Článek
Tento příběh se mi stal už před nějakým časem. Minulý týden se mi však připomněl, protože jeho hlavní aktér se objevil na stejném místě činu a se stejným požadavkem. Tentokrát jsem ovšem celou situaci vyřešil jinak.
Po náročném pracovním dni jsem se vydal z kanceláře na brněnské hlavní nádraží. Vyčkával jsem na svůj vlak, a kdo trochu Brno a jeho nádraží zná, ten ví, že se na něm potulují různé existence. Od relativně neškodných „pošuků“, kteří jen mávají na odjíždějící vlaky a přejí jim šťastnou cestu, přes drogově závislé osoby až po lidi bez domova.
Nevěnoval ale svému okolí příliš velkou pozornost a přemýšlel jsem nad tím, co se toho dne událo v práci. Z rozjímání mě vyrušil tichý, ale vytrvalý hlas.
„Dobrý den, promiňte, nechci vás obtěžovat… nemáte prosím pár korun na jídlo? Už dva dny jsem nic nejedl.“
Otočil jsem se a spatřil muže, odhadem kolem padesátky. Oblečení měl špinavé, tvář poznamenanou životem na ulici, ale mluvil klidně, s jistou pokorou. V očích měl prosebný, trochu prázdný výraz, jaký vídáte u lidí, kteří už dlouho nečekají od života nic dobrého. Přesto v tom jeho pohledu a tónu hlasu bylo cosi lidského, možná i zoufalého.
Měl jsem u sebe pár drobných a automaticky jsem sáhl do kapsy. Vytáhl jsem tři desetikoruny, podal mu je a přikývl. Nepromluvil jsem, ale v duchu jsem si říkal, že to není moc. Třicet korun, sotva káva, pro něj možná teplá polévka.
Přijal peníze oběma rukama, s krátkým úklonem. „Děkuju vám, pane, fakt děkuju. Jste hodnej člověk. Ať se vám daří,“ řekl, a než jsem stačil jakkoli zareagovat, zmizel za rohem nádražní budovy.
Vrátil jsem se ke sluchátkům. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Jen další střet s realitou, která je sice smutná, ale všední. Cítil jsem na okamžik hřejivý pocit, že jsem někomu pomohl. Ale o dvacet minut později mi ten pocit zhořkl v ústech. Vlak měl zpoždění. Procházel jsem se po perónu a zahlédl skupinu tří mužů, kteří postávali u lavičky na jiném nástupišti. Jeden z nich mával něčím v ruce – skleněnou lahví, která se zaleskla v mdlém světle. Lahváč. Zaslechl jsem smích, hlasitý, hrubý. Zastavil jsem se a rozpoznal tu tvář.
Byl to on. Ten muž, kterému jsem před chvílí dal peníze.
„…no jasně, že mi dal! Třicet korun. Nachytal jsem dalšího blbce,“ hulákal a napil se s teatrálním gestem. Jeho společníci se rozesmáli, jeden ho poplácal po zádech.
Stál jsem tam, strnulý. Cítil jsem, jak mi pomalu tuhnou rysy. Ne snad proto, že si koupil pivo. Ani ne kvůli těm třiceti korunám. Ale kvůli tomu výrazu ve tváři, kvůli tomu smíchu, kvůli tomu slovu – blbec. Nebylo v něm ani vděk, ani úleva. Jen pohrdání. Důmyslný výsměch na účet toho, kdo ještě věří, že někdo prosí o pomoc, protože ji skutečně potřebuje.
Otočil jsem se a odešel jsem opačným směrem. Nepřistoupil jsem k nim, neřekl jsem ani slovo. Možná jsem měl. Možná ne. Ale v hlavě mi to šrotovalo. Nešlo o ty peníze. Třicet korun asi nikomu život nezmění. Šlo o ten princip. O důvěru, kterou jsem vložil do někoho, kdo ji vzal, zneužil a pak se mi vysmál za zády – jenže dost hlasitě na to, abych to slyšel.
Cestou ve vlaku jsem nad tím ještě přemýšlel. Nebylo to poprvé, kdy jsem někomu v podobné situaci pomohl. Obvykle jsem si říkal, že to za to stojí. Že pomoc není o výsledku, ale o úmyslu. Ale tahle zkušenost ve mně něco změnila.
Od té doby už takovým lidem peníze nedávám.
Možná je mezi nimi někdo, kdo by si skutečně koupil polévku. Možná jsem tím někoho o tu polévku připravil. Ale nevím, jak to rozlišit. Nechci soudit podle jednoho špatného zážitku – ale nemohu ho ani ignorovat. Nešlo o zklamání. Šlo o to, že jsem se v ten moment cítil jako někdo, kdo otevřel dveře, a druhý se mu vykálel v obýváku.
Pomoc je něco, co by mělo vycházet z respektu – platného na obou stranách. Dát někomu pár korun je akt důvěry, malý dar lidskosti. Když z něj někdo udělá nástroj k výsměchu, ubližuje nejen tomu, kdo pomohl, ale i těm, kteří budou potřebovat pomoc příště. A právě kvůli nim mě to mrzí nejvíc.
A čím, že se mi ten zážitek připomněl? Inu, ten stejný vykuk mne minulý týden požádal o peníze znovu. Nicméně tentokrát jsem mu jen řekl: „Sorry kámo, ale já ti blbce dělat nebudu…“
