Článek
Jan Masaryk, nejmladší syn Tomáše Garrigue Masaryka, se příliš nepotatil. Ve vysoce intelektuální rodině si nevěděl rady, byl totiž velmi živým a zlobivým dítětem. Poté, co neodmaturoval na gymnáziu, byl poslán k rodině své matky do Ameriky. Zde se živil prvně jako poslíček, ale to mu k vyžití nestačilo.
Následně se mu podařilo kontaktovat rodinného přítele, který ho zaměstnal ve své slévárně ve státě Connecticut. Zde se naplno projevila jeho záliba v bohémském způsobu života, který ho provázel až do konce jeho života. K práci se příliš neměl a mnohem více času trávil v barech a na společenských událostech. Naučil se hrát na piano a zdokonalil svoji schopnost mluvit plynule anglicky.
Jenže i přes spokojený život, který mu zajišťovalo bohatství rodin jeho rodičů, měl psychické problémy. Propadal do stavů úzkostí a depresí, které měl dědičně v rodině z matčiny strany. Dokonce nějaký čas trávil v americké škole pro psychicky narušenou mládež. Tyto problémy se nevyhnuly ani ostatním jeho sourozencům.
Před první světovou válkou se vrátil do vlasti, tehdejšího Rakouska-Uherska. To byla paradoxní situace, protože zároveň s jeho návratem zemi opustil jeho otec s cílem monarchii zničit a vytvořit vlastní stát. Jan se naopak nechal naverbovat do armády, aby bránil stávající pořádky. Dle svých slov ani jednou nevystřelil a většinu času strávil péčí o koně jezdectva. I přes to se dokázal dostat do hodnosti poručíka.
Po válce se opět shledal se svými rodiči. Osobně v davu lidí vítal prvního prezidenta Československa na Pražském nádraží. Následně se již začala rozvíjet jeho vlastní politická kariéra. Zlomovým bodem, který ho možná ve finále stál život, bylo to, že ho jeho otec poslal dělat pomocníka Edvardu Benešovi.
Zde bylo záhy zjištěno, že mladý Masaryk je žoviální a má dobré komunikační schopnosti včetně toho, že dokáže pronášet projevy. Uměl plynule komunikovat v anglickém jazyce, což se naučil v zámoří a byl i vtipným společníkem. Zkrátka se ve světě diplomacie našel.
Byl poslán jako diplomat do Washingtonu a následně byl přesunut do Londýna, kde od roku 1925 zastával post československého velvyslance. Do vlasti se začal vracet až v době, kdy byl jeho otec vážně nemocný. Až tehdy si ti dva k sobě vytvořili pevný vztah. Na smrtelné posteli mu umírající prezident řekl, aby stál vždy na straně Beneše.
O rok později musel v Londýně řešit územní požadavky Německa vůči Československu, což se mu nepodařilo. Náš stát byl rozbit a přišli jsme o celé pohraničí. Tehdy Jan Masaryk opustil svůj diplomatický post a utekl do Ameriky. Zde opět propadl depresím a úzkostem, protože si dával za vinu to, co se přihodilo.
Z psychických problémů na post ministra
Z psychických problému mu pomohla až nabídka Edvarda Beneše, aby se Jan ujmul postu ministra zahraničí v exilové vládě. To sice z počátku odmítal, ale při vzpomínce na otcova slova nakonec souhlasil.
Stal se z něj vlivný politik s mnoha kontakty jak v Londýně, tak v zámoří. Pro Beneše byl nepostradatelný a účastnil se každého jeho velkého rozhodnutí. Například spolurozhodoval o vyslání výsadkářů zpět na území Československa včetně těch, kteří spáchali atentát na Heydricha. Byl také účasten rozhodnutí o vysídlení německé menšiny z našeho území po válce.
