Článek
Kdysi bývaly lidové slavnosti záležitostí prostou a průhlednou. Postavil se dřevěný stánek, dechový orchestr spustil říznou polku, pan starosta přednesl vlasteneckou řeč a venkovský uzenář prodával klobásy vonící kouřem a pěnivý mok. Ctihodný měšťan přišel, smekl klobouk před sousedy, pojedl párku a s klidnou myslí se odebral k domovu.
Dnešní „Slavnosti Břeclav“ se však oděly do roucha podstatně velkolepějšího. Prostranství dominují dvě hudební pódia, blikají barevná světla, zápěstí diváků zdobí pásky a areál křižují bdělí strážci pořádku. Nahlédne-li návštěvník do seznamu účinkujících umělců, se steskem v duši shledá, že slovo „slavnost“ pozbylo svého původního, domáckého obsahu. Stal se z ní hlučný festival; jméno slavností mu zůstalo snad již jen z pouhého sentimentu a úcty k tradici.
A přece je chvályhodné, že takový podnik trvá. Neboť každé lidské společenství potřebuje čas od času vybočit z šedi všedních dnů a oddat se společnému veselí. V nynější epoše, kdy se většina lidského obcování smrštila do skleněných obrazovek aparátů, je pohled na několikatisícový dav, jenž pospolu pěje známé nápěvy a zapomíná na starosti, pohledem navýsost utěšeným. Letošní program byl ostatně velmi slušný – od domácích interpretů až po zahraniční hosty. Každý si mohl vybírat podle nálady, věku i množství energie, které mu ještě zbývalo po cestě mezi oběma scénami.
Avšak uspořádati takové mamutí shromáždění jest úkolem nevděčným. Připomíná to snahu nasytiti smečku hladových vlků jedinou lžící; teoreticky počin snadný, prakticky však plný úskalí. Prvním zjištěním lačného návštěvníka jest, že lidský hlad postupuje kupředu podstatně rychleji než příprava klobás. U stánků se tvořily zástupy tak nehybné, že člověk v nich stojící měl dostatek času přemítati o smyslu lidského bytí, prostudovati veškerou okolní reklamu a uzavříti pevná přátelství s bližními svými vpředu i vzadu.
Když pak byl hlad konečně zažehnán, dostavilo se další překvapení: v přistavené cisterně vyschly prameny pitné vody. To jest na letní slavnosti zjištění podobně udivující, jako kdyby na rybářských závodech chyběly ryby či na dráze pro automobily scházela silnice.
Ještě podivuhodnější dobrodružství skýtalo zámecké nádvoří – místo jinak malebné, historické a oku lahodící. Vpustí-li se však do něj nadměrné množství lidstva, počne připomínati pokus vtěsnati tři litry tekutiny do nádoby dvoulitrové. Mnozí ctění diváci tak během koncertů seznali, že hudebníky sice slyší dokonale, avšak zří je přibližně stejně jasně jako hvězdář vzdálenou mlhovinu. Mezi nimi a pódiem se totiž tyčila kamenná brána, hlavy lidské, další hlavy za těmito hlavami a bezpočet dalších hlav. Nezbylo než zavříti oči a představovati si, že člověk poslouchá domácí radiopřijímač.
Vyvrcholení dne nastalo k večeru, kdy britská kapela The Hara přivezla energii věru nevídanou. Publikum jásalo, atmosféra houstla a nejvytrvalejší zájemci si poctivě vystáli místo v první řadě, což se v kruhu festivalovém považuje za triumf nejvyššího řádu.
Jakmile však hudba spustila, ukázalo se, že ani první řada nezaručuje kýžený výhled. Přímo před obličeje diváků se totiž neomylně dostavil zřízenec bezpečnostní služby a zaujal tam postavení nanejvýš strategické. Vystoupil na zábradlí a počal svědomitě sledovat dění v kotli. A poněvadž konal svou povinnost s horlivostí až úmornou, stoje tváří v tvář obecenstvu, strávili nešťastní návštěvníci velkou část produkce bezprostředním pozorováním jeho rozkroku. Bezpečnost jest jistě věcí ctihodnou a nutnou, leč člověk se neubránil kacířské myšlence, zda by nebylo možno chrániti obecenstvo takovým způsobem, aby mu zároveň zůstala zachována možnost viděti umělce, kvůli nimž vážilo cestu.
Hudebníci hráli znamenitě a dav byl u vytržení. Avšak část první řady si odnesla namísto uměleckého zážitku pouze dokonalou znalost střihu a zapínání přední části služebních kalhot pana zřízence. A to jest věru škoda. Břeclavské slavnosti mají vše, co k dobré veselici náleží: krásné prostředí, výtečnou hudbu i tisíce lidí dychtících po radosti. Jen by bylo zapotřebí o něco méně front, o něco více vody a trochu více snahy o to, aby divák viděl účinkujícího lépe než uniformovaného strážce. Neboť kupuje-li si občan vstupenku na koncert, očekává zpravidla koncert, a nikoliv naučné předvedení bdělosti bezpečnostního aparátu.
Když pak poslední tóny dozněly, světla pohasla a zástupy návštěvníků se počaly rozcházeti do všech světových stran, shrnul tuto večerní zkušenost jeden neznámý jinoch stojící opodál větou stručnou, avšak výstižnou. Jelikož však obsahovala výrazy, jež by se ve slušném tisku vyjímaly toliko s nejvyššími rozpaky, nelze ji zde citovati doslovně. Autor si proto dovolí pouze naznačiti, že mladík díky onomu navýsost horlivému zřízenci spatřil cosi, co sám shrnul slovy „já jsem viděl úplnou…“, přičemž chybějící slovo jeho výroku náleží k výrazům, které slušně vychovaný občan používá toliko ve chvílích značného pohoršení…
