Článek
Středa. Pršelo, vítr foukal, ale my v kanceláři jsme neváhaly ani na chvíli a usoudily jsme, že si po ranní porci práce nyní zasloužíme další porci; tentokrát ovšem oběda. Že si zasloužíme pauzu. Obědová výprava mohla začít – „dámská jízda“ směrem k nedalekému oblíbenému podniku, který by se s trochou nadsázky dal nazvat naší podnikovou kantýnou. Není to restaurace s hedvábnými ubrousky ani s číšníky v rukavičkách, ale má své kouzlo. Dělají tam poměrně chutná obědová menu, která jsou v rámci možnosti i cenově dostupná.
Číšník, kterého jsme si za měsíce společných obědů svým způsobem oblíbily, býval většinou příjemným zpestřením oběda. Vždycky usměvavý, s nějakou trefnou poznámkou, co dokázala třeba i rozesmát. Dnes ale bylo všechno jinak. Už když jsme přišly, místo obvyklého rozjásaného „No dobrý den, dámy!“ z něj vypadlo jen unavené: „Dobrý den.“ A když se Květuše zeptala, jestli mají naše oblíbené dýňové, odpověděl: „Máte přece oči, ne?“ A odešel.
Okamžitě nám bylo jasné, že se něco stalo. Napadlo nás, že možná zažil den plný zákazníků, kteří by dokázali vyčerpat i Dalajlámu. Například takový typ (ne)spokojenec. Ten přichází zásadně s cílem dokázat, že restaurace není dost dobrá – jídlo, ceny, klima, všechno špatně. Dokonce i gnocchi dokáže vrátit s teatrálním výsměchem, že objednával „ňoky“. Čekat několik minut na pivo? Skandál století, zaslouží si to ostrou kritiku a řádné rozmáznutí na internetu.
Nebo že by ho rozhodila MamYnka? Ta vnímá restauraci především přes vlastní peněženku. Pokud zjistí, že se platí hotově nebo že je jídlo dražší než ve školní jídelně, nakvašeně se zvedá a s pohoršenými komentáři se sama vypoklonkuje. Očekává, že pokud jde do dětské kavárny, chaos způsobený dětmi bude standardem. Nechápe, proč by její ratolesti měly být ukázněné a tiché, když jsou na místě, kde mají (nebo přinejmenším „mohou“) „dělat virvál“.
A co teprve Bára Divá? Ta nikdy nepřipustí poloviční standardy. Hrudku v polévce bere jako osobní útok a očekává okamžitou omluvu, jinak se cítí být uražena a zneuctěna. Dýško pro ni není samozřejmost, ale zásluha – servírka si ho musí zasloužit perfektním servisem. Drzý personál neodpouští a hlasitě razí zásadu: „Váš zákazník, váš pán.“ Pokud obsluha nedodrží její „vysoké standardy“, odchází nejen bez dýška, ale také se značně rozčilenou náladou. Její návštěva obvykle znamená, že personál podniku bude potřebovat terapii.
Náš číšník pravděpodobně narazil během jediné směny na všechny tyto typy. A přesto se od něj stále očekává, že bude laskavý, milý a vždy připravený vyjít vstříc. Bez ohledu na to, že mu možná právě ráno odešla lednička, partnerka, nebo partnerka i s ledničkou.
I přes jeho jízlivé poznámky (nutno ovšem říct, že nebyly mířeny na nás) jsme si objednaly, najedly se a vlastně jsme si to docela užily – přestože místo tradičního „mějte krásný den, dámy“ jsme slyšely jen suché: „Tady je váš účet.“ Při odchodu jsme se ještě snažily našeho oblíbeného číšníka – muže kolem padesátky – povzbudit alespoň upřímným úsměvem. Jeho unavené oči se na okamžik trochu rozsvítily a skoro neznatelně nám úsměv oplatil.
Cestou zpátky do práce jsem nad tím trochu přemýšlela. Kolik takových zákazníků bych třeba já s úsměvem zvládla obsloužit, než bych sama z „dobrý den, jak se dnes máte“ přešla na strohé „co po mně chcete“? Kolik Bár Divých, MamYnek a (Ne)spokojenců člověk vydrží, než ho definitivně přejde chuť být milý?
Obsluhovat lidi je disciplína, kterou podceňuje každý, kdo nikdy nemusel utírat stůl po cizím dítěti nebo vysvětlovat netrpělivému zákazníkovi, proč trvá uvaření dobrého jídla déle než ohřátí hotovky v mikrovlnce. Často zapomínáme, že ti, kdo nás obsluhují, jsou také jen lidé, kteří mají své problémy, starosti a trápení, jež musí během směny nechat za dveřmi. Ale ne vždy se jim to podaří – stejně jako se to někdy nepodaří ani nám. Klobouk dolů před těmi, kdo se – třeba i v nelehké situaci – zvládnou usmívat na lidi kolem sebe a zachovávají si profesionalitu. Na nás ostatních je, abychom jim za to alespoň občas poděkovali a nehledali malichernosti, za které ti lidé často ani nemohou.
