Článek
Je večer, něco po desáté. Ti, kdo ještě nespí, si právě uvařili čaj, zhasli světla v kuchyni a doufají, že po náročném dni konečně nastane potřebný klid. Marně. Otevřeným oknem se do domu náhle vloudí řev. Nejde o zpěv ani o hlasitý hovor. Jde o záchvat vulgarismů nejhrubšího kalibru, kombinovaný s urážkami, vyhrožováním fyzickou újmou a agresivními výlevy, které by se daly bez nadsázky označit za slovní útok. Není výjimkou, že zazní i výhrůžky likvidací – „Zabiju tě, chcípeš!“ řve muž do tmy, někdy patrně pod vlivem alkoholu, jindy „jen tak“. A s tím i celá čtvrť drží nedobrovolnou službu.
Tento stav trvá dlouhé měsíce. Možná i déle než rok. A přesto se nic neděje. Nebo spíš: děje se stále totéž. Obyvatelé volají policii, hlásí rušení nočního klidu, narušování veřejného pořádku, i obavu o vlastní bezpečí. Hlídka přijede, zazvoní, bouchá na dveře. Podezřelý neotevře. Policie odjede. A kolotoč pokračuje. Člověk by si myslel, že v roce 2025 přece existují zákony, nástroje, způsoby, jak chránit slušné lidi před psychickým terorem. Jenže skutečnost je jiná. Realita je ovšem absurdní a frustrující.
Co říká zákon?
Podle zákona o přestupcích (§ 47 zákona č. 200/1990 Sb.) je rušení nočního klidu – tedy hluk mezi 22:00 a 6:00 – přestupkem proti veřejnému pořádku. Viníkovi hrozí pokuta až 10 000 Kč. V praxi to ale vypadá tak, že pokud policie nemá přímý důkaz (například svědectví přítomného policisty nebo nahrávku, kterou by soud uznal), případ se „odloží pro nedostatek důkazů“. Pokud rušitel neotevře, hlídka nezíská nic. Nahrávky pořízené občany mají jen omezenou důkazní hodnotu, zvlášť pokud nelze jednoznačně identifikovat původce hluku.
Další možnost – trestní oznámení – je teoreticky možná, například pro podezření z nebezpečného vyhrožování (§ 353 TZ) nebo výtržnictví (§ 358 TZ). Jenže jak dokázat úmysl nebo „reálnou hrozbu“, když dotyčný své tirády většinou vykřikuje do prázdna? Může se snadno bránit tím, že „si povídá sám pro sebe“ nebo „vyřizuje účty s minulostí“. I přesto, že výroky typu „podříznu tě, šmejde“ jsou slyšet z ulice až k sousedním domům, systém váhá, jestli jde o reálnou hrozbu, nebo jen „excentrické chování“. A i kdyby se věc dostala k soudu, trestní řízení by se táhlo měsíce – a mezitím by každý další den připomínal malý soukromý horor.
Může pomoci obec? V teorii ano – obecní úřad může přestupek projednat a uložit pokutu. Jenže i zde je potřeba svědek, důkaz, identifikace. A především – právní stát stojí na zásadě presumpce neviny a práva na soukromí. Což v důsledku znamená, že jakmile se rušitel zabední ve svém bytě a nekomunikuje, nikdo s tím nic nezmůže.
Tiché oběti
Sousedé, kteří se situaci snaží čelit, si připadají jako rukojmí. Zkusíte zavolat policii – neuspějete. Sepíšete petici – nefunguje. Zkuste rušitele konfrontovat – riskujete nejen slovní agresi, ale i fyzické napadení. Lidé začínají trpět nespavostí, děti se budí pláčem, senioři mají úzkosti. Někteří se s tím už smířili a prostě zatínají zuby (a zavírají okna). Jiní reálně uvažují o stěhování. Všichni si ale kladou stejnou otázku: Jak je možné, že nás nikdo neochrání?
A opravdu – jak je možné, že v zemi s propracovaným právním systémem nemáme nástroj na jednoho křiklouna? Nejde přece o složitý případ organizovaného zločinu, ale o jedince, který systematicky narušuje životy desítek lidí. Přesto stát nedokáže jednat. Nepomáhá policie, nefunguje samospráva, soudy jsou nečinné (protože se vlastně nemají čím zabývat).
Bezmoc státu v praxi
Důvod je prostý – stát v těchto situacích koliduje mezi ochranou práv jednotlivce a ochranou veřejného pořádku. A první zmíněné má často přednost. Lidé jako výše popsaný soused obvykle velmi dobře vědí, kde jsou hranice (nebo je jim to úplně jedno), jak se vyhnout postihu, jak manipulovat systémem. Neotevřeš policii? Máš právo. Nekomunikuješ s úřady? Nemůžeme tě nutit. A jestli náhodou vykřikuješ o vraždách a násilí? Tak to bude potřeba znalecký posudek, svědci, nahrávka, a nejlépe ještě video s prokazatelným údajem o času. Jinak nic.
Možná by se dalo uvažovat o legislativní změně – například o zavedení zvláštního institutu pro opakované rušení veřejného pořádku s možností rychlého soudního příkazu. Nebo o větším právu obce zasahovat v případech, kdy jde o chronické narušování veřejného života. Jenže bez politické vůle a zájmu zákonodárců se nic nezmění.
Mezi slušností a rezignací
A tak zůstáváme u klasického českého „nedá se nic dělat“. Lidé, kteří se celý život snaží dodržovat pravidla, platí daně, žít v souladu s ostatními, jsou nuceni čelit absurdní situaci: stát je neumí ochránit. A ti, kdo porušují základní pravidla slušného soužití, naopak využívají všech výhod systému, který jim zajišťuje maximální „nedotknutelnost“.
Tohle není o jednom křiklounovi v okně. Tohle je o systému, který nedokáže chránit své občany tam, kde by to mělo být nejsnadnější. Možná je čas přestat se tvářit, že jde o „sousedský spor“, a začít věci nazývat pravými jmény. Protože když stát neochrání své občany před psychickým násilím, výhrůžkami fyzického napadení a každodenním strachem, co vlastně ještě garantuje?
Noc co noc se v jedné ulici nedá spát. Zato stát spí tvrději než všichni ostatní…
