Článek
Je to asi do 30 metrů kruhové místo, kde se i v kronikách tradovalo, že v 18. století se tam propadl sedlák s koňmi i s vozem plným sena do země, tedy spíše do bahna. Byla kdysi tudy cesta a v jistém čase se tam výmoly na cestě zalévaly vodou, ale sedláci tam tudy jezdili přes tu vodu bez problémů, jenže nikdo neví, co se stalo.
Takže raději cestu přeložili, místo ohradili a nyní tak jsou tabulky a tím, že je to životu nebezpečné místo. Říkalo se, že kdo chtěl spáchat sebevraždu a prostě odejít ze světa, aby ho nikdo nikdy nenašel nebo nemusel pohřbívat, že navštívil požerač. Radili jsme se v Kotvě, to je náš klub, že to je divné, že to jsou pořád jen dohady, jedna paní povídala, tak jsme hledali v kronice města i jinde, co bychom mohli o tomto místě zjisti. O tom sedlákovi i tom místě a co bylo, jsme se dočetli.
Říkali jsme si, to přece nemůže být něco bezedného, protože by to bahno muselo vytéci třeba v Austrálii. Tak jsme se rozhodli, že musíme najít dno. No, to není sranda. Protože někteří nás byli u hasičů, věděli jsme, že velké množství hadic je vyřazeno ve staré hasičárně a nedají se použít, prostě jsou na nic. Tak jsme se nabídli, že starou hasičárnu vyklidíme, vymalujeme a dáme do pořádku.
Nemůžeme dávat jak staré auto značky Pacard s 8 místy k sezení se nás pohodlně vešlo i 12 kluků s řidičem stojí venku na dvoře, a je nám ho líto. S tím, takže se jelo jednou za uherský rok a žralo nekřesťansky a vozilo přitom křesťany, to asi tou žravostí se jim chtělo pomstít. Říkal nám velitel, že to je horší jak požerač, že si klidně spotřebuje i 22 litrů na 100 km.
Tak jsme se dali do práce, a dokonce nám slíbil, když to doděláme a vymalujeme, že nám koupí do místnosti, co jsme měli v hasičárně, pingpongový stůl a že budeme moci si před hasičárnou na rovné betonové ploše vyznačit tenisový kurt a dát si síť tak, aby mohla být dána pryč, když budou požární vozy vyjíždět. Vyklizeno bylo poměrně vše rychle, hadice jsme odvozili do staré hasičárně u školního hřiště na kárce. To nám dalo dost práce.
Auto dali do nové krásné garáže a vešlo se klidně dalších 5 aut hasičů, co měli službu, aspoň nezavázely na cestě. My dostali pingpongový stůl a prakticky i tenisový kurt. Ze začátku byl velká zájem o ping pong, protože nám přikoupili 10 pálek a bednu míčků. No hadice jsme tahali na kárkách a přikryté, aby zvědavci nevěděli, o co jde. Trvalo to snad 3 týdny, a to každý den jsme vozili. Mezi tím jsme uvažovali, jak budeme postupovat.
Udělali jsme zásadu, že kdo se bude chtít přiblížit k požerači, bude na laně uvázaném ke stromu a někdo ho musí jistit, prostě o něm vědět. No, a holá hadice se nepotopí jen tak. Je potřeba ji zatížit. Všimli jsme si, že na šrotišti je dostatek starých kolejnic z dolů, ty jsou těžký. Ale problém byl v tom, že i kdybychom je mohli odkoupit, tak na to nemáme. Sice jako klub, kde bylo třeba za peníze pomohli, ale takovou velikánskou sumu bychom neměli.
Tak jsme pokukovali po těch traverzách a kolejnicích a viděli jsme, že tam jsou i kratší kusy, který nebudou tak těžký, že bychom si s nimi nedali rady. Prostě bylo rozhodnuto, že se je prostě jako půjčíme. A kluci pana Valka zatlačí na tátu, aby nám pomohl, že v Karbance chceme postavit přes potok u trkače můstek, aby se to nemuselo obcházet. Cesta do Sedloňova, bude kratší pro pěší i pro ty, co jedou na kolech.
