Článek
Vánoce mají zvláštní schopnost proměnit atmosféru města i naši vlastní náladu. Stačí několik světýlek, vůně skořice a ozvěna koled — a člověk se na chvíli zastaví, nadechne a svět kolem sebe vnímá jemněji. Nezřídka se přitom ozve i kousek nostalgie spojené s dětstvím. Záleží však také na tom, kdo a jak tyto svátky pojme, protože přístup se neliší jen stát od státu, ale často i město od města.
Kontrast nemusíme hledat daleko — z Brna do Vídně je to kousek a já tak měl možnost několikrát navštívit i trhy v rakouské metropoli. Nejde o žádnou soutěž; v takové disciplíně by to ostatně nedávalo velký smysl. Vždy mě ale zaujme, jak mohou být stejné Vánoce interpretovány tak odlišně — jednou jako uhlazená, tradiční a noblesní skladba, podruhé jako živá a trochu divoká, místy obtížně uchopitelná, ale vždy srdečná.
Brno má Vánoce, které působí bezprostředně. Město se převlékne do světel, vzduch provoní svařené víno a koření a lidé se nechávají unášet sváteční náladou po svém — často poněkud „přiveseleni“ obsahem svých kelímků. Poslední roky však přinesly i výzdobu, na kterou se nedá zapomenout, ani kdybyste chtěli. Pro letošek se stalo hvězdou mediálně propírané „chlupaté vajco“, které si rychle vysloužilo svou nelichotivou přezdívku. Každý si v něm našel něco jiného, ale málokdo by řekl, že působí tradičně. Brno tím ukazuje svůj specifický humor — nebo svou nevyzpytatelnost, záleží na úhlu pohledu — a není divu, že někdo může takovou dekoraci vnímat i jako poněkud buranskou.
Brněnské trhy se podle mě v posledních letech vydaly hlavně cestou jídla a pití; řemeslných výrobků, které kdysi tvořily jejich základ, postupně ubývá a přesouvají se především na Zelný trh. Celkově však trhy působí přátelsky, spontánně a plné života. K Brnu patří jeho lidé – studenti, rodiny, sousedé i náhodní kolemjdoucí, kteří si u stánku dopřejí něco horkého na zahřátí. Atmosféra však letos (a vlastně i v posledních letech) získala po rozhodnutí pořadatelů jeden zvláštní prvek: zákaz vánočních hrnků. Keramické „turbohrnky“, které byly symbolem brněnských trhů a mnozí je sbírali jako malé poklady, už na stáncích oficiálně nesmí být. Důvodem má být sjednocený vizuál, což je myšlenka, která – přiznejme si – v prostředí Brna působí skoro ironicky.
Možná je to praktické, možná logické či ekologické — ale většinu lidí to zkrátka mrzí. Místo hrníčku, který jste si mohli odnést domů, si dnes člověk odnáší nanejvýš vratný kelímek z plastu. A ten, přiznejme si, opravdu nemá stejný kouzelný efekt. Při pohledu na takovou nádobu si člověk jen těžko vybaví večer na Zelňáku s přáteli nebo krátké zastavení cestou na vlak. Hrnek má úplně jinou schopnost uchovat vzpomínku — a ve správných rukou také mnohem delší životnost.
A právě tady začíná kontrast s Vídní. Na vídeňských trzích se tradiční hrníčky staly nedílnou součástí adventní kultury. Každý rok mají jiný tvar, barvu i design — někdy ladné, jindy hravé, ale vždy charakteristické. A co je hlavní: za symbolický poplatek si je můžete nechat. Mám doma několik z nich a každý nese malý kousek vzpomínky, jako by v sobě uchoval dotek vídeňského adventu. Když z nich v zimě piju čaj, vybaví se mi jemná vůně punče, nasvícená radnice na Rathausplatzu, starý dětský kolotoč před ní a dojem, že Vídeň jako město opravdu pečuje o to, jak Vánoce vypadají. U brněnského kelímku se mi — ze záhadných důvodů — jako první vybaví popelnice na tříděný odpad. Ten kontrast je až příliš zřetelný.
Když člověk prochází vánoční Vídní, vidí, že tradice je klíčová. Výzdoba je elegantní, ničím nepřehnaná, jednotlivá náměstí působí jako scény ze starého filmu a člověk má pocit, že každý detail má své místo. Není to efektní za každou cenu — je to krásné přirozeně. Punč voní po ovoci a koření, dřevo stánků hřeje v zimě pohledem a světla ladí do jednoho tónu. Vídeň si zkrátka zakládá na tom, aby Vánoce nebyly jen o nákupech, ale i o atmosféře, která nemá potřebu se lacině vnucovat.
Ale právě tato uhlazenost může pro někoho mít i svou druhou stránku. Ve Vídni vám Vánoce ukazují téměř ideální podobu — krásnou, romantickou, místy až dokonale inscenovanou. Je to nádherné, jenže zároveň trochu neosobní. Není se ostatně čemu divit: většina návštěvníků jsou turisté, kteří přicházejí spíš „zažít Vídeň“, nikoliv ji skutečně sdílet. Celé to působí jako krásná kulisa, která však není zcela vaše.
Brno je v tomhle jiné. Je zemitější, přístupnější, méně formální. Není to pohádka vyrytá do kamene, ale spíš živý příběh, který si každý rok píšou sami lidé. Má své nedokonalosti a zvláštnosti, ale má i srdce. A když se mezi stánky line vůně trdelníku a kolem vás prochází lehce rozjařené hloučky lidí, člověk si uvědomí, že i tohle má svou nezaměnitelnou atmosféru.
Otázkou možná je, komu jsou Vánoce v tom kterém městě vlastně určeny. Vídeň ukazuje tradici, eleganci a krásu, Brno nabízí autenticitu a tak trochu svůj typický „šaškec“ se svéráznými kulisami, které si ovšem evidentně také nacházejí své publikum. Jedno místo vás okouzlí, druhé vás zahřeje. Jedno poskytne estetiku, druhé přítomnost. A právě v téhle rozdílnosti může být pro někoho skrytá krása.
Já asi holt na ten „šaškec“ úplně nejsem. Třeba o Velikonocích bych symbol vejce ještě chápal, ale o Vánocích mi tahle instalace — navíc ještě ochlupená — moc smysl nedává. Raději se podívám na hru světel na vídeňské radnici nebo si zajdu do Prateru na ozdobené vídeňské kolo. A v každém případě preferuji hrníček.
Jeden námět ale pro tvůrce brněnských Vánoc přece jen mám. Příští rok bych prosil nainstalovat ta ochlupená vejce dvě — každé hrdě z jedné strany brněnského orloje.
Děkuji
