Článek
Dějiny plzeňského znaku jsou jako vyprávění o dobrodružství, hrdinství a změnách, které město zažilo během staletí. Tím nejneobvyklejším a nejvíce fascinujícím prvkem celého znaku je bezpochyby dvouhrbý velbloud. Jak se vlastně stal součástí plzeňského erbu? Podívejme se spolu na příběh, který sahá až do období husitských válek a dávné hrdinské doby, kdy Plzeň prokázala nejen odvahu, ale i špetku štěstí.
Historický znak města Plzně z roku 1578 / publikováno 1894
Jak se pouštní zvíře ocitlo v srdci západních Čech? Pole v levé dolní části znaku nese nejslavnější kuriozitu české heraldiky – dvouhrbého velblouda v přirozených barvách (často zobrazovaného jako zlatého) na zeleném podkladu. Tento symbol je přímým „válečným suvenýrem“ z období husitských válek.
Píše se rok 1433 a u Plzně táboří husitská vojska pod vedením Prokopa Holého. Husité mají ve svém ležení skutečného velblouda, dar od polského krále Vladislava II. Jagella. Plzeňští, uzavření za hradbami a sužovaní hladem, podniknou drzý výpad a husitům jejich živého maskota prostě ukradnou. Pro husity to byla neuvěřitelná mezinárodní ostuda. Husité za velblouda nabídli vysoké výkupné 50 kop pražských grošů, posléze i významného zajatce, kterého si cenili na 200 kop, ale Plzeňští obojí odmítli. Původní majitel zvířete, Jan Čapek ze Sán, dokonce nechal dvěma plzeňským zajatcům useknout ruce, prostě dělal zoufalé kroky, protože byl zoufalý - chtěl velblouda jednoduše zpátky. Plzeňané odpověděli stejně. Velblouda nevydali a sami odsekali ruce zajatým husitům.
Císař Zikmund Lucemburský následně v roce 1434 toto pole do znaku nechal přidat, aby navždy oslavil katolickou vytrvalost Plzně a zesměšnil husitské nároky. Byť v oficiálních dekretech a bulách tento údaj chybí, historikové se s ním ztotožňuji. Plzeňané začali velblouda používat a tak se dostal navždy do městského znaku. Tehdy byl ještě na modrém poli, která symbolizovala stálost a nebe, pod nímž město v těžké zkoušce obstálo. V roce 1578 byla modrá změněna na zelenou. Kromě nového pole získali Plzeňané daňovou a celní svobodu v celé Svaté říši římské.
V období po husitských válkách byl velbloud v plzeňském znaku vnímán jako jasný politický vzkaz. Pro katolickou Plzeň představoval symbol vítězství nad „kacíři“, zatímco pro husitská města v okolí, jako byl Žatec nebo Tábor, znamenal připomínku jejich největší potupy. Plzeňští tento symbol často zdůrazňovali při diplomatických jednáních, aby podtrhli svou věrnost císaři, čímž se zvíře stalo trnem v oku všem sympatizantům radikálního husitství. Tato rivalita se přelila i do lidové slovesnosti, kde se Plzeňanům kvůli jejich znaku přezdívalo „velbloudáři“ a sousedé si z nich utahovali, že původně ani netušili, jak takového tvora nakrmit.
velký znak města Plzně
Osud skutečného živého velblouda se mezitím uzavřel v Norimberku, kam ho Plzeňané později odeslali jako diplomatický dar nesmírné hodnoty, který symbolizoval přátelství mezi oběma městy, která měla silné obchodní a politické vztahy. Jaké byly přesné osudy zvířete se liší podle zdrojů. Jedni uvádějí, že se více podrobností neví, jiné píší, že se pro Norimberčany stal naprostou senzací a první exotickou atrakcí v regionu, přičemž byl vnímán jako živý důkaz triumfu nad husity. Město pro něj údajně vyčlenilo prestižní místo v hradním příkopu pod císařským hradem Kaiserburg a z městské pokladny hradilo speciálního opatrovníka i stravu.
Zvíře zde žilo několik let a stalo se modelem pro místní renesanční umělce, kteří díky němu mohli poprvé v historii malovat biblické výjevy podle reálné předlohy místo fantastických představ velbloudů s koňskými hlavami. Jestli opravdu dožil velbloud jako hýčkaný symbol v srdci Svaté říše římské nebo jej čekal jiný osud, to není pro historii úplně stěžejní.
Důležitý je jeho odkaz. V Plzni se stal nesmrtelnou součástí identity města, která i po 600 letech připomíná moment, kdy se historie a bizarní náhoda protnuly v jednom válečném suvenýru.
Ale to není všechno, pojďme se vrátit k erbu. Po husitských válkách a ve chvílích politického a náboženského napětí se plzeňský znak dál vyvíjel. V roce 1466, když Plzeň prokázala svou věrnost Římu proti Jiřímu z Poděbrad, přidal papež Pavel II. svou bulou do znaku dvě pole, která symbolizovala vztah města k římskému papežství. V jednom poli se objevily dva zlaté klíče (symbol svatého Petra), v druhém pak zbrojnoš držící černého orla. Papež též povolil městu používat červenou barvu pečeti, což bylo tehdy velké privilegium.
V polovině 15. století město opět zasáhlo do vývoje svého erbu, a to přidáním srdečního štítku. Tento štítek obsahoval stříbrnou hradbu s věžemi, mezi nimiž stál král s mečem a štítem. Nad touto hradbou se objevila dívka, která v rukou držela praporce se symbolem českého lva a moravské orlice. Tento prvek měl symbolizovat nejen politickou sílu Plzně, ale i její spojení s českou a moravskou zemí.
Plzeň - Bedřicha Smetany 2, reliéf s erbem Plzně
Teprve až v roce 1578, po dlouhé sérii změn a vylepšení, dostal plzeňský znak svou konečnou podobu. Papež Řehoř XIII. přidal k znaku zlatý kříž na zeleném trojvrší, který nesl nápis „In hoc signo vinces“ – „V tomto znamení zvítězíš“. Tento symbol měl ukázat, že město Plzeň, jako opora katolické víry, nejen přežilo, ale i zvítězilo nad těžkými časy. Do znaku byl také přidán anděl-štítonoš, který držel štít a dále dvě helmy, halapartna a palcát.
Plzeňský znak tak prošel fascinujícím vývojem, od jednoduchého symbolu městské věrnosti, kterou symbolizoval chrt na červeném poli, až po bohatý a složitý erb, který dnes máme možnost obdivovat. Není výsledkem jednoho rozhodnutí grafika, ale dá se říci jakousi sbírkou medailí. Každé pole je jako vojenské vyznamenání na hrudi veterána.
Zatímco jiná města si musela vystačit s tím, co dostala při založení, Plzeň svůj erb „nafukovala“ s každou zásadní události v dějinách českého středověku, kdy dokázala zůstat věrná svým zásadám.
