Článek
U oboru, na který jsem chtěl jít, bylo stanoveno, že uchazeč musí mít už i 9. třídu. Nezbylo mi nic jiného než po prázdninách nastoupil do 9. Z (základní) třídy v okresním městě. Po ukončení základky jsem se dostal přijetí na školu v Ostravě, 400 km daleko, protože náš kraj svoji neměl. Jenže internát se měl v Ostravě-Porubě na 4. obvodě teprve stavět, tak nás strčili do Olomouce do Kateřinské ulice, kde bylo učiliště pro kuchařky, číšníky, ale také učiliště pro spojové montéry.
Bylo to na rok, než se to v Ostravě-Porubě dostaví. Byl to starý klášter a ložnice jsme měli v takových místnostech jako kobky. Moc to vypadalo jako na nějakém starém strašidelném sídle. Z našeho okresu jsme byli čtyři a dost aktivní, že jsme dělali s jedním vychovatelem a skupinkou zájemců rozhlasové hry v duchu doby, třeba: „Jak se kalila ocel“ od Ostrovského a podobně. Ono to tedy bylo skoro hlavně proto, abychom se dostal do města na vycházky.
Na nádvořích kláštera jsme měli sportoviště, jinak nedaleko byl stadion Slovan Olomouc, kde někteří z nás za klub závodili v II.lize a kousek dál už byla řeka Morava. Zde jsme se také s kamarádem Petrem dozvěděli, jak kosmonaut Gagarin vzlétl ke hvězdám při obletu naší planety. To mistr neměl, jak nás zaměstnat, tak nám do bedýnky sesypal z několika pytlíků šrouby a matičky a poslal nás, abychom je u Moravy zase roztřídili jak zpět. No, i takové práce jsme měli, abychom se stali zručnými odborníky.
Všechno bylo dobré a nám se to nakonec líbilo, protože byl krásný jarní den a u řeky byl klid. K holkám, co se učili v druhé polovině kláštera, jsme si našli cestu přes půdu, kde se odstranily staré skříně, které tomu měly zamezit. Takže spokojenost na všech stranách. Docela mě bavilo naučit se křižování drátů na telefonních vedení, aby se omezily negativní vlivy. Vůbec celá montérská práce se mi líbila, i protože jsme jezdili se stavebními četami okresní správy spojů dělat do terénu.
Někdy jsme vylezli na sloup a byli tam třeba až do oběda a mastili karty. Nejvíce nás zlobilo, že v neděli ráno se nedalo spát, protože zvon svolával věřící do kostela. Byl to bývalý klášter, ale kostel byl funkční. Tak jsme se rozhodli udělat akci, abychom se v neděli v klidu vyspali. V sobotu po klekání jsme řemen, který vedl k zvonu ze zákristie, přitloukli na půdě do trámu. No, a ráno jsem se krásně vyspali. Ale mělo to svoji dohru.
Došlo jim, že jsme to mohli udělat jenom my, že jsme si vyrobili v dílně asi šperhák, abychom se dostali na půdu, a také všimli cesty do druhé poloviny kláštera, že je volná, tak jim bylo jasné, kdo to byl. Vyšetřovalo se to ve velkém, ale nic se nedozvěděli. Prostě náš 1. ročník, co se sešel v tomto starobylém klášteře, držel při sobě, a to nám vydrželo po celou dobu studií. Vyměnili tedy zámek na půdu.
Na nějaký čas jsme měli utrum a bylo po srandě, ale našli jsme si jinou cestu, tentokrát přes sklepení, a tu jsme potom předali při odchodu na školu do Ostravy-Poruby dalšímu ročníku tohoto učiliště spojových montérů. A příští neděli jsme zase museli skrývat uši v polštáři. Ten přistup do ložnic byl kruhovou chodbou, a kluci, co kouřili, tak vždycky vychovatelka zkoušela a do rozhlasu řekla třeba dvě jména a k tomu: „Já vás viděla, pojďte sem, odevzdejte cigarety a nic se vám nestane.“
A odpověď třeba od kamaráda Žolocha bylo: „Zase baba nemá na cigarety.“ Když jsem u toho kamaráda, tak ten mě, když přišel poprvé do místnosti, kde jsme měli skříně, posadil větou, když v životě poprvé uviděl zářivku: „Hele, vole, vono to svítí.“ Představte si u toho, že jako Hanák pomalu mluvil s důrazem a rukou ukázal na zářivku a my jsme se pomalu všichni z té překvapivé reakce málem počurali.
Přišel konec školního roku a po prázdninách jsme nastoupili už do nového internátu v Ostravě-Porubě na 4. obvodě a s očekáváním daleko od domova nových dobrodružství v oboru, na který jsem se přihlásil a chtěl vystudovat.
