Článek
Někteří milují drahé luxusní značky a jiným jde zase o funkčnost oblečení. Další to příliš neřeší a u oděvu ho zajímá hlavně to, aby nestálo půlku výplaty. Pro šetřílky se v poslední době objevilo hned několik internetových obchodů, které nabízejí své zboží za více než lidové ceny. Takovýmto prodejcům se říká „fast fashion.“
Jenže hra, kterou tito distributoři rozehráli, není fér vůči ostatním, kteří podnikají v oděvnictví. Pojem fast fashion znamená v podstatě to stejné jako fast food restaurace. V nich se sice můžete najíst do sytosti za pár korun, ale o kvalitě gastronomického zážitku nebo o nutričních hodnotách se vůbec nemůžeme bavit.
Fast fashion prodejci sice nabízejí velký výběr, který většinou přesahuje desítky tisíc kusů, jež se pravidelně obměňují podle roční doby a poptávky za velmi nízké ceny, kterým nejsou schopní konkurovat žádní jiní prodejci. Jenže kvalita materiálů bývá nízká a ze zkušenosti lidí z mého okolí vím, že v některých případech se objednaná položka velmi liší od toho, co nakonec dostaneme.
Navíc paradoxně masivní obliba těchto prodejců leží v západních zemích, ale většina z nich má svá sídla a výrobní haly na východě, převážně v Číně. Zatímco u běžných zavedených značek se velmi podrobně hlídá návrhářský proces i způsob výroby, tak u těchto nových firem je to vše zahaleno tajemstvím.
High fashion značky zaměřující se na drahé luxusní oblečení většinou vydávají maximálně 4 kolekce oblečení ročně, na každé roční období jednu, ale mnohdy je to i méně. Uvedení jedné kolekce tedy trvá minimálně 3 měsíce, většinou se ale chystá s ročním předstihem. Je potřeba vše navrhnout, vybrat materiály a začít vyrábět.
Těmto značkám to sice dodává jistou míru exkluzivity, ale čtvrtrok je nesrovnatelně dlouhá doba oproti tomu, jak rychle zvládají nové oblečení vydávat fast fashion prodejci. Těm totiž v průměru stačí týden. Tento čas sice neobsahuje v mnoha případech samotný proces výroby, protože ten někdy může začínat až po prvních objednávkách.
Ekologická katastrofa
Díky tomu, že je toto oblečení výrazně levnější, si ho mohou lidé kupovat ve velkém množství. Znám lidi, kteří téměř permanentně mluví o tom, že si zase objednali deset kusů. Paradoxně si však všímám, že vlastně nosí stále to stejné. Předpokládám tedy, že objednané oděvy jim buď leží ladem ve skříních, nebo je někomu dají.
Oblečení, jeho výroba a doprava přes celou planetu však není příliš ekologicky udržitelná. Miliony kusů šatů, které jsou vyrobeny, ale nikdo je nikdy nosit nebude a když ano, tak pouze krátkou dobu, než se opotřebují. To zatěžuje náš ekosystém, ale bohužel v Evropě si toho příliš nevšimneme.
Neprodané a vrácené zboží totiž po konci prodeje nejčastěji končí v zemích třetího světa, kde se na obrovských skládkách postupně rozpadá. Pro prodejce je levnější nový kus vyrobit než ten vrácený kontrolovat a balit do nových obalů. Barviva, která byla použita, se postupně uvolňují do spodních vod a spolu s mikroplasty z polyesterových vláken se následně dostávají do pitné vody. Z ní následně putují do lidského organismu.
Tato rychlá móda je dokonce zodpovědná za 10 % celkové produkce skleníkových plynů. Je do toho započítán proces výroby i proces dopravy. V době, kdy již víme, co skleníkové plyny dokáží udělat s naším podnebím, je to naprosto zbytečných 10 %, které by se daly snadno eliminovat.
Otrocká práce za almužnu
Velké zavedené společnosti sice mají také výrobní kapacity v Asii, protože náklady na zaměstnance jsou tu zkrátka nižší. Jejich továrny jsou však pod drobnohledem západu a doslova žádné přešlapy jim nejsou tolerovány. A tak je to samozřejmě správně, protože bychom neměli vykořisťovat lidi z oblastí, kde jsou životní náklady nižší.
Jenže novináři, kteří navštívili nejrůznější nové e-shopy s fast fashion módou, zjistili, že jejich výrobní struktura je velmi podivná a navržená přesně tak, aby bylo obtížné ji rozkrýt a zjistit podmínky, ve kterých musí zaměstnanci pracovat. Navíc je vše vytvořeno tak, aby vina za špatné podmínky nikdy nepadala přímo na prodejce.
Výrobu totiž delegují na menší přidružené podniky. V nich však pracující berou almužnu a často pracují v nevyhovujících podmínkách, které by kdekoliv na západě byly nepřípustné. Je pro mě velmi smutné, jak od této skutečnosti lidé odvracejí zrak a dělají, že se jich to netýká.
Značky si za to mohou sami
Ať se bavíme o high fashion značkách nebo o lokálních výrobcích, jedno je jisté. Jejich ceny někdy i několikanásobně převyšují fast fashion výrobky. Drahé značky si myslí, že jim lidé zaplatí jakoukoliv částku za cokoliv, co jejich výrobci načrtnou. Mnohdy není výjimkou, že roztrhané tričko bez potisku stojí několik tisíc korun, jen protože ho rozškubal známý návrhář.
Hůře jsou na tom lokální výrobci. Jejich výrobky jsou mnohdy velmi kvalitní a osobité a cena tomu odpovídá. Pokud jste malý návrhář, tak nejste schopní jít s cenou níž, než vám dovolí ceny za materiál, ze kterého vyrábíte. Ať se rozhodnete koupit jakékoliv oblečení, zamyslete se, zda ho opravdu potřebujete a budete nosit, nebo zda se stane pouze výplní vaší skříně, kterou za několik let vyhodíte nebo darujete i s cedulkou. Sice je fast fashion levná a máte pocit, že její koupí uspoříte peníte, když ale do nákupního košíku takového obchodu nic nepřihodíte, ušetříte víc nejen sobě, ale i Zemi.
Zdroje:
