Článek
Pro Němce může být český smysl pro humor něco jako hlavolam. Jsou zvyklí na jasné a přímé vtipy, pointu na konci a často i na hlasitý smích, který následuje. Ale Češi to mají hozené trošku jinam. Český humor je totiž jako jemně perlivé pivo – na první doušek možná neohromí, ale má svou hloubku a zanechává zvláštní pachuť, kterou si buď zamilujete, nebo vás nechá zmatenými. Ne nadarmo získali Češi se svým suchým vtipem a vyhlášeným sarkasmem titul Nejvtipnější národ na světě.
Z pohledu Němce, který je často vychováván k preciznosti a doslovnosti, se český humor jeví jako nečekaně suchý a plný ironie. Zatímco Němec spíše ocení přímý vtip, Češi mistrovsky ovládají umění narážky, podtextů a sebeironie. V české konverzaci tak kolikrát zazní vtipná poznámka pronesená s naprosto kamennou tváří. Němec se pak musí ptát: „To myslí vážně? Nebo si ze mě dělá legraci?“ A co si budeme, často platí to druhé. Pochopit to bývá pro cizince, kór když je vtip pronesen zcela bez úsměvu nebo alespoň změny intonace, docela výzva.
Představte si typickou situaci. Čech řekne, že jeho oblíbený fotbalový tým „hrál dneska skvěle, prohráli jen o pět gólů“. Nebo na otázku „Jak se vede“ odpoví Čech něco ve smyslu „Skvěle, žena odchází“. To je takový ten suchý, ironický humor, který požaduje pochopení, jak je to vlastně myšleno. A právě tato subtilnost a ironie může vést k nedorozumění a občasným kontroverzím. Co je pro Čechy vtipnou nadsázkou, může pro Němce, zvyklé na doslovnější komunikaci, znít jako stěžování nebo dokonce pasivní agresivita. Pokud Čech s úsměvem řekne „To je ale peklo“ ve chvíli, kdy dostane teplejší pivo, než je zvyklý, Němec to může vnímat jako skutečnou stížnost. Prostě v tom nevidí ani nadsázku, ani ironii. A často se také stává, že pointa českého vtipu zmizí někde ve spletitých zákoutích překladů.
Podobně je to s černým humorem. Tam, kde by Němec viděl tragédii nebo vážnou situaci, dokáže Čech najít absurditu a odlehčit ji vtipem, který se často dotýká dokonce i většinově tabuizovaných témat. Pro někoho to může být šokující, ale pro Čechy je to mechanismus vyrovnávání se s realitou – ať už s historickou, politickou nebo s každodenními malými katastrofami. Je to humor, který vznikl v dobách, kdy smích byl často jedinou obranou proti útlaku a nejistotě. Ostatně, ne jen tak z plezíru vznikla známá hláška, že „Češi jsou smějící se bestie“. A právě z úst Němce.
Typickým příkladem je vtipkování na pohřbech, nebo vtipy o politických absurditách, či různé dvojsmyslné vtipkování, které by v jiných zemích mohly být vnímány jako příliš kritické, pobuřující nebo dokonce urážlivé, ale v Česku slouží jako ventil a způsob, jak se vypořádat s frustrací, různými situacemi a prostě vším, co Čechy potká. A také jde o perfektní ukázku toho, že nic není třeba brát tak úplně vážně. Němci jsou například také zvyklí na humorné pořady, které si často dělají legraci z politických představitelů. Jenže to dělají tak nějak přímo. Proto je tento český typ humoru, který je často skrytý v běžné konverzaci, dokáže dokonale zmást.
Český smysl pro humor má hluboké kořeny v historii země, která byla často pod nadvládou jiných mocností. Humor byl formou obrany proti autoritám, ať už za Rakouska-Uherska nebo v období komunismu. Schopnost zesměšňovat a „obcházet“ systém pomocí vtipů dovedli Češi k dokonalosti. Proto je také v českém humoru silně zastoupen motiv „malého člověka“, který se snaží vyrovnat s byrokracií a velkým světem, často s rezignací, ale i s notnou dávkou švejkovské mazanosti a s úsměvem (kolikrát jízlivým) na rtech.
Němci mají raději věci jasné a pochopitelné. Český humor ale mnohdy vyžaduje čtení mezi řádky a hlubší pochopení kontextu. Je to humor, který často přiměje spíše k tichému úsměvu nad absurditou situace než k hlasitému chechtání. A právě v tom spočívá jeho krása a jedinečnost. Je to inteligentní, často jemně melancholický humor, který odráží bohatou historii a určitý odstup od okolního světa. Pro Němce jde o lekci v uvolněnosti a poznání, že ne všechno musí být řečeno přímo, aby to bylo vtipné. A také o zjištění, že není zase tak špatné umět se zasmát i sám sobě.