Sbírali jsme papíry na vyhození, kde se dalo a vždy jeden zašel z pár kily papírů a zabavil obsluhu a mý ostatní jsme přemisťovali menší kusy kolejnic či traverz. No bylo to dost těžké, ale radost, že máme šanci vyřešit záhadu nás posilovala. Když jsme si po měsíční práci navozili dostatek kolejnic i některé delší, tak začala akce a kluci Valkovi tlačili na tátu. Tedy jestli by nám nemohli vězňové převést pár kolejnic na stavbu toho mostku.
No a pan Valko poslal s dvěma dozorci auto. No a vězňové převozili traversy na určené místo, kde jsme chtěli postavit mostek. Kratší traverzy a kolejnice, jsme si převezli k požerači. No a pan Valko, byl tak hodný, že nám za týden poslal pár vězňů s dvěma, chvála bohu jinými dozorci, protože jsme byli připraveni na to, že hromada je menší, že nám to asi někdo ukrad a odvezl do sběru.
No, měli jsme kliku a je vidět, je štěstěna chtěla, abychom to dno objevili. Vězňové mostek postavili, a dokonce i přivezli od starosty šotolinu na cestu, no prostě paráda. Vesnice, když starosta zjistil, co jsme udělali, tak nám do klubu dál tisíc korun a poslal bednu limonád. Takže jsem na tom ještě vydělali. Museli jsme tedy být opatrní a chodili jsme různě. Nikdy ne pohromadě, a tak jsme unikli zvědavým očím.
Podařilo se nám sehnat další lana sice byly starší, ale svoje zadání měli splnit. V září to ještě bylo hezké počasí jsme přistoupili k akci. Doma jsme řekli, že budeme na starém našem místě stanovat, a rodiče nás pustili, protože tam už jsme stanovali mockrát i věděli, kde jsme i byli se kolikrát za nám podívat. Takže začali jsme hadice B ty jsou silnější a pevnější a navěsili postupně asi po dvou metrech traverzy, a ještě mezi sebou, aby se vytvořil takový balík, prostě pořádné závaží.
Mezi strom napnuli lana, abychom mohli s tím závažím se postupně dostat až ke středu požerače. Jednoho dne jsme začali. Podařilo se nám to celkem dostat do středu a závaží se počalo ponořovat, potápělo se to dost rychle, s tím jsme teda nepočítalo a napojovaní hadic muselo být rychlé. Po čase se to začalo zpomalovat, už jsme tak byli asi 120 m hluboko a nešlo to dál. Tak jsme si mysleli, že jsme na dně. Houby na dně.
Požerač chytil druhý dech a začal žrát, jak to auto, co jsme pro něho udělali garáž. A najednou šla hadice jedna za druhou nevěděl, jak jsme hluboko, ale odhadovali jsme to tak na 400 m teda to je hloubka jako hrom. A pak to zase šlo pomalu. Ale šlo čili jsme na dně nebyli. Měli jste obavy, že jestli zase začne žrát tak to bude problém. Hadic jsme měli dost. V noci vždy dva u něj byli, aby mohli doběhnout včas pro ostatní.
No štěstí, že vždycky žral jen ve dne. To třeba sežral 2 nebo 3 hadice a pak si dal pohov, třeba na dvě hodinky a pak zase dostal hlad, tak si dal svačinu, někdy si dal oběd, a sežral nám 5 i 6 hadic. Tak jsme pomalu litovali, že těch hadic máme málo, asi 6 tý den Robin co byl ve městě pro jídlo, povídá, že slyšel, že prý v kapli v Malých Svatoňovicích jim přestává z pramenu téci voda. No přece to se nás netýká vždyť kaplička je vzdálena od Karbanky takových 5–6 km a trkač co byl u pramene Karbanky běžel, jak má.
No jo, ale to bylo asi 8 den začal žrát jak zjednaný a nestačili jsme připravit a přidávat další a další hadice. A to byla taková rychlost. Nakonec se utrhlo i lano mezi stromy a bylo po parádě. A věděli jsme houby s octem, a hadic jsme měli ještě asi 15, ale nebylo, kam je připojit. Uvažovali, že museli být hluboko tak nejméně 3 a možná i 3,5 km. To nám hlava nebrala, co se vlastně stalo, proč dostal takový hlad.