Válečná léta pro něj byla paradoxně asi ta nejšťastnější, protože měl největší politické úspěchy. Jeho rozhlasový pořad „Volá Londýn“ pro stanici BBC byl celý v češtině a vysílal se tajně do Československa, kde byl velmi populární. Získal si tím veřejné mínění na svoji stranu a těšil se z nebývalé popularity, která sice částečně pramenila už jen z jeho jména, ale také si ji vybudoval svými činy a lidskostí, kterou projevoval.
Po válce se vracel jako jeden z nejvíce populárních politiků. Tím však jeho šťastná léta skončila. K moci se dostala vláda řízená komunisty, ve které sice stále zastával post ministra zahraničí, bohužel on ani prezident Beneš si ale neuvědomili, že komunisti již připravovali státní převrat a nastolení diktatury.
V rozhodujícím okamžiku demise všech nekomunistických ministrů se k nim Masaryk nepřipojil. Tím umožnil pouhou rekonstrukci vlády, namísto nastolení té úřednické. Komunistický premiér Gottwald se udržel ve funkci a vláda pokračovala. Kroky Jana Masaryka z této doby jsou jen těžko pochopitelné. Dokonce se spekuluje, že mu byl komunisty nabídnut post prezidenta. To by totiž v očích veřejnosti mohlo režim udělat přijatelnější pro tehdejší inteligenci a vlastence.
Po převratu dokonce pronesl několik projevů, ve kterých vyjadřoval pochopení a souhlas s nově nastolenými pořádky. Kromě chuti po moci mohl v jeho rozhodování hrát opět svoji roli poslední rozhovor s otcem, který mu říkal, ať stojí při Benešovi.
Tehdejší prezident totiž rovněž nepřistupoval k činům a zdálo se, že spíše vyčkával. To však mohlo být způsobeno pokročilým věkem a nemocemi, které ho trápily v té době. Proto je možné, že Jan špatně pochopil situaci a vyčkáváním dovedl náš stát až do náruče Stalinova Sovětského svazu. Toto neprohlédnutí událostí ho zahnalo do kouta a izolace. Z jedné strany na něj tlačili komunisté a z té druhé ostatní politici s tím, že ho všichni chtěli využít ve svůj prospěch.
Budoucí plány Jana Masaryka se již nikdy nedozvíme. Podle některých se opravdu chtěl stát prezidentem po svém mentorovi Benešovi. Jiní tvrdí, že plánoval další exil v zahraničí. Ať už měl úmysly jakékoliv, tak již neměl možnost je realizovat. Byl totiž 10. března 1948 nalezen mrtvý pod okny svého bytu v Černínském paláci, kde dodnes sídlí ministerstvo zahraničí.
Teorie o smrti
Československá společnost byla v šoku ze smrti takto oblíbeného politika. Zároveň již bylo jasné, že nezbyl nikdo, kdo by se mohl postavit nové totalitě. Na pohřeb mu dorazily desítky tisíc lidí, kteří se s ním chtěli naposledy rozloučit. Ihned se také začalo spekulovat, co se vlastně stalo. Tyto teorie přetrvávají do dnes a pravdu se nejspíše nedozvíme, pokud nebudou ukázány ruské archivy z té doby.
Komunisté ještě dopoledne v den nalezení těla přišli s vysvětlením, že si ministr vzal život sám. Dávalo by to i smysl. Psychicky labilní muž, kterému na bedrech skončil osud celé země, mohl nástup komunistických praktik po vzoru Sovětů vnímat jako své selhání. Zároveň mohl cítit, že je a bude pošlapáván odkaz jeho otce a všeho, co vybudoval. Také údajně možnost sebevraždy často zmiňoval před lidmi ze svého okolí.
Jenže teorie o sebevraždě je podkopána hned několika fakty. Dopad těla byl pro sebevraždu velmi zvláštní. Ministr by musel vyskočit z okna pozadu, aby jeho tělo dopadlo v pozici, ve které ho našli. Zároveň měl zlomené kotníky, takže se pravděpodobně snažil dopadnout na nohy. Poloha při skoku a dopadu a vzdálenost, ve které ho našli, tak neodpovídá sebevraždě.
