Článek
Byl blízko, střelnici měli v Poříčí a ostatní kluby, byly dost z ruky. Sice nebyly v lize, ale po sondáži, jak to v klubu chodí, jsem se rozhodl, protože předseda byl správný chlap a klub měl velkou podporu z továrny. Předsedou byl náměstek ředitele, a vybavení klubu bylo celkem dobré. Po sportovní úrovni měl klub dobré pistoláře 2× 1.řída a malorážkové střelce 1×2.třída, kterou právě měl předseda a 3×3.třídu.
Vyfasoval jsem zbraně, trezorovou skříň, dalekohled, sadu mušek do mířidel, podložku atd. prostě vybavení a bednu nábojů a atd. Předseda klubu byl starší pána prostě sympaťák a byl strašně rád, že jsem si vybral právě jeho klub. Jediný klub, který by mi výkonnostně vyhovoval byl v Hradci Králové, enormně o mě stál, ale já dal přednost tomuto střeleckému klubu. Prostě jsem byl doma.
Věřil jsem si, a věřil, že se mi podaří klubu pomoci se zvednout a dostat třeba do ligy. Vedoucí měl 1.třídu trenéra v puškových disciplínách. Střelnici jsme měli v Poříčí a tam jsem to měl na trati autobusem do práce, když jsem jezdil denně na tréninky. Mezi tím vyrobili 10 ks ve zbrojovce malorážky 456 s levým závěrem a byly dodány podle předpokladu, že nastoupím do klubu v Hradci Králové. Tak jsem si 2 zbraně přivezl a z Prahy mi přivezl Pepa MC12, tj. libovolnou malorážku.
Tak jsem měl doma trezorovou skříň na zbraně pomalu plnou. Ještě jsem měl 451 a pár pistolí i raritu pistoli na stlačený vzduch a Anschulku vzduchovku. Na tréninku jsem se seznámil s kluky, Mladých moc nebylo. Pepa jim vysvětlil, kdo jsem a kluci na mě koupali jako na zjevení. Je pravda, že jsem měl ostrý nárůst výkonnosti a za dva měsíce co jsem vzal pušku do ruky jsem byl v representaci v nominaci na LOH a vyhrál pár závodů. A protože, mě defacto udělal státní trenér v Ostravě.
Najednou se na trénincích začali objevovat další a další zájemci, což se předsedovi líbilo. No já polovinu tréninku vysvětloval praktiky poloha, dýchání, zásady při míření, jak se uklidnit atd. A co hlavní, z důvodu titulu jsem měl přístup prakticky ke střelivu. Jinak podle výkonnostní třídy byl měsíční příděl, a ostatní si střelec kupoval za 3 Kč s za krabičku tj. 50 nábojů. No a já vždycky jak bylo potřeba přivez bednu s desíti tisíci a s Pepou jsme se dohodli, koho a jak podpoříme, abychom využili jeho zájem a rostla mu výkonnost.
Nakonec došlo i na to, že se muselo čekat na 16stavové střelnici, až se stav při tréninku uvolní. Nebylo to na škodu, protože ostatním se mohli vysvětlit taje střeleckého sportu, jak být stále lepší. Používali jsme tréninky jako zkoušky záměrně složených z družstev dvojic v soutěžích proti sobě a snažili se s Pepou nalézt optimální družstvo pro ligu a vymýšleli kde co, aby se výkonnost zvedla. Pepu jsem dovedl k tomu, že za dva měsíce se ze střelce z 2.třídy dostal na Mistra, to jsem ho sebou vzal do Plzně na přebory a další 4. kluci z různých úrovní výkonnosti se dostali na 1. třídu a ostatních tříd najednou bylo jako zrnek v makovici.
Nastal čas vyrazit do vyšších soutěží proti největším kapacitám. Rozhodli jsme se, že se přihlásíme do dálkové soutěže konané pod hlavičkou klubu v Novém Smokovci. Samozřejmě se neutajilo, že budu za ZPA na startovat. Protože pražský klub měl enormní zájem tuto soutěž vyhrát, a byl by i platný rekord, kdyby padl, poslal dokonce pozorovatele, přestože byla soutěž křížem obsazena dvěma rozhodčími, aby byla zajištěna regulérnost. Závod se konal v jeden den ve stejnou hodinu.
Do závodu, vzhledem, že byl mimořádný a výkonnostní jsme mohli jí s Pepou a nositelé 1. výkonnostní třídy. Na střelnici bolo asi 250 místních a asi stovka lidí i z klubů, které se vzhledem k regulím nemohli účastnit. Závod tedy začal 9:30 hod. v disciplíně Stm456 na 15×60 tedy vleže. První nástřel jsem měl 98 Praha 99 jinak s v Ostravě-Hulvákách objevilo 96 jinak to bylo všude nižší. No ta tak to pokračovalo dál. U mě tedy 100, 98, 99, 100, 97 a 99. Celkem 591. Největší radost jsem měj z Pepy, více jak ze sebe, protože sobě jsem věřil.
Udělat 585, to byl jeho životní výkon. Všichni kluci si výkony polepšili, snad protože, že co jsme jim do palic natloukli dodržují, a nyní jim to dodá sebevědomí a mohou jenom růst. Skončilo to tím, že všechno jsme pobrali i ty rekordy. Podle reakce toho emisara z Prahy, který nám k úspěchu blahopřál, jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem se účastnil přeboru v Ostravě-Porubě jako člen 3.ho družstva Bytostavu.
Byl to závod na 20 ran, já po čtvrté držel malorážku v ruce a podařilo se mi ji během nástřelu co mě státní trenér, který nade mnou bděl, asi rozpoznal, že mám talent, seřídit a závodě udělat položky 95 a 97 tedy 192, o to nejde, ale tehdy špičkový střelec, která dlouhá léta všechno na střelnici vyhrával, se zlomil a seděl v koutě a brečel. Tak jsem si představil v Praze toho střelce, který byl o 5 bodů za mnou. Pepa sice skončil 4. ale zase byl rekordmanem.
Viděl jsem na něm, jak je šťastný, vždyť střelecký sport, to byl jeho život, láska i koníček. Zažil jsem mnoho s tímto sportem i mnoho viděl. Až do doby, kdy jsem na vojně si stopl vojenské vozidlo OT 810, potřeboval jsem se dostat do Strážné v Krkonoších, kde byla v lesích moje skupina. A po cestě bylo náledí, po stranách hluboké srázy, náledí na vozovce, transportér začal ujíždět a jediná možnost bylo napálit to do obrovského stromu u cesty. Velitel nestačil utéct z věže, ta se trhla a přepůlila ho.
Já se vzepřel nohami i řidič a víc nevím. Našli mě pod strání u potoka s rozbitou hlavou a zmateného. Řidič měl polámanou nohu, tak nás odvezli do Vrchlabí, kde se nás dát nějak dohromady a přiletěl pro nás vojenský vrtulník a odletěli jsme do Mladé u Boleslavi do vojenské nemocnice. Po té doby, i když jsem se snažil střílet dál, jsem se nikdy nedostal zpět a většinou jsem se pohyboval kolem 1. třídy, ale spíše ve 2. třídě. Ale byl jsem v klubu v Habartově, a to bylo pro ten klub přínosem.
Nakonec mě zvolili za předsedu ZO. Poslední mezinárodní utkání jsem zažil proti patronátnímu městu Saafeld (NDR). Poslali proto nám čtveřici mladých juniorů (i s děvčetem) a ti nás v Habartově na střelnici vyklepli, jak zákon káže. Byli tedy i lépe vybaveni, ale ani to by nám nepomohlo. Prostě jsme na ty mladé neměli.