No, to byl pro nás konec experimentu. A jak se říká, tak jsme všechno uklidili, i lana, hadice, řetězy, malé kusy traverz, kterými jsme jistila lana mezi stromy. Lana se přetrhla, jak rychle žral. Vše dali pod mostek, který vězňové zbudovali. Vzali kárky a přesunuli se do města. Předtím jsme si všimli, že tím bahnem něco probublává, ale to již bylo několik dní. Ale zdálo se nám, že hladina klesla. No složili tábor, dali na kárky a vozíky a vypravili se do města.
Všimli jsme si, že v řece je kalnější voda, ale tomu jsme nevěnovali pozornost, protože to se občas stávalo pří průtrži v horách. Zasedli v klubovně, a došli k názoru, že se nám to nepovedlo. V řece bylo čím dál více kalu, ale ne bahno jen zakalená vodu. Za nějaký den se byli Joe s Fredym podívat na požerač a přiběhli se zprávou, že sežral i hodně bahna a je tam díra možná 50 m hluboká, a to už bylo podezřelé, ale požerač je od řeky nejmíň 2 km to nedává rozum.
Rozhodli jsme se, že se přece ale přece jen k řece podíváme, a hlavně na měděný důl. Jak jsme ho kdysi měřili byl o mnoho hlubší než řeka a byly dole chodby směrem k silnici a k vesnici, tedy pomalu ve směru požerače. Když jsme posvítili do dolu, který měj 11 pater, tak do 5 patra už byla hodně kalná voda, z což jsme usoudili, že to asi bude z našeho pokusu. No, ale jak se přesvědčit.
Když jsme tady byli poprvé, museli jsme se spouštět lany, protože lávky a vůbec všechno bylo na troud rezaté. A nyní se nám nechtělo za tohoto stavu riskovat. Dověděli se, že ve Svatoňovicích něco zabetonovali, aby zase voda tekla. Vedení povodí zjistilo, kde se voda kalí, a vyšlo jim, že ve starém měděném dole v jeho chodbách mohlo dojít k závalu, a že řeka Úpa třeba po léta dávala vodu a tím se to stalo, prostě se to provalilo.
V říjnu někdo přišel na úřad, že požerač nemá pomalu bahno a je tam obrovská díra. Tak tam město společně s odborníky Svatoňovicko-Žacléřské pánve poslali horolezce. A ti přišli na to, že to bahno je odtud, a že se to provalilo do chodeb bývalého měděného dolu. Tak jsme pochopili, že máme kliku, že neviděli nikde hadice nebo kolejnice či traverzy.
No řeka byla kalná pomalu do jara, a když jsme jezdili na krách, to bylo úplně jiné než v loni. Na jaře byli povodně a po nich se už řeka začala pročišťovat. Řečeno experiment se nám nepodařil, ale zlikvidovali jsme požerač, tím jsme určitě zabránili neštěstí. Město zabezpečilo díru a lidi se už nemusí bát chodit do těchto míst a sebevrazi nemají kde se utopit.
A my, i když jsme se nadřeli, jsme získali tisíc korun do klubové pokladny, v hasičárně pingpongová stůl a hřiště pro tenis a zkušenost, že kdo nic nedělá nic nemá, a do měděného dolu se už nebudeme vypravovat, ale na druhé straně přes silnici je ve stráni kamenná puklina, plná měděných žilek. Bylo to malé ložisko. To by stálo za prozkoumání. V dole na druhé straně řeky, kde jsme byli, museli být chodby v mnoha úrovních a na kilometry dlouhé.
Dovedeme si představit jaká to bylo hrozná práce s náčiním, které měli při dobývat nerostného bohatství z naších hor. Pochopení toho, že Krkonoše jsou nádherné hory a kdo jim rozumí, s tím jsou kamarádi a ukáži mu i jaké jsou ve skutečnosti. A to bylo pro naše snažení velkým přínosem a vážili jsme si hor i lidí, kteří žijí i na samotách ještě více.