Rychlá rekce komunistického ministra vnitra, který událost uzavřel jako sebevraždu, řadu lidí utvrdila v přesvědčení, že za jeho smrt můžou právě komunisté. Také by to dávalo smysl, protože Gottwald jistě neplánoval přenechat Janovi prezidentský post, ani kdyby mu to předtím nabídl. Zároveň, pokud by opravdu plánoval utéci, tak by to komunistům problémy spíše přidělalo. Proto mohli být ochotní uchýlit se k jeho vraždě.
Jako důkaz se často zmiňují cigarety v popelníku. Ty totiž byly různých značek včetně těch ze Sovětského svazu a mohlo by to značit noční návštěvu, o které personál ministerstva nic netušil. U ní pak mohlo dojít k potyčce a následné vraždě. Jenže cigarety se zrovna nedají brát jako důkaz vraždy, je totiž pravděpodobné, že v té době za ministrem chodil velký počet Sovětů denně.
Také mohlo jít o nehodu. Například pokud ministra vylekal někdo bušící na dveře, tak mohl dostat pocit, že ho komunisti jdou zatknout, nebo rovnou zlikvidovat. Při pokusu o útěk přes římsu u okna mohl uklouznout a zřítit se. Teorií je nespočet a v posledních dnech k nim přibyla další, kterou doteď nikdo moc nebral v úvahu, ale není o nic méně pravděpodobná než ty ostatní.
Zabili ho jeho vlastní lidé
S novou teorií přišel badatel a historik Čvančara a jedná se o něco, co pro mnohé z nás bylo jen těžko představitelné. Nová verze říká, že byl ministr zavražděn, jenže nikoliv komunisty, ale demokraty. Konkrétně jeho nejbližšími spolupracovníky, které znal již od dob exilové vlády.
Jan Bydžovský, František Fryč a Arnošt Heidrich jsou podle Čvančary těmi, kdo jsou za smrt odpovědní. Doposud loajální kolegové měli být frustrováni tím, že Masaryk legitimizoval nový režim. Šokující je i to, že tato informace měla být známá příslušníkům StB, kteří všechny výše zmíněné vyšetřovali.
A to je hlavní díra v celém příběhu. Kdyby komunisté měli důkazy, že za vraždou stojí demokraticky smýšlející politici a diplomaté, tak by to pro ně byl doslova jackpot. Jejich propaganda by to jistě využila naplno k diskreditaci demokratických politiků. Jenže tak se nestalo.
Možná Českoslovenští komunisté neměli tušení, co na našem území dělají sovětští poradci a agenti, a protože si nebyli z počátku jistí, kdo za vraždou stojí, tak to raději nechali vyšumět jako sebevraždu. Možná údajná přiznání z tajných spisů byla vynucená násilím, a proto nebyla věrohodná.
Pravda je stále stejně vzdálená
Smutnou pravdu se dozvíme nejdříve ve chvíli, až se ukážou ruské tajné archivy z té doby. Ani ty by však nemusely vnést světlo do případu. Buď by se potvrdilo, že ho opravdu zabili nějací agenti, nebo by se ukázalo, že s tím Sověti neměli nic společného.
V tom případě by však zůstaly teorie o sebevraždě, nehodě nebo vraždě někým jiným než Sověty stále stejně pravděpodobné. A jelikož dnes již nežije nikdo, kdo by byl přímým aktérem událostí, tak se pravdu bohužel nejspíš nikdy nedozvíme.
Nezbývá než dodat, že Jan Masaryk byl velkou postavou naší historie minulého století. Syn prezidenta, který se stal kariérním diplomatem díky své zálibě v zábavě a večírkách se posléze stal ministrem. Během nejtěžších let našeho státu se snažil nejen bojovat, ale i dodávat sílu těm, co zůstali v protektorátu. Po válce se z velikého státníka bohužel stala smutná figurka, kterou semlela kola událostí, které špatně vyhodnotil, nebo s nimi měl jiné plány, než si představovali jeho demokratičtí kolegové a přátelé.
Zdroje:
