Článek
Když člověk večer zažije pořádnou dávku punk rocku, očekává, že cesta vlakem domů už bude jen takové to poklidné klimbání, maximálně s tlumeným svistem vlaku po kolejích a občasnou hláškou vlakového rozhlasu. Ovšem chyba lávky! My jsme hned po nástupu do vagonu pochopili, že návrat do reality bude mít tentokrát svébytnou příchuť. Vlak přijel z Německa – tedy ze země, o které se traduje, že je ztělesněním pořádku, kázně a čistoty. Realita? Smrad jako v nonstopu v půl čtvrté ráno, prázdné lahve od alkoholu povalující se po stolcích a výpary tak silné, že kdyby nás v tu chvíli zastavila policejní hlídka a dala nám dýchnout, měli bychom co vysvětlovat. Inu, připomínka toho, že „civilizovaná západní země“ může někdy být jen obrázkem na pohlednici.
Jenže to nejlepší teprve přišlo. Kousek za námi se usadila skupina asi dvaceti učitelek, tipoval bych lehce přes třicítku, původem z Prahýýý, jak samy s patřičným důrazem několikrát zmínily. Ne, nemám nic proti Praze. Ale nastoupily jste v Praze na hlaváku a intonace vašeho rozhovoru připomínala kočku, kterou někdo tahá za ocas. Není potřebovat zdůrazňovat, že jste z Prahy. Všichni včetně maďarského strojvedoucího v lokomotivě to poznali.
Bylo zřejmé, že tahle parta míří na teambuilding na jižní Moravu, konkrétně někam k Břeclavi. A už ve vlaku byla zahájena generálka na večerní program. Víno teklo proudem, řeči taktéž, a nám se díky tomu otevřelo fascinující okénko do zákulisí českého školství.
Největší hvězdou diskuze byl žák Moural (jméno změněno, ačkoliv po těch tirádách by se asi dobrovolně přejmenoval sám). Podle vyprávění šlo o vzorného sígra, kombinaci líného génia z béčka a školního výtržníka, který je hrdým majitelem permanentky do ředitelny. Vyslechli jsme podrobnosti o jeho úspěších i selháních, o tom, jak se mu prý nechce dělat domácí úkoly, a o jeho „neinteligentních“ reakcích na výuku. Je zvláštní slyšet dospělé ženy, jak ve vlaku Eurocity vášnivě dohadují o tom, kdo měl včera dozor na chodbě a proč Moural „je takový blbeček“.
Zbytek konverzace se nesl v duchu reminiscencí na sportovní minulost jednotlivých členek výpravy, doplněné rezignovanými konstatováními, že „dneska už to nejde, protože koleno, záda, kyčle, hýždě…“. Dozvěděli jsme se, kdo kdysi hrál házenou, kdo se věnoval atletice a kdo po dvou těhotenstvích vzdal i obyčejný aerobik. Na to konto se kdosi rovněž holedbal, že lyžařské výcviky jsou dnes už přežitek, protože jsou jednak strašně drahé a jednak stejně není sníh a ping-pong lze provozovat i doma a nemusí se kvůli tomu jezdit na hory.
Tyto životní bilance se prolínaly s občasnými radami, jak na neukázněné žáky: jedna prohlašovala, že nejlepší je ignorovat, druhá doporučovala okamžitý zápis, třetí naopak přísahala na „pozitivní motivaci“. Když se k tomu přidaly další sklenky vína, začal se rozhovor stáčet k tomu, jak jsou děti dnes jiné, drzé, líné, ale zároveň strašně citlivé, a jak se jim už vlastně ani nesmí nic říct.
Zlatým hřebem diskuze pak byla příprava turnaje ve stolním fotbálku, plánovaného rovněž na večer. Tam se ukázala temná stránka pedagogického soutěžení: všichni chtěli hrát s Marunou, protože ta je údajně „ve fotbálku dobrá“. Pravda, všechny své poslední zápasy prohrála, ale to je jenom proto, že zrovna není ve formě. Nakonec někdo moudře rozhodl, že týmy se budou losovat, aby nikdo neměl výhodu. Demokracie v praxi. Do debaty se přitom zapojovaly hlášky typu: „Né, Maruna bude se mnou!“ – „My vám to natřeme!“ – „Ty běž raději hrát šachy!“
Celou tuto veselou přípravu provázely decibely, které by směle konkurovaly včerejšímu koncertu. Pokud někdo tvrdí, že publikum The Offspring bylo pasivní, měl by si sednout do našeho vagonu – tam se povykovalo, halekalo a víno teklo víc než pivo v kotli. Jeden hlas ovšem vyčníval: pisklavý, pronikavý, schopný probudit mrtvého a donutit ho se znechuceně přestěhovat na opačný konec hřbitova. Kdybych si na koncert vzal špunty do uší, jak to někteří dělají, asi bych je využil právě zde. Kdo by to byl řekl?
Vtipné na celé situaci bylo, že zatímco ve škole tito lidé po dětech požadují disciplínu, klid a ohleduplnost, ve vlaku se sami proměnili v hlučné stádo, které by bez problémů zahanbilo i samotného Mourala. Copak Moural, ten by jistě jen nevěřícně koukal, jak ti samí pedagogové, kteří by jej za podobné chování popotahovali po různých úředních místech, tady řádí jako utržení ze řetězu. Možná to byl jejich způsob ventilace stresu, možná jen víno, které teklo rychleji než jak jel ten mezinárodní rychlík (což, přiznejme si, místy zas nebylo tak těžké překonat), každopádně to byla jízda, na kterou jen tak nezapomenu.
Vlak vyjíždí z Prahýýýý…
Když jsme pak vystoupili, měl jsem pocit, že jsme zažili dva koncerty ve dvou dnech. První v hale, druhý ve vagonu. S trochou smutné nadsázky by se dalo říct, že i na ten druhý jsme si vlastně koupili lístek tím, že jsme si ke zpáteční jízdě vybrali právě tento vlak. Ovšem to kulturní představení jsme si nevybrali, prostě si nás našlo. A na rozdíl od The Offspring, kteří po čtyřiceti letech hrají pořád s energií a respektem k publiku, tady v tom vagonu si to tupé stádo s ohleduplností hlavu rozhodně nelámaloa řvalo doslova jako jalovice na pastvě…
A tak si na závěr položme otázku: není nakonec největší známkou vyspělosti ne to, kolik má kdo titulů, jaké sporty kdysi provozoval nebo kolik vína zvládne vypít, ale to, jestli dokáže v prostoru sdíleném s ostatními lidmi ubrat na hlase, když už všichni okolo obracejí oči v sloup? Veřejný prostor má totiž jednu nevýhodu – sdílíme ho všichni. A když si to někdo neuvědomí, tak si naopak všichni ostatní rychle uvědomí, co je dotyčný zač.
