Článek
Každá válka je doprovázena brutálními zločiny proti lidskosti. 2. světovou válku tím, že byla největším střetem v historii, doprovázela vysoká míra brutality. Nám byla bližší ta část války odehrávající se v Evropě. O té víme hodně včetně zdokumentovaných válečných zločinů, které se odehrávaly nejen v koncentračních táborech.
Jenže boje probíhající v Tichomoří byly stejně intenzivní. To s sebou nese i stejné množství brutálních zvěrstev. Ty, které páchali Japonci, dokonce možná svými činy předčily hrůzy páchané personálem v koncentračních táborech. Japonci a Němci vynikali v páchání zločinů, které se snažili provádět systematicky ve velkém množství.
Sice měly obě tyto země své podpisy na Ženevské úmluvě, jenže ani jedna ze zmíněných zemí na toto nedbala. Jejich vlády aktivně podporovaly tento zvrácený „výzkum“ na bezbranných lidech. V úmluvě je přímo kapitola o zákazu experimentů na válečných zajatcích a jakékoliv další nehumánní činy spojené s vojenskou medicínou. Jenže některé pokusy byly naprosto nesmyslné a jejich výsledkem byla pouze mučivá bolest oběti.
Počátek japonské vojenské medicíny
Kořeny japonského zájmu o medicínu spojené s válkou můžeme vypátrat na začátku 20. století. Tehdy v roce 1904 až 1905 probíhala Rusko-japonská válka. Mezi ruskou taktiku v této válce patřila infikace zdrojů pitné vody. Nejen to byl důvod, proč na japonské straně umíralo tolik vojáků.
Japonsko se to samozřejmě snažilo změnit. Proto rozjeli zdravotnický program, který měl za cíl ochránit vojáky před nebezpečnými viry. Postupně začaly vznikat léky proti nemocem, které se často vyskytují. Vojákům byly dokonce k dispozici testovací sady pro zjištění kvality vody. Do té doby se Japonsko snažilo pokroků docílit humánně.
Zlom přišel ve 30. letech. Tehdy byl do generálské hodnosti dosazen Išii Širó. Ten do armády vstoupil v mladém věku a jeho snem bylo stát se lékařem v Japonské císařské armádě. Pod jeho vedením se smyšlení ve vojenské medicíně rapidně obrátilo. Z toho, že se hledaly způsoby, jak léčit nakažlivé nemoci, se stalo hledání cest jak zabíjet.
Išii se během studia lékařství seznamoval s novinkami v oboru. Obecně rád četl, a tak se mu jednoho dne dostal do ruky text Ženevské úmluvy. Zaujala ho část o zákazu biologických zbraní. Jako odborník na biologii v nich ovšem spatřoval potenciál k nejmocnější armádě na světě. Začal tedy tyto prostředky vedení války zkoumat.
Jednotka 731
Po několika incidentech v Išiiho laboratořích v Tokiu se rozhodl, že potřebuje nové zázemí, nejlépe v co největší vzdálenosti od obydlených oblastí. Proto se obrátil na Kuantungské vedení armády, a ti mu v roce 1936 vyšli vstříc. Byla zřízena speciální skupina, do jejíhož čela byl jmenován právě Išii Šíro.
Skupina nesla neškodný název „Protiepidemické oddělení vodního zásobování a čištění,“ pod kterým si asi jenom málo kdo představí zvrácené experimenty na lidech. Základem byla Išiiho bývalá skupina Tógó doplněná o vědecké pracovníky a zfanatizované vojáky. Krytí jim také poskytovalo časté označení jako „jednotka 731.“
Do roku 1939 se od armády dočkali základny v odlehlé oblasti. Místo se nazývalo Pching-fang a spíše připomínalo malou vesnici než vojenskou laboratoř. Skládala se z celkem 70 budov obehnaných zdí a hlubokým příkopem.
To celé se rozkládalo na šesti čtverečních kilometrech. Kromě laboratoří zde byly i stáje pro pokusná zvířata, věznice zvlášť pro muže a pro ženy s dětmi, krematorium a dále tu byla veškeré společenská vybavenost jako byty, školy, restaurace a nevěstince, zkrátka jako každé jiné japonské město v té době. Až na to, že sem měl přístup pouze vojenský personál s povolením. Dokonce byl nad základnou uzavřen i letecký prostor a jiná letadla než ty Japonské císařské armády byla ihned sestřelována. Išii měl tedy dokonalý klid na své zvrácené experimenty.
Nebylo to jediné takové zařízení v Japonsku nebo na dobytých územích. Podobných jich bylo hned několik. Dají se rozdělit do celkových tří skupin podle prováděných experimentů a výzkumů. První kategorie se zabývala experimentováním na lidech a zvířatech. V dalších byl prováděn trénink zdravotního personálu na lidech. Učili se amputovat, transplantovat nebo pitvat. To vše, včetně pitvy, bylo často prováděno na lidech, kteří stále žili. Poslední skupina se věnovala testování biologických zbraní a jejich účinku na lidech. Dělo se to hlavně na válečných zajatcích z Číny.
