Článek
Byl říjen 1996 a já byl malý kluk. Podzimní atmosféra plná mlh a ranních plískanic se během školních přestávek měnila v vášnivé klukovské debaty. Mluvilo se o jednom zápase, který měl být jiný než všechny předtím. Do Brna přijede Slavia Praha – mistr ligy, klub, který tehdy hrál skvělý fotbal a prosadil se i v Evropě.
V televizi se o hráčích pražského klubu mluvilo s respektem – Kubík, Kozel, Novotný, Ulich, Stejskal. Ta jména jsme znali hlavně z televize, a i když jsme jim nefandili, budila respekt. Nikdo z nás samozřejmě Slavii nemusel, ale všichni jsme cítili, že to je velký tým. A dokonce i ti, kdo normálně na fotbal nechodili, říkali, že tentokrát půjdou. Protože Slavia, to se prostě musí vidět.
Když přišel den zápasu, bylo cítit, že se něco děje. V novinách psali, že by mohl padnout rekord návštěvnosti. Učitel tělocviku říkal, že Slavia Brno rozstřílí, ale že atmosféra bude stát za to. Asi ani on sám netušil, jakou měl pravdu. Už dopoledne bylo kolem stadionu rušno, i když se hrálo až v podvečer. My s kamarádem jsme vyrazili po obědě pěšky přes park Lužánky, cestou jsme si kopali s míčem a představovali si, že hrajeme ten velký zápas. Jen nikdo nechtěl být Slavie.
U samotného stadionu jsme velmi rychle pochopili, že tohle nebude obyčejný zápas. Hukot byl slyšet dávno předtím, než jsme prošli bránou. Lidé se tlačili ze všech stran, z grilů se valil kouř, voněly klobásy a ve vzduchu byl zvláštní pach piva. Starší chlapi se hádali o sestavu, každý měl svou pravdu. Kontroly lístků byly zoufale pomalé, až někdo vzal situaci do vlastních rukou a vylomil železnou bránu nad tehdejší tribunu pro sezení. Tak jsme se konečně dostali dovnitř – a já měl pocit, že tam stojí celé Brno. Byli jsme skoro úplně nahoře a viděli jsme všechno: hlavy, vlajky, barvy, zpěv chorálů. Oficiálně 44 120 diváků, dodnes rekord české ligy. Tehdy to nikdo neřešil. Tehdy šlo o to, že jsme tam byli spolu.
Tribuny se pod náporem lidí hýbaly ještě dřív, než rozhodčí poprvé foukl do píšťalky. Hlasatel několikrát upozornil, aby lidé dbali na své osobní bezpečí, protože konstrukce stadionu je přetížená. Nikdo si to ale nepřipouštěl. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem moře lidí, jak se vlní a zpívá. A pak – hvizd. Začalo to.
Na hřišti se potkaly dva úplně jiné světy. Slavia tehdy působila, jako by byla z jiné soutěže. V bráně zkušený Jan Stejskal, před ním obránci Luboš Kozel, Martin Hyský a Igor Ašanin, po stranách Jiří Lerch a Ivo Ulich. Ve středu pole Martin Pěnička, Luboš Kubík, Pavel Novotný a Pavel Horváth, vpředu Robert Vágner. Všechna jména jsme znali z reprezentačních sestav nebo z televizních přenosů. Na lavičce seděl trenér František Cipro.
A pak bylo Brno. Náš tým. Petr Uličný u postranní čáry – energický, křičel, mával, dirigoval. Pro ostré slovo nešel daleko. V bráně Luboš Přibyl, před ním Petr Křivánek, Jan Palinek, Marek Zúbek a Viliam Vidumský. Ve středu hřiště Richard Dostálek, Zdeněk Valnoha, Jan Maroši a Roman Široký, v útoku Pavel Holomek s Patrikem Sieglem. Tým, který neměl evropské zkušenosti, ale dokázal se semknout a tehdy hrál atraktivní fotbal, který přinášel výsledky.
Hned ve třetí minutě Slavia ukázala, proč je tam, kde je. Kombinace po levé straně, míč se dostal k Pavlu Novotnému a ten napřáhl z nějakých dvaceti metrů. Rána letěla nízko, přesně k tyči. Přibyl se po míči natáhl, ale byl krátký. 0:1. Hostující sektor vybuchl a zbytek stadionu na chvíli ztichl.
