Článek
Dnešek patří Milošům. Jde o oblíbené české jméno slovanského původu a označuje toho, kdo je milovaný. V Česku podle serveru Kdejsme žije 25 509 Milošů. Asi nejznámějším z těchto milovaných žijících Milošů je nyní již bývalý prezident republiky Miloš Zeman, jméno nosí i předseda senátu Miloš Vystrčil a mezi známé Miloše patří i skvělý herec Miloš Kopecký nebo Miloš Macourek.
25. ledna patří městu Táboru. To bylo založeno v roce 1420 husity jako takzvaná obec spravedlivých. Zpočátku se táborští vymezovali proti běžnostem tehdejší doby a zavedli takzvaný křesťanský komunismus. Tedy - nikdo nemá nic ale všechno patří všem. Odmítali světské zákony, jediný zákon, který uznávali, byl ten boží. Táborité si zakládali na tom, že jsou si všichni rovni. Vědomi si svého rebelství si založili vlastní vojsko, které vedli hejtmani. Jedním z nich byl legendární vojevůdce Jan Žižka. Ovšem - jak to u lidí bývá, ideály jsou jedna věc a realita druhá. A tak se z křesťanských komunistů stáli křesťanští nájezdníci. Táborské vojsko pořádalo vypleňovací nájezdy na okolní kláštery a kostely, které pak vypalovali a z těchto loupežných výprav město žilo. Ideály křesťanského komunismu vydržely Táboritům jen pár měsíců. Brzy začali vybírat daně od vesnických poddaných a nebyli tak o nic jiní, než běžní feudálové té doby. Táborské vojsko svedlo mnoho bitev - s českou katolickou šlechtou, s vojsky císaře Zikmunda, ale i s jinak smýšlejícími husity. Po bitvě U Lipan došlo k usmíření mezi Táborem a Zikmundem Lucemburským a ten právě 25. ledna 1437 udělil obci městská práva. Tábor se tak stalo právoplatným městem. Jeho husitská éra skončila o dalších 15 let později.
I další 25. leden má tak trošku co do činění s rebelstvím. Král Václav IV. hodlal snížit vliv církve a nasadit si do biskupství své lidi proti vůli arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jeho plán byl povýšit Kladruby na biskupství, ale arcibiskup krále předběhl, jmenoval opata a tím tak k povýšení kladrubského kláštera nemohlo dojít. 20.3.1393 tak došlo k hádce mezi králem a arcibiskupem, po níž nechal Václav IV. zatknout, vyslýchat a mučit jeho doprovod. Jedním z těch mužů byl Jan z Pomuku. Ten také jako jediný krutosti nepřežil. Jeho tělo pak bylo hozeno do Vltavy. O necelý měsíc později bylo tělo vytaženo z řeky a pochováno.
Smrtí Jana z Pomuka však příběh nekončí, právě naopak. Arcibiskup podává stížnost k papeži a svého druha nazývá mučedníkem. Jeho tělo je uloženo ve svatovítské katedrále. Mučedníkem je pak nazván ještě několikrát, objevení jeho těla se dává do spojitosti se zázraky a o necelé půl století později se objevuje příběh o působení Jana z Pomuka jako zpovědníka královny, který nechce porušit zpovědní tajemství a tak se raději nechá umučit než prozradit tajnosti. Tak to i zapíše Václav Hájek z Libočan do své Kroniky české. Druhá polovina 17. století pak přináší nový zájem o celý příběh a postavu Jana Nepomuckého a objevují se snahy o jeho svatořečení. A právě 25. ledna 1656 dostává Karlův most svou tehdejší největší barokní sochu. V roce 1729 ke kanonizaci opravdu dochází. Osmnácté a devatenácté století přinášejí rozpory a různé pohledy na postavu mučedníka a na začátku 20. století jsou dokonce ničeny památky svatého Jana. Údajně z domnění, že kult Jana Nepomuckého slouží jen k zastínění kultu Jana Husa. Československá vláda pak navíc v roce 1925 ruší den pracovního klidu, vláda z roku 1950 vymazává Jana Nepomuckého z občanského kalendáře úplně.
malba Tělo sv. Jana Nepomuckého od Františka Xavera Palka, cca 1760
Dnes je Jan Nepomucký opět uznáván a to nejen u nás, ale takřka po celém světě. Pověst o neprozrazení zpovědního tajemství i za cenu smrti a zázrak v podobě zachovalého jazyka nalezeného v lebce udělaly z muže opravdovou legendu a z „Pomuka“ se stal „Nepomuk“. I přesto, že šlo opravdu spíše o moc v zemi a jazyk v lebce byl nakonec odhalen jako zbytky mumifikované mozkové tkáně.
25. ledna 1904 byla také založena Hlávkova nadace, která je tak nejstarší českou existující nadaci.
