Článek
Jestli existuje pláž, která člověka chytne za srdce hned při prvním pohledu, je to Spiaggia de Michelino. Nachází se přímo pod městečkem Parghelia v Kalábrii a už samotný přístup k ní je malým dobrodružstvím – tedy pokud za „dobrodružství“ považujete více než 200 schodů vinoucích se dolů po úbočí strmého útesu. My ano. A tak jsme se rozhodli při naší dovolené tuto pláž navštívit.
Jelikož (jak už jsem zmínil v předchozím článku) jsme se nakonec rozhodli si nepůjčovat auto, bylo třeba nalézt si nějaké rozumné dopravní spojení. V tomhle má západní pobřeží Kalábrie poměrně velkou výhodu; po jeho pobřeží vede železniční trať. Poměrně rychle jsme tak zjistili, že nám cesta mezi městečkem a Amantea a Prghelií zabere přibližně hodinu času – s jedním přestupem v Lamezia Terme. Rychlost je tedy srovnatelná s autem, a navíc vlaky zde jezdí moderní a klimatizované, takže ani cestovní komfort není vůbec špatný. Své jistě hraje i bezprostřední blízkost turisticky o něco „profláklejší“ Tropey; ostatně vlak, který nás měl dovézt na místo, byl označen jako „Tropea Line“.
V předmětný den ráno jsme se tedy vybavili vodou, menší svačinou a slunečníkem, protože jsme věděli, že tady nás žádné plážové bary a resorty nečekají. Pravda – samotný přijezd do Parghelie úplně slavný nebyl; usoudili jsme, že vody máme na delší pobyt na pláži málo, a tak jsme se rozhodli rozšířit zásoby v místním obchodě. Zakoupili jsme si zde 2 lahve čisté vody, každá o objemu 2 litry. No a zatímco v Lidlu jsme za identickou lahev dávali kolem 40 centů, tady nás každá vyšla na 2 Eura. Zřejmě voda z ledovce. První dojem tedy nic moc, ale nenechali jsme si tím zkazit den.
Sešli jsme z mírného kopce, podchodem jsme se dostali na druhou stranu místní hlavní silnice a postupně jsme došli až k onomu výše zmíněnému schodišti. Už sestup sám byl zážitek; otevřelo se nám několik krásných výhledů na Tyrhénské moře, na jeho tyrkysové a smaragdové odstíny a na níže položený úsek bílého pobřeží lemovaný skalami.
Pláž samotná je poměrně malá, zhruba 350 metrů dlouhá, ale působí jako uzavřený svět. Jako byste vstoupili do filmu, kde se každý záběr natáčí během takzvané zlaté hodiny. Jemný písek střídající se s velice drobnými oblázky zlatavé barvy, a mořská voda natolik průzračná, že člověk viděl své vlastní stíny i ve chvíli, kdy stál po pás ve vodě. Není divu, že právě tato pláž získala v minulosti ocenění Modrá vlajka, udělované pouze místům s výjimečně čistým mořem a ekologickým provozem. Tady to ale nebyla jen formalita – čistota vody byla zřejmá pouhým okem. Bez jakýchkoliv filtrů nebo přikrášlení.
Jakmile jsme odložili ručníky a ponořili se do vody, nastalo to, co se občas stane jen na výjimečných místech – ztratili jsme pojem o čase. Šnorchlování podél skalnatého okraje pláže odhalilo bohatý podmořský svět. Viděli jsme hejna malých stříbrných a zdánlivě průhledných rybek, barevné řasy a hladké kameny, které slunce přeměnilo v lesklé poklady. Dokonce se nám podařilo spatřit i malou chobotnici. Moře se zde mění podle hloubky a světla: u břehu je téměř průhledné, o pár metrů dál přechází do smaragdově zelené a pak do hlubší modři. Každý pohled pod hladinu byl jako vstup do jiného světa.
Co dělá Michelino opravdu výjimečným místem, je jeho divokost a určitá absence vymožeností civilizace. Nenajdete tu žádné komerční slunečníky, plastová lehátka, kiosky ani hudbu z repráků. Tady je jediný soundtrack tvořený šuměním moře, zpěvem ptáků a občasným smíchem dalších návštěvníků. Všichni si tu své pohodlí nosí s sebou – vodu, jídlo, deku i slunečník. Právě ta jednoduchost a soběstačnost ale dává pobytu jiný rozměr. Člověk tu konečně není zákazníkem, ale návštěvníkem. A zřejmě i díky tomu si lidé toho místa víc váží – žádné odpadky, vajgly, ani zbytečný řev; jen tichá úcta k prostoru, který jako by ani nepatřil tomuto světu.
Na západním konci pláže se tyčí výrazné skalní útvary, z nichž jeden nese místní název „Palombaro“. Podle tradice tu kdysi probíhal korálový rybolov a skály dodnes přitahují pozornost jak rekreantů, tak mořských tvorů. Při plavání kolem nich jsme měli pocit, že jsme součástí nějaké prastaré krajiny – tiché, neměnné a majestátní.
Zážitek završil náš výstup zpět nahoru. Schody, které ráno působily jako mírná výzva, se v odpoledním slunci proměnily ve zkoušku fyzické zdatnosti. Ale každým krokem jsme se znovu ohlíželi – dolů na pláž, která se pomalu nořila do zlatavého světla, a dál na širé moře, na jehož obzoru se za dobrého počasí (které je zde skoro vždy) rýsuje kužel sopečného ostrova Stromboli. Všude kolem nás byly středomořské borovice, fíky, kaktusy a suchozemská vůně, kterou byste marně hledali jinde.
Spiaggia de Michelino není pláž pro každého. Kdo hledá all-inclusive, bazén a koktejl s deštníčkem, ten tu dlouho nevydrží. Ale kdo hledá, krásu, čistotu a trochu námahy jako daň za zážitek, ten si ji zamiluje. My jsme si ji zamilovali.
Pohled na pláž ze schodů
