Článek
Vždycky jsem byl spíše individualista. Měl jsem zájmy, které nebyly příliš populární (hlavně ne u děvčat), nechodil jsem do společnosti, a když zabrousím ještě více do historie, tak jsem třeba jako poslední ze třídy měl vlastní telefon. Zkrátka a dobře tak trochu outsider po všech stránkách.
Jak už to tak ale bývá, člověk je přece jen tvor společenský, ačkoliv ta společnost nutně nemusí být ve formě jiných lidí. A tak jsem i já jednoho dne začal přemýšlet, jak nebýt tak úplně sám. Je prima si mít komu postěžovat; člověk vždycky nečeká nutně reakci, stačí, že dotyčný tvor je živý a „naslouchá“.
Jednoho dne (tehdy jsem ještě nevěděl, jak funguje chovatelství) jsem při svých toulkách městem zabloudil do zverimexu. V klecích a teráriích tam pobíhaly a povalovaly se různé chlupaté potvory od myší a křečků až po činčily a králíky. „To by mohlo být něco pro mě,“ říkal jsem si v duchu. Chvíli jsem postával nad výběhem pro morčata, až jsem se nakonec rozhodl prodavačky zeptat, co chov těchto malých hlodavců obnáší. A světe div se, nebyla to ta arogantní prodavačka, o jakých tady čtu dnes a denně - paní byla milá, vše mi ráda vysvětlila… no a nakonec jsem odcházel s morčátkem.
Doma jsem mu připravil bydlení, nasypal jsem mu něco doporučené krmné směsi, nabídl kousek okurky… a zajímal se o to, jak se o něj co nejlépe starat. To byly ještě časy, kdy jsem internet měl pouze ve škole a chytré telefony neexistovaly… Jistě jsem u svého prvního morčete udělal spoustu chyb, ale vydrželo se mnou 7 let, než odešlo na věčnost, takže se snad nemělo špatně. Čas plynul, přišla rodina, později i pes, a morčata mne provázela a provází až dodnes.
I děti si morčata oblíbily, nejsou příliš náročná na péči a vyvádí spoustu skopičin, které umí rozesmát a pobavit.
Je tomu 6 let, co jsem si domů přinesl morčecího kluka Umpalumpa. Nebyl už mimino, když jsem si jej pořídil, a na rozdíl od mého prvního morčete nebyl ze zverimexu, ale z chovné stanice. Tříbarevný US Teddy kluk s krásnýma klapatýma ušima, kontaktní, veselý společník. Často jsem si s ním povídal a sledoval jeho veselé kousky, které někdy uměl vyvádět. Byl zvědavý a chodil mě pravidelně kontrolovat, jestli pro něj nemám něco k snědku. Charakterově a komunikativností to bylo spolu s tím prvním zverimexáčkem určitě nejzajímavější a nejlepší morče z těch, která jsem měl (a že jich bylo).
V čem ovšem mého prvního morčecího kluka překonal, to byl věk. Než jeho malé srdíčko v sobotu dotlouklo, bylo mu 7,5 roku. A i když to bylo „jen“ morče, jeho veselá povaha mi častokrát vyvolala úsměv na tváři.
Děkuji ti, můj malý příteli, že jsi tu pro mě byl…
