Článek
Slunce toho dne skutečně mimořádně pálilo, teploty se šplhaly výrazně nad 30 stupňů. Nelze se tedy divit, že spousta lidí zvolila za svůj cíl koupaliště v jednom nejmenovaném jihomoravském krajském městě. Voda příjemně chladí, děti si hrají, vzduch voní po opalovacím krému s parfémem melounu. Klasická idyla na koupališti, konkrétně v dětském brouzdališti. Místo, které má být pro nejmenší oázou radosti, a kam rodiče odkládají své ratolesti, aby si na chvíli oddechli nebo si vyměnili pár vět s jinými dospělými. Ten den to ale bylo trochu jinak.
Mezi batolaty a předškoláky se totiž objevil malý narušitel pořádku. Chlapec ve věku zhruba pěti let, kterému se dostalo přezdívky „vodní tyran“. Děti zpočátku hrály své obvyklé hry: nalévaly vodu do kelímků, učily plavat nějaká malá vodní zvířátka, nebo si prostě jen na okraji bazénu stavěly věž z těch hraček, které to umožňovaly. Pak ovšem přišel on, vodní tyran. Bez jakéhokoliv zájmu o spolupráci, zato s mimořádnou chutí všechno rozbourat.
Začal nenápadně. Ukrad z hladiny bazénu jakýsi míček a beze slova s ním odběhl. Dítě, kterému míček patřil, se nejdřív zmateně rozhlíželo, a když se mu konečně podařilo předmět získat zpět, přišel další úder – tentokrát plastová konev rovnou do obličeje. Ne, nejednalo se o náhodu, ten kluk si prostě počkal na příležitost. Následovalo kropení hlavy jiného dítěte, i když to se verbálně bránilo. Pak se slovy o troubovi odešlo pryč.
Zásahy „vodního tyrana“ byly strategické, cílené a časté. Kdo měl v ruce hračku, přišel o ni. Kdo si dovolil nesouhlasit, skončil politý. V jednu chvíli si malý tyran dokonce obul cizí sandály (podotýkám, že dospělácké), pobíhal s nimi kolem a odmítal je vrátit. A co na to jeho rodiče?
V bazénku žádní. Jeho matka seděla opodál na dece, pohodlně rozvalená, oči zabořené do displeje. Palec kmital po obrazovce – zprava doleva, zleva doprava, občas ťuknutí, možná srdíčko nebo komentář. Tvář zcela klidná, občas neurčitý výkřik do tmy stylem „Jó, Pepíku, moc tam nezlob!“ – pronesené bez jakéhokoliv náznaku zájmu. Možná ani nevěděla, kde se Pepík nachází. Možná ji to nezajímalo. Hlavně že má klid.
Ostatní rodiče postupně ztráceli trpělivost. První fáze byla klasická – pasivní nevole. Znechucené pohledy, tiché šeptání mezi rodiči, zvednuté obočí. Druhá fáze – marné napomínání: „To není tvoje hračka, vrať to.“ „Prosím, nestříkej na Aničku, nelíbí se jí to.“ Většinou bez efektu. Chlapec se jen drze usmíval, někdy pro jistotu provokoval ještě víc. Třetí fáze – bezmoc. Některé děti si samy řekly, že už nechtějí v bazénku být. Sebraly své hračky a s pomocí rodičů se přesunuly jinam, nejčastěji do stínu pod strom.
A pak přišla první hrdinka. Maminka, která to už prostě nevydržela. Zůstávala s dítětem ve vodě, tiše vše pozorovala a když tyran opět někoho polil, naklonila se k němu a s odzbrojujícím klidem mu řekla: „Víš co? Víš, koho bys měl polít? Tvoji maminku. Uvidíš, jak se bude smát. Určitě už je jí na sluníčku hrozně horko, sedí tam dlouho.“
Chlapec se zarazil. Pak se mu v očích roztančili rarášci. Vzal konvičku, naplnil ji vodou a s triumfálním výrazem se rozeběhl k dece. A opravdu – bez váhání, s radostí, celou dávku vody vylil přímo na mámu – i s jejím telefonem.
V ten moment matka najednou ožila. S očima rozšířenýma hrůzou a telefonem v ruce vyskočila jako ninja, začala hlasitě nadávat a křičet na dítě: „Co to děláš?! Jsi normální?!“ Okolí, které celou akci sledovalo v napjatém tichu, se rozesmálo. Některé maminky se musely otočit, aby se neprozradily. Ta jedna, která celou akci zrežírovala, se jen pousmála a dál si hrála se svým dítětem.
Když si člověk vybere nesprávný cíl…
Situace se na chvíli uklidnila, matka přestala nadávat chlapec viděl, že přestřelil. Po pár minutách s ním ale zase začali šít všichni čerti a když viděl, že rodič se opět věnuje telefonu, zamířil zpátky do dětského bazénku.
Tentokrát si vybral za cíl zhruba stejně starou holčičku, která si hrála s vodním mlýnkem – nahoru nalejete vodu a dole se vám točí lopatky. Kluk na nic nečekal a tuto hračku jí uzmul.
„Vrať to,“ pronesla holčička ledovým a výhrůžným tónem. Vtipné je, že se u toho usmívala.
„Haha, nebo co?“ popichoval ji kluk, který se opět evidentně dobře bavil.
„Říkám ti abys to vrátil,“ proneslo děvče znovu.
„Kluk na ni však jen udělal pitvorný obličej a dál vesele mával ukořistěným předmětem.
Pak se ozval pleskavý zvuk, hračka spadla do vody a kluk se rozeřval.
Holčička si mlýnek vzala, opět si s ním způsobně sedla na okraj bazénku a suše prohlásila: „Já jsem tě varovala.“
Osobně nejsem příznivcem fyzického násilí, ale ta facka sedla znamenitě. A jak se říká – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… snad si z toho dotyčný vezme ponaučení pro příště.
