Článek
V roce 1938 nás postihla vlastenecká noční můra. Tehdejší Evropské mocnosti Francie, Británie, Itálie a Německo podepsaly dohodu o předání našeho pohraničí nacistickému režimu. Celá konference v Mnichově byla bez naší účasti. Nastaly tak krušné čas pro všechny Čechy. Naši spojenci nám oznámili, že jsme sami a nikdo nám nepomůže.
Zakázali nám se bránit, jinak by nás označili za viníky války. Naše politické vedení bylo nuceno ponižujícím způsobem poslat domů z naší hranice přes milion odhodlaných mužů, kteří byli dříve povoláni do zbraně. Proti rozebrání Československa se podlomený národ nezvládl postavit.
Stalo se však něco, k čemu se na začátku našeho nejtemnějšího období upínalo mnoho obyvatel. Legenda o Blanických rytířích byla opravdu poslední nadějí. Ačkoliv bylo nemožné, aby z hory vyjela rytířská kavalérie a zastavila postup Wehrmachtu, jeden rytíř se do boje opravdu vydal. Možná byl blázen a možná hrdina, ale jedno je jisté. Josef Menčík vyjel na koni v rytířské zbroji proti německým tankům.
Jak se Josef Menčík stal rytířem
V roce 1911 došlo k vyhoření historické tvrze Dobrš. Tato stavba patřila mezi rozsáhlé majetky šlechtické rodině Schwarzenbergů. Ti se však do středověké pevnosti rozhodli neinvestovat další peníze a chtěli ji zbourat. Před tímto osudem ji zachránil právě Josef Menčík, který budovu odkoupil.
Mezi místními zprvu působil jako podivín posedlý minulostí. I přes to, že byl potomkem vladického rodu, místní v jeho počínání viděli spíše nerozumnou investici. Pochyby se nepotvrdily a Menčíkovi se podařilo tvrz zrekonstruovat. Ba co víc, dokázal ji přestavět do podoby jeho vlastního středověkého ideálu.
Dnes bychom ho namísto podivína nazvali prostě fanouškem středověku, kterých je dnes mnoho. Ovšem v tehdejší době překotných společenských změn to bylo něco, co rozhodně nepasovalo k tehdejším společenským normám. I přes to je vnímání Josefa Menčíka jako rytíře naprosto výstižné.
Sice neměl oficiální titul rytíře, ale i přes to žil přesně dle jeho vnímání rytířské ctnosti. K jeho pověsti napomáhalo i to, že byl opravdovým milovníkem středověkého období. Dokonce k jeho rozsáhlé sbírce starožitností patřilo i brnění, které si nechal ilegálně propašovat z Francie. V tom následně vyrážel do blízkého okolí.
Oblékání a život na středověké tvrzi však nebylo to jediné, díky čemu ho nazýváme posledním rytířem, kterým bezesporu i byl. Kudy chodil, tam se snažil pomáhat místním. Nejen, že jako rytíř vypadal, ale šířil ctnost a spravedlnost.
Společensky angažovaný
Časem si vybudoval pověst milého a chytrého člověka. Tím, že měl rozsáhlou znalost středověku, našel si mnoho posluchačů, které zajímali jeho přednášky. Dokonce k němu chodily i školní exkurze. Děti učil rytířskému životu, ctnosti i morálce. Vyprávěl jim i o středověké historii nejen blízkého okolí, ale i celých zemí koruny České.
Jelikož byla jeho sbírka artefaktů minulosti rozsáhlá, tak i ta byla součástí prohlídek. Celé expozici dominovaly varhany z kaple, umístěné v areálu hradu Rabí. Návštěvníky dokonce navlékal do brnění, vozil je na koni a učil je základy šermu s mečem. Dá se o něm tedy mluvit jako o tehdejším popularizátorovi historie.
Díky své popularitě u mladých se dočkal přezdívek „fousatý táta“ a „poslední rytíř.“ Žil životem podobným tomu středověkému a nevyužíval moderní technologie. Například osvětlení na jeho panství si zajišťoval výhradně pomocí svíček a pochodní. A ke svým cestám vyrážel na koni.
Do své role se vžil a snažil se žít bez závislosti na materiálních statcích. Šířil morálku a zásady čestnosti, kterými se sám řídil. Nikdy se nebál nabídnout pomocnou ruku každému, kdo pomoc potřeboval. Na svém hradě nikdy neodmítal návštěvy a pocestné nechával ubytovat se u něj v tvrzi. Byl oddaným vlastencem, který se nebál postavit se i postupující německé armádě.
Nacistická okupace
Jelikož se Menčíkův hrad nacházel v Sudetech, tak i tam měli přijet nacisté. Poslední rytíř se však rozhodl nevzdat se a postavit se okupantům. Všichni v jeho okolí a nejspíš i on sám, předpokládal, že se bude jednat o sebevražednou výpravu. Ovšem padnout v boji o záchranu své země pro něj bylo nejspíše dostatečně rytířská smrt.
A skutečně se mu podařilo německý postup zpomalit. Nacistické jednotky totiž zaskočilo, že první odpor, se kterým se setkali, byl rytíř na koni. Se svým koněm jim zatarasil cestu a Wehrmacht opravdu zastavil. Na takovou situaci je jejich velitelé nepřipravili. Překvapení vojáků ovšem zase rychle opadlo a rytíř byl přinucen uhnout z cesty.
Zůstal však naživu. Dokonce se mohl vrátit na svůj hrad. Ze slov pamětníků vychází najevo, že se okupující armáda zpočátku chovala slušně a nechtěla zbytečně zabíjet. Což se však nedá říct o našich krajanech německé národnosti. Josef Menčík žil až do podzimu roku 1945 a krátce po znárodnění jeho domova zemřel ve věku 75 let.
Zdroje:
