Článek
Bylo pondělí, sedmého března 1994. Ráno jsem si jako každý všední den hodil na záda svůj starý, trochu odřený batoh a vyrazil do školy. Kdo zná brněnský osmec, ví, že to tam nikdy nebylo lehké. Z domu jsem to ale měl blízko — jak do školy, tak do Lužánek. A tím teď nemyslím stadion, ale park, kde se tehdy odehrávala všechna naše klukovská derby. Po škole jsme tam mířili pokaždé, s míčem, smíchem a pocitem, že právě v tom parku se děje všechno, co je v životě opravdu důležité.
Když vyhrocený zápas skončil, z parku jsme se vraceli třídou Kapitána Jaroše, protože jeden z kamarádů bydlel přímo tam a druhý pak na Milady Horákové. Blížili jsme se ke konci Jarošky a zarazilo nás zvláštní ticho, které právě v ulici Milady Horákové panovalo. Obvykle tam bylo rušno – zvlášť v pracovní den. Šaliny jezdily v těsném sledu nahoru na Moravák a dolů na Osmec, a protože koleje tehdy nebyly nijak moderní a neměly na sobě pryžové obložení tlumící vibrace a hluk, byl to pořádný virvál. Ale dnes nic. Jen to ticho, skoro výhrůžné.
Nevím přesně, kolik bylo hodin – asi odpoledne. A na ten výjev, který se nám naskytl, když jsme došli až na samotnou ulici Milady Horákové, si pamatuji dodnes. Autobus linky sedmasedmdesát a šalina sedmnáctka – ale v situaci, kterou jako kluk vidět nechcete. Vlastně ji nechcete vidět ani jako dospělý. Kabina autobusu byla úplně slisovaná, přední část šaliny taky dost pomačkaná. Kolem spousta lidí, hasiči, policie, zdravotníci, a samozřejmě náhodní kolemjdoucí. Je zvláštní, jak i při takovém množství lidí a pohybu dokáže místo nehody na chvíli oněmět.
I my jsme tam v tu chvíli jen fascinovaně stáli a nebyli schopni slova. Možná nám to přišlo trochu dobrodružné — jako malí kluci jsme si prostě neuvědomovali závažnost situace ani její důsledky. Nechápali jsme hned, že by tam někdo mohl být zraněný, možná i mrtvý — a viděli jsme před sebou spíš něco jako potopený vrak lodi. A ty jsou přece ideální k prozkoumávání. Ani jednoho z nás ale nenapadlo jít blíž.
Čas jako by na chvíli zpomalil. Snažili jsme se pochopit, co se tam stalo, a proč se to stalo. Dětský mozek to ale nebyl schopen zpracovat a všichni jsme tak nějak „zamrzli“. Z letargie nás probral až známý hlas, který nám říkal: „Kluci, pojďte odsud pryč…“
Otočili jsme se směrem, odkud ta slova přicházela, a poznali jsme otce jednoho z mých kamarádů. Přišel k nám — a tvářil se, že má o situaci mnohem lepší přehled než my. Což byla samozřejmě v tu chvíli pravda. Vzal nás zpátky za roh, odkud jsme před chvílí přišli, se slovy: ‚Tam není nic hezkého k vidění.“
Nejprve jsme jeho slovům nerozuměli. Vždyť co může být pro malého kluka zajímavější a dobrodružnější než nabouraná šalina s autobusem? Vůbec nám tehdy nedocházelo, že v těch dopravních prostředcích jeli taky lidé. A při pohledu na pomačkaný ocelový plášť bylo dospělému jasné, že někteří z nich nemuseli dopadnout zrovna nejlíp. My, kluci, jsme si to ale nejdřív nepřipouštěli. Až za tím rohem, když jsme měli chvilku na vstřebání toho, co jsme právě viděli, nám to postupně začalo docházet.
Cítil jsem zvláštní mravenčení po celém těle, ale nebylo to stejné jako to, které jsem zažil o pár let později na tom zápase Zbrojovky. (https://medium.seznam.cz/clanek/deryck-den-kdy-se-luzanky-otrasaly-v-zakladech-205611) Tohle určitě nebyla euforie — tehdy jsem to slovo ani neznal — tohle byl čistý a nefalšovaný strach. Hlavou se mi honily myšlenky, některé úplně nesmyslné, třeba: ‚A nemůže ten autobus vybuchnout?‘ Nakonec nás ale táta toho kamaráda uklidnil, že nic takového se nestane.
Rozproudila se živá debata. Černé scénáře střídaly ještě černější — někteří z nás viděli nemocnice praskající ve švech, jiní rovnou hromady mrtvol, které už byly podle naší fantazie odvezeny neznámo kam. Dětská představivost v kombinaci s nezkušeností dokáže vyrobit kdeco. A vzhledem k tomu, v jakém stavu byla ta nabouraná vozidla, jsme měli dost prostoru k vymýšlení. Když jsem teď pátral v archivech, nenašel jsem žádnou oficiální zprávu o počtu zraněných či mrtvých cestujících. Přiznám se — to jsem nečekal.
Po určitém vystřízlivění, které mohlo trvat tak třicet minut, jsme se nakonec všichni se smíšenými pocity vydali domů. Jeden z kamarádů měl tu nehodu přímo před domem — pokud si dobře pamatuji, v té budově tehdy byly potraviny Brychta (obchod s potravinami je tam i teď, jen už má jiného provozovatele) a o kousek vedle byl HOCKEY SHOP, kam jsme si v té době chodili kupovat hokejové kartičky. Ten druhý kamarád bydlel právě za tím rohem, kde jsme si sedli na lavičku a celou věc chvíli vstřebávali.
Když jsme se ve stejném složení sešli další den, padlo k té události ještě několik poznámek. Některé nebyly zrovna chytré (jak se asi u dětí dá čekat), ale nezůstalo jen u takových; řešili jsme i to, co asi bude s tou šalinou (opravili ji a později se vrátila do provozu) a s tím autobusem (byl sešrotován). Celkově jsme ale byli nezvykle zamlklí. A doufali jsme, že takový pohled se nám teď dlouho nenaskytne.
Dnes, když jdu po ulici Milady Horákové, mám pocit, že se ta ulice od té doby vlastně tolik nezměnila. Šaliny pořád sviští nahoru na Moravák a dolů na osmec, auta věčně troubí a kolony tam mají trvalé bydliště. Jen já už nejsem ten kluk, co stojí u rohu a fantazíruje o výbuších a hromadách mrtvol odvezených neznámo kam. Dnes se spíš zastavím opodál a říkám si, že Brno je zvláštní město: některé věci zmizí — třeba ten starý HOCKEY SHOP, který jsme s klukama milovali — ale jiné zůstanou tak pevně, že vám je žádná rekonstrukce ani čas nevymaže. A některé obrazy se vám vryjí tak hluboko, že vás doprovázejí i po třiceti letech, bez ohledu na to, jak se ta ulice zrovna tváří.
