Článek
Nad stadionem na kopci vznikl rozsáhlý požár na kolonii starých původních selských stavení, dřevěných a roubených staveb. Sjelo se celkem 9 požárních sborů. Voda se brala z řeky Úpy vzdálené asi 450 metrů a vybudovalo se od řeky pět vedení. Přijela i dvě cisternová auty, která se dostala k požářišti složitě z druhé strany, asi kilometrovou oklikou kolem lyžařských svahů v Dolcích.
Bylo vybudováno 7 přívodů z řeky k čerpadlům. Nejsložitější bylo dostat přívody B hadic do asi 120metrového kopce mezi stromy na malou plošinu od čerpadel k rozdělovačům, odkud potom z každého rozdělovače byla napojena proudnice C hadicemi s třemi proudy, tj. v celkovém rozsahu 21 proudů a dvou požárních vozů byla síla, kterou velitel zásahu dal dohromady. Přes všechnu snahu a úsilí všech požárníků se nedařilo zabránit ke škodě.
Byl to boj s větrem i časem a ve finále se nepodařilo zachránit prakticky nic, byť jen jediné stavení. Celá kolonie historických selských dřevěných staveb zcela lehla popelem. Byl to požár, jaký město zažilo možná před více jak 200 lety, kdy vyhořelo ve městě 52 stavení a 74 stodol. Provoz silnice na Havlovice byl skoro celý den omezen a vozidla podjížděla pod provizorní můstkem, přes který vedly požární hadice typu A z řeky k čerpadlům, za přítomnosti četníků, kteří řídily tak dopravu.
Náš hasičský velitel dorostu rozhodl, abychom místo školy se účastnili tohoto požárního zásahu, a viděli, jak je oheň, ale i povolání požárníka, nebezpečné. Po skončení akce zůstali jsme my i místní hasiči a 2 hasičské cisternové vozy z okresního města na místě a oblast se hlídala celou noc, protože co chvíli někde vypukl oheň, než se vše zlikvidovalo. Pro nás to byl zážitek, na který se nezapomíná, to, že jsme vyjeli v autě Pacard poprvé k opravdovému ohni.
V tom samém roce vznikl na podzim v továrně Juta 2 požár. Přímo u něho jsme nebyli. Škoda byla značná a dost oslabila výrobu. Většinou se juta dovážela z Indie a nastal její nedostatek. Juta zcela promočená se vyvážela urychleně za závod na přilehlé travnaté louky. Bylo snahou, aby se nacházela na louce v slabé vrstvě bez ohledu na to, jakou plochu zabere, aby byla pod kontrolou, protože docházelo k samovznícení, a dále mohla na slunci proschnout. Byl zabrán skutečně obrovský kus louky.
Juta se vozila z požářiště prakticky celý den i noc, jak bylo možné ji odebrat. Juta se musela na loukách hlídat, protože každou chvilku se stávalo, že docházelo k samovznícení. Toho jsme byli už účastni. Postavili se velké stany, vím, že nám vozili i snídaně, obědy, večeře a hodně pití a my pod dozorem dospělých hlídali po dobu bezmála týdne a upozorňovali nebo i sami hasili vzniklá místa, kde se juta vznítila. Pamatuji, že škoda byla značná, ale nakonec se podařilo takto zničenou jutu prodat.
Američani tenkrát takto znehodnocenou jutu koupili a nechali si zpracovat do pásů 2,4 m širokých a 32 m dlouhých, kterými v horních vrstvách při stavbě dálnic zpevnili povrch, pružnost a odolnost proti změnám teplot, zejména při přechodu ze zimního na jarní období. Pamatuji, že nám se to moc líbilo, bylo to dobrodružství, cítili jsme, že jsme pro společnost potřební, a co ještě, byli jsme přece omluveni ze školy.
No, a když už jsem u těch hasičských záležitostí, tak v prvním roce, co jsme vznikli jako hasičský dorost, jsme ve čtyřech kategoriích dovezli 1× prvé místo a jedno druhé. V dalších letech jsme vozili vždy mj. 1 nebo 2 první místa. Velitel byl na nás hrdý a považoval si nás. V jednom roce nám dokonce udělal zájezd do Kutné Hory. Jednou i 3denní výlet na kajacích po Úpě až za Jaroměře. Každý rok pro nás něco vymyslel.
Jinak jsme pořádali turnaje v ping-pongu v klubovně i tenisu na betonovém kurtu před vjezdem do hasičské zbrojnice. Pomohli nám, a v Dunkanu, naší dobré bývalé hasičské zbrojnici, jsme měli posilovací a tělocvičné středisko. Ze školy jsme si mohli vzít z půdy staré vyřazené žíněnky a medicimbály. Velitel nám také přispěl činkami a ribstole z hasičské posilovny. To byly naše hasičské zážitky. Měli jsme tak svojí vlastní tělocvičnu pro naše rostoucí svaly.
