Článek
Poslední týdny nacistické éry nebyly pro Himmlera zrovna idylické. „Tisíciletá říše“ Adolfa Hitlera se po pouhých dvanácti letech řítila do záhuby a většinu území již okupovali Spojenci. Himmler navíc upadl v nemilost a už nebyl oním nedotknutelným věrným Heinim, jak jej každý vnímal až do teď.
Všemi obávaný Reichsführer SS, říšský ministr vnitra, šéf policie a pán nad všemi koncentračními a vyhlazovacími tábory, totiž v posledních chvílích války zahájil zákulisní mírové rozhovory se západními mocnostmi. Když se o tom Hitler dozvěděl skrz vysílání BBC, propadl v berlínském bunkru naprostému běsnění. Kapitulace nepřicházela v úvahu, i kdyby měly zemřít statisíce dalších lidí. Pro Vůdce bylo Himmlerovo chování největší zradou, jaké se mu mohlo dostat. Od muže, který s ním pochodoval mnichovskými ulicemi už před 22 lety, nic takového nečekal.
Himmlerovy motivy pro uzavření míru nebyly humanitární, nechtěl ukončit zbytečnou válku, ani se v něm nehnulo svědomí. Jeho motivy byly čistě sebecké – prostě si chtěl zachránit svůj vlastní krk. Věděl, že na seznamu hledaných válečných zločinců figuruje na samém vrcholu.
Himmler naivně věřil, že ho vrchní velitel západních Spojenců, generál Dwight D. Eisenhower, vezme jako sobě rovného partnera a začnou spolu jednat o společném postupu proti Rudé armádě. Eisenhower k takovému kroku samozřejmě neměl nejmenší důvod. Německo už válku definitivně prohrálo a Himmler neměl v rukách žádné trumfy. A pro Spojence se tak Himmlerova nabídka hodila spíše jako další propagandistické rýpnutí do kdysi obávaného a sebevědomého, nyní drolícího se a umírajícího nacistického systému.
Největší šok pro Himmlera přišel, když ho Hitler, zuřící kvůli jeho pokusu o separátní mír, zbavil všech funkcí. Himmler vždy počítal s tím, že se po „Vůdcově“ smrti automaticky stane prvním mužem Říše. Byl přece pánem nad celým bezpečnostním aparátem a moc v jeho rukou byla zřejmá. V jeho myšlenkách tomu nemohlo být jinak. I teď to přeci myslel dobře… Ale najednou bylo vše jinak. Byl označen za zrádce a Hitler jmenoval svým nástupcem velkoadmirála Karla Dönitze.
Himmler, posměšně přezdívaný „Reichsheini“ nebo pro svou imitaci Hitlera také „Anhimmler“, si uvědomil, že mu zbývá jediné – boj o holý život. Utekl z Berlína. Den před Hitlerovou smrtí se dostavil za Dönitzem, který sídlil ve šlesvicko-holštýnském Plönu. Po oklepání ze šoku z nástupnictví se velkoadmirálovi nabídl jako ministr vnitra. Nečekal odmítnutí, přijel se 150 členy svého štábu a očekával funkci. Dönitz ale nechtěl mít s těžce zkompromitovaným masovým vrahem nic společného a rázně ho odmítl. Himmlerovi musela ještě dlouho znít v uších poslední Dönitzova: „Kdo jednou zradil, bude připraven zradit i nadále.“
Už nebylo co řešit. Himmler potřeboval zmizet. Bývalý ministr zahraničí mu radil, ať se vzdá britskému veliteli Montgomerymu a postaví se spravedlnosti. To Himmler odmítl. Oholil si knírek, nasadil si pásku přes levé oko a opatřil si uniformu poddůstojníka Tajné polní policie. Měl nové doklady - na jméno Heinrich Hitzinger. Ironií osudu bylo, že tento muž, který shromažďoval informace o všem a o všech, řídil tajné a zpravodajské služby a tak dobře tahal za nitky v pozadí, si nevybral svou novou identitu vůbec dobře - Spojenci totiž příslušníky Tajné polní policie automaticky zatýkali.
Se svým doprovodem se vydal na jih, směrem k Bavorsku. Pohybovali se pomalu a opatrně. Co přesně bylo jejich cílem, o tom dnes mnozí historici spíše spekulují, existují náznaky a výpovědi, ale opravdový Himmlerův záměr zůstal v jeho hlavě. Ucelených informací existuje překvapivě málo. Většina pramenů se shoduje, že byla celá skupina zadržena 22. května, asi 20 km jižně od Bremervörde, třemi ruskými vojáky, kteří byli krátce předtím osvobozeni ze zajateckého tábora a rovnou se zapojili do osvobozovacích akcí. Ti zadržené předali britské hlídce.
Himmler, spolu se dvěma společníky, byl převezen do tábora v Kolkhagenu. Zde byli představeni veliteli tábora, kapitánu Thomasi Selvesterovi. Britští vojáci vůbec netušili, jak moc velká ryba uvízla v jejich síti.
Selvester později popsal, jak do jeho kanceláře vstoupil: „Malý, nemocně vypadající a nuzně oblečený muž.“ Když si sundal pásku a nasadil brýle, Selvester v něm ke svému úžasu okamžitě poznal Himmlera, který tichým hlasem potvrdil svou totožnost. Při následné osobní prohlídce Himmlerova saka nalezli Britové mosaznou nábojnici obsahující malou skleněnou ampulku. Himmler tvrdil, že je to lék na žaludeční křeče. Velitel tábora ale dobře věděl, že jde o jed. Byla nalezena i druhá nábojnice, ta ale byla prázdná. Selvester usoudil, že druhou ampuli musí mít Himmler ukrytou někde u sebe. To představovalo obrovské riziko, že ji použije. Himmler byl důkladně prohledán, včetně všech tělesných otvorů. Nenašlo se ale nic. Když mu byla nabídnuta večeře, jedl s naprostým klidem.
Následující den, 23. května, byl Himmler převezen na velitelství britské bezpečnostní služby v Lüneburgu, kde ho večer čekala další, ještě důkladnější prohlídka. Tentokrát ji vedl vojenský lékař, kapitán C. J. Wells. Při prohlídce úst lékař v Himmlerově spodní čelisti objevil skleněnou kapsli. Když ho vyzval, aby se posunul blíže ke světlu, Himmler trhl hlavou a kapsli s kyanidem draselným rozkousl.
Okamžitě se zhroutil k zemi. Místností se ihned rozšířil štiplavý zápach kyanovodíku. Major Norman Whittaker, jeden z přítomných vojáků, si do deníku zapsal: „Okamžitě jsme toho starého bastarda postavili a strčili mu pusu do misky s vodou, abychom jed vypláchli. Od toho prasete se ozvalo strašné sténání a chrochtání.“ Himmlerův jazyk byl rychle fixován nití a jehlou, aby nemohl jed spolknout a byly zahájeny pokusy o oživení. Bylo však pozdě. Whittaker to ve svém zápisu shrnul takto: „Byla to prohraná bitva a ta odporná věc přestala dýchat ve 23:14.“
Mrtvole byla sňata posmrtná maska, byla nafocena a provedla se pitva, během níž byly odebrány vzorky mozku. O tři dny později britští vojáci Himmlerovy ostatky odvezli a pohřbili na neznámém místě v Lüneburském vřesovišti. Takhle skončil muž, kterého se bála celá Evropa.