Hrůzné experimenty
Výzkum nemocí jako byl mor, cholera a tak podobné probíhal v podstatě velmi jednoduše. Vojáci dovedli vězně, kterému vědci injekčně některou ze zkoumaných nemocí vpravili do těla. Předem si zapsali základní údaje o zkoumaném člověku jako je věk, váha, zdravotní stav a další. Následně byl sledován průběh postupu nemoci a vše bylo podrobně popsáno. Celý proces trval až do doby, než nakažený člověk zemřel.
Biologický výzkum spočíval ve zkoumání šíření a průběhu několika smrtelných nemocí. Mezi ně patřila cholera, vohřivka, krvácivá horečka, antrax, úplavice nebo paratyfus A a B. Postupné zhoršování stavu bylo zaznamenáno a po smrti jednoho vězně šel ihned na řadu druhý.
V tichomořských bojích byl problém, jak udržet pilota zříceného letadla na živu na širém moři. Tuto obtíž se Išiiho vědci rozhodli také vyřešit, a to obzvláště nechutným způsobem. Rozhodli se zjistit, jak docílit toho, že by lidské tělo dokázalo žít pouze z mořské vody. Vybraní vězni byli tedy nuceni konzumovat pouze mořskou vodu. Žádné jídlo ani pitná voda. Vědci jim během tohoto experimentu injekčně vpravovali do těla chemikálie, které podle nich měly uzpůsobit tělo ke zpracovávání mořské vody. Výsledkem byly pouze nesnesitelné bolesti a utrpení spojené s dehydratací. Vězni byli mnohdy tak zoufalí, že olizovali čerstvě vytřenou podlahu, aby získali alespoň kapku pitné vody.
Experimentovalo se také s teplotami. Vězni určení pro tento druh výzkumu byli různým způsobem vystaveni mrazu. Některým byly náhle mraženy končetiny a výsledky pečlivě zaznamenány. Jiní vězni byli celí potápěni do ledové vody. Vědci zaznamenávali tělesné funkce až do vězňovy smrti. Snažili se přijít na způsob, jak udržet naživu vojáky, kteří uvíznou v chladných podmínkách.
Nejhorší bylo, že operace prováděné po experimentu, se mnohdy konaly na stále živých vězních. Byly to v podstatě pitvy. Začínalo se z nějakého důvodu vasektomií a následovaly testy krve. Od těch vědci pokračovali ve zkoumání orgánů. To vše bylo prováděno na lidech, kterým ani nebyla podána žádná anestetika. Smrt mnohdy přišla až ve chvíli, kdy začaly být odebírány orgány.
Jak to mohli dělat lidé lidem?
Otázka, kterou si teď jistě všichni kladou je, jak lidé mohli taková zvěrstva ve jménu pseudovýzkumu provádět jiným lidem. Zde je potřeba hledat odpověď v mentalitě, kterou tehdejší Japonci měli.
Byli totiž pod vlivem propagandy trvající po generace. Japonci byli vychováváni k tomu, aby se nevzdávali. Dokonce jejich slovník neznal výraz pro kapitulaci. Proto pro ně bylo nepředstavitelné, že by se někdo ve válce vzdal. Někteří japonští vojáci dokonce páchali sebevraždy před tím, než měli padnout do zajetí. Proto pro ně bylo nepochopitelné to, s čím se setkávali ve válce s Čínou.
Čína totiž nebyla na válku s Japonskem připravená. To vedlo k situaci, že čínská armáda v době začátku války neměla potřebný výcvik ani schopné vedení. Japonci tak mohli rychle postupovat do vnitrozemí. Během toho se Japonská císařská armáda setkávala s desetitisícovými armádami čínských vojáků, které se vzdávaly.
Tomu Japonci nerozuměli a nechápali, že Číňané raději nezemřou v boji. Podle vlastního morálního kodexu to brali jako něco nelidského. Díky tomu si mohli obhajovat nelidské chování na zajatcích tím, že je nepovažovali za lidské bytosti. Ve svých záznamech je často označovali jako opice nebo klády. V očích personálu došlo k totální dehumanizaci vězňů jako ospravedlnění válečných zločinů.
Etická otázka, co s výzkumy po válce
Po konci války a bezpodmínečné kapitulaci všech států osy se spojenci samozřejmě dostali alespoň k části výzkumů a jejich výsledkům. Jenže je eticky správně tato data využít? Lidé kvůli nim trpěli a zbytečně umírali. Tisíce přišli o své příbuzné a přátele ve jménu krutých a nebezpečných experimentů. Měli by tedy být tyto výzkumy zničeny? Jenže na druhou stranu by mohly jejich výsledky zachraňovat životy a vědci si tato data nejsou schopní zajistit vlastním výzkumem, který by byl etický.
Anketa
Zdroje:
