Proč měli Němci zjizvené tváře?

Tradice zvaná Mensura

Za těmito jizvami stála dlouholetá tradice akademického šermu zvaná Mensura, nebo také Mensur. Jednalo se o souboje mezi studenty univerzitních bratrstev, které byly v německy mluvících zemích nesmírně populární, obzvláště mezi elitními vrstvami společnosti. Mensura byla zkouškou odvahy a sebekontroly. Cílem nebylo oproti duelům soupeře vážně zranit nebo dokonce zabít, ale ukázat chladnokrevnost a odvahu.

Studenti se při Mensuře nesměli hýbat (rozuměj ustupovat - správně se mohlo jen stát a „mrskat“ zbraní), chránili se speciálními brýlemi a ochranou krku, ale tváře zůstávaly záměrně odkryté. Šermovalo se s ostrými, ale flexibilními čepelemi, které byly navrženy tak, aby zanechaly řezné rány. Získání jizvy, nazývané Schmiß, bylo tedy jasným důkazem, že jedinec tímto rituálem prošel a prokázal svou mužnost.

Odznak cti a společenského statusu

Ve své době se na Schmiß pohlíželo jako na odznak cti. Jizva na tváři dokazovala, že je její nositel schopen čelit bolesti a nebezpečí s klidnou hlavou. Byla to vlastně jakási známka toho, že dotyčný pochází z dobré rodiny, studoval na prestižní univerzitě a je připraven převzít zodpovědnost ve společnosti. Není divu, že Schmiß často zdobil tváře budoucích důstojníků a generálů, právníků, lékařů a vysokých úředníků. Zajímavostí je, že díky technice šermu a převaze praváků se tyto jizvy často nacházely na levé straně obličeje.

Schmiß byl natolik ceněný, že se dokonce objevily i snahy o jeho falšování. Pomineme-li snahy o to, aby získaná jizva ze souboje vypadala co nejlépe a tak se do rány dávaly koňské žíně nebo se srůstající kůže znovu odtrhávala, jsou známy i případy, kdy člověk Mensuru nepodstoupil, ale zjizvoval si obličej sám a pak jizvu za Schmiß vydával. Šlo o mladíky, kteří buď vůbec univerzity nenavštěvovali, nebo se Mensury báli. Prostě chtěli patřit k té „lepší společnosti“.

Asi nejznámějším příkladem je Schmiß Franze Burdy. Pokud vám to příjmení něco říká, ano, je to ten Burda, který po svém otci zdědil tiskárnu a byl zakladatelem jednoho z největších mediálních domů v Německu, celosvětově známé skupiny, která vydává například časopisy Chip nebo Focus. Právě tento Franz si měl údajně svou jizvu přivodit sám, aby vypadal důležitěji, zajímavěji a pro ženy přitažlivěji. Německé ženy měly samozřejmě pro muže s typickou jizvou slabost.

Známé osobnosti se Schmissem

Mnoho významných německých a rakouských osobností z různých oblastí života hrdě nosilo své jizvy, což svědčí o rozšířenosti této tradice v jejich mládí. Mezi hrdé nositelé patřili největší němečtí státníci, jako například Otto von Bismarck, „Železný kancléř“ a sjednotitel Německa nebo poslední německý císař Wilhelm II., byť jeho jizva nebyla tak nápadná jako u jiných. Jizvy měli jak nacisté - Ernst Kaltenbrunner, Ernst Röhm, Wilhelm Frick, nebo třeba Reinhard Heydrich, tak jejich odpůrci - vůdce komunistů Ernst Thälmann nebo odbojáři von Gersdorff, či von Stauffenberg, nejznámější představitel operace Valkýra.

Mimo armádu a nacistický okruh jmenujme například Kurta Debuse - ředitele Kennedyho vesmírného střediska, Heinricha Homanna - východoněmeckého politika, Henninga Schulte-Noelleho, který řídil Allianz, nebo současného politika Thomase Strobla.

České země

Tradice Mensury se neomezovala jen na území dnešního Německa a Rakouska, ale byla rozšířená i v jiných oblastech, kde žilo německé obyvatelstvo, včetně českých zemí v rámci Rakouska-Uherska a později Československa. Německy mluvící univerzity v Praze, Brně či Liberci měly rovněž svá studentská bratrstva, která Mensury praktikovala. Jizvy na tvářích tak bývaly k vidění na tvářích studentů, ale i profesorů nebo lékařů a právníků i u nás.

Schmiß a dnešní doba

Tradice Mensury a jizev dosáhla vrcholu popularity v meziválečném období. Mnozí, kteří v této době zastávali významné pozice, absolvovali univerzity před první světovou válkou a svými jizvami se pyšnili. Po válce se pak jejich vnímání začalo měnit. Někteří nositelé si dokonce stěžovali, že je spojenci mají automaticky za vysoké představitele nacismu jen proto, že mají Schmiss. Což samozřejmě nebyla vždy pravda. Tradice jizev se už nikdy v plné síle nevrátila.

Mensura se ale udržela a tato tradice se stále v německých spolcích praktikuje. Jen se k ochranným brýlím přidala i ochrana obličeje a jizvy už nejsou tak časté, vlastně ani společensky vyhledávané a ceněné, jako bývaly kdysi. Moderní medicína a změna vnímání krásy a mužnosti způsobily, že Schmiss ztratil svůj dřívější význam. Přesto zůstává fascinujícím historickým symbolem, který vypovídá o jedné unikátní kapitole německé kultury a společenských zvyklostí.