si kapučíno… ve čtyři odpoledne. Tedy, my bychom si ho klidně dali i dříve, ale nebylo to možné vzhledem k otevíracím dobám místních kaváren.
Odpolední kávové faux pas
A tak se to holt jednoho odpoledne stalo. Místní kavárna, slunce hřálo stále poctivě (možní až moc) a my jsme měli za sebou poobědovou siestu v klimatizovaném pokoji. Byla to taková ta klasická italská kavárna: pár stolků venku, vitrína s cornetti a několik mladých Italek, které se chvílemi tvářily, že by raději byly někde úplně jinde. Možná na pláži. Kávovar ovšem obsluhoval postarší a prošedivělý barista.
Přistoupili jsme tedy k pultu vybaveni několika naprosto základními italskými slovy:
„Due cappuccini, per favore.“ (Dvě kapučína, prosím.)
Nastalo ticho. Takové to jemné, překvapené, pobavené ticho, které nastane, když uděláte něco nečekaného, ale ne vyloženě urážlivého. Barista se pousmál, pozvedl obočí a naklonil hlavu:
„Cappuccino? Adesso?“ (Kapučíno? Teď?)
Pak se podíval na hodinky, jako by si chtěl být jistý, že je skutečně odpoledne.
„Sì,“ odpověděli jsme vesele, aniž bychom tušili, že jsme právě narušili kávové zákony Apeninského poloostrova.
Malá lekce italského kávového bontonu
V Itálii je káva věda. A zvyklosti, které se kolem ní točí, jsou téměř posvátné. Espresso tu není jen nápoj – je to kulturní rituál, který má svá přísná pravidla.
Kapučíno, ten lahodný mix espressa a napěněného mléka, je pro Italy jednoznačně snídaňová záležitost. Typicky se pije do desáté hodiny ranní a téměř výhradně s něčím sladkým – croissantem, brioškou nebo cornettem. Po obědě? Nikdy. Po večeři? To už je téměř zločin.
Mléko je totiž vnímáno jako těžké na trávení. Italové jsou přesvědčeni, že si ho po jídle může dát jen ten, kdo nehodlá své tělo brzy znovu použít. Pokud si tedy někdo objedná kapučíno odpoledne nebo večer, okamžitě se zařadí do kategorie „turista“.
Zpátky do kavárny
Naše objednávka byla nakonec přijata. Barista se usmál, lehce pokrčil rameny a s šibalským pohledem prohlásil:
„Va bene, due cappuccini… ma solo per voi!“ (No dobrá, dvě kapučína, že jste to vy…)
Ke stolku nám je pak s pobaveným úsměvem donesla jedna z těch slečen. Za pozoruhodné bych označil to, že jsme během našeho pobytu celý rituál několikrát opakovali – někdy nám ke kapučínu donesli také vodu, jindy nikoliv. Asi dle nálady…
Nezbylo nám nic jiného než smát se spolu s ní. Okolní hosté – převážně místní obyvatelé popíjející odpolední ristretto – nás sledovali také s pobavením, ale bez jakékoliv zloby. Jeden z nich dokonce vtipně poznamenal něco v tom smyslu, že by si mohl dát taky, ale pak by se mu prý jeho žaludek pomstil.
Kapučíno jako kulturní most
A tak jsme si pochutnávali na pěnivém potěšení, ačkoli jsme věděli, že tím porušujeme nepsaná pravidla. Ale co bylo krásné – nikdo nás neodsoudil. Všichni to vzali s nadhledem a humorem, což by podle mě v ČR bylo téměř nemyslitelné.
Itálie je krásná i ve svých drobných pravidlech. A zatímco některá z nich dávají dokonalý smysl – třeba to, že káva se pije rychle a ve stoje – jiná vás možná překvapí. Ale co je důležité: Italové mají pro drobné přestupky pochopení. Zvlášť když přichází s úsměvem a upřímnou chutí poznat jejich svět.
Takže pokud si v Kalábrii odpoledne dáte kapučíno, buďte připraveni na úsměv, pozvednuté obočí a možná i přezdívku. Ale věřte mi – stojí to za to. Protože i tahle malá epizoda ukazuje, že cestování není jen o památkách, ale hlavně o setkáních a poznávání toho, jak lidé v daném místě žijí.