Po pár vteřinách se ozvalo bučení na Slavii, které postupně přešlo v povzbuzování domácích. Každý věděl, že tohle se hraje dál. Brno přidalo. Maroši začal rozdávat přihrávky, Dostálek napadal, Siegl se rval s obránci. Každý jejich dotek s míčem doprovázel jásot. Uličný burcoval své hráče a i když bylo jasné, že Slavia je lepší v kombinaci, Brno mělo něco jiného – dav na své straně.
První poločas utekl, ani nevím jak. Slavia hrála chytře, hlídala výsledek, ale Brno se jí drželo. Vždycky když se dostalo k vápnu, Lužánky zahučely jako moře. Při každé šanci nebo i jejím náznaku se diváci natahovali jeden přes druhého, jen aby jim nic neuteklo. Pro párek nebo pivo ke stánku ani nemělo cenu jít – fronty byly nekonečné. Tedy ne že bych měl zájem o to pivo… ale dospělí o něj zjevně stáli.
O přestávce jsme nervózně popocházeli asi na půl metru místa, které kolem nás zbylo. Nakonec jsme se museli přesunout, protože někteří méně ukáznění fanoušci si nahoře na tribuně udělali improvizovanou toaletu. Nohy nás bolely, ale nikomu to nevadilo. Všichni se bavili o tom, že „to ještě půjde“, a někde mezi těmi řečmi začal druhý poločas. Slavia držela míč, ale Brno se odmítalo vzdát. Holomek i Siegl měli šance dát gól, ale Stejskal byl jistý. Čas ubíhal a nad stadionem se vznášela směs nervozity a víry.
A pak, v pětasedmdesáté minutě, Brno udeřilo. Po několika odrazech v pokutovém území se míč dostal k Richardu Dostálkovi. Napřáhl levačkou a trefil přesně k tyči. Stejskal se po míči vrhl, ale marně. 1:1. V tu chvíli se zdálo, že se hýbe všechno – tribuny, zábradlí, dokonce i vzduch. Lidé křičeli, mávali, objímali se. Nikdo neřešil, jestli to konstrukce vydrží. Drželo ji celé Brno.
Do konce zbývalo patnáct minut. Oba týmy se ještě snažily se skóre něco udělat, ale brankáři se už překonat nenechali. Když rozhodčí Miroslav Průcha odpískal konec, hráči Boby padli do trávy – unavení, ale šťastní. Stadion zavalila radost a euforie, protože tenhle zápas se pro Brno rovnal vítězství.
Cestou domů jsme ten zážitek s kamarádem důkladně probírali. Ani jeden z nás nečekal, že na stadionu se sejde taková hromada lidí, kteří společně vytvoří tak mimořádnou atmosféru. Byl to zážitek na celý život. Pořád jsem to ještě zpracovával, když jsem přišel domů. A tak jsem na mámin dotaz, jaké to bylo, odpověděl jen: „Bylo plno. A Brno dalo gól.“ Počet diváků se pak dozvěděla až ze zpráv a já si dodnes pamatuji, jak jsem se na zpětně díval na teletext (kdepak internet v té době) a i počtu návštěvníků zápasu byl uveden vykřičník…
Od té doby jsem viděl mnoho zápasů, ale žádný nebyl jako tenhle. Když se dnes mluví o nové stavbě stadionu Za Lužánkami, vybaví se mi ten večer. Staré reflektory, kouř, křik, popraskaný beton. A ten pocit, že jsme tehdy byli součástí něčeho většího než jen fotbalu. Že se spousta lidí sešla a táhla za jeden provaz, hnala svůj tým za vítězstvím.
Nový stadion bude úplně jiný – bezpečnější, modernější, s vyhřívaným trávníkem a pohodlnými sedadly. Ale pokud má mít smysl, musí mít taky duši. Duši místa, kde se v říjnu 1996 sešlo 44 tisíc lidí – jen proto, aby se bavilo fotbalem. Snad se toho nového stadionu v Brně konečně dočkáme…
