Článek
V muslimských zemích bylo dříve běžné, že si panovník udržoval skupinu žen v tzv. harému. Obvykle se nacházel přímo v paláci, ale v případě dlouhé cesty vládce musely ženy cestovat spolu s ním. Mnohdy však nešlo o pouhé tanečnice, které se měly starat o ty nejzákladnější touhy a potřeby vládního dvora.
I když je nejčastěji spojujeme s muslimskou kulturou, protože ta mužům dovoluje mnohoženství podle toho, kolik manželek a konkubín jsou schopni uživit, jejich historie sahá mnohem dále a objevovaly se i v mnohem dřívějších kulturách. Muži v islámských zemích však harémy využívali nejhojněji a v jisté obdobě fungují dodnes.
Jenže onu romantickou představu „zlaté klece“ dodaly harémům až příběhy evropských cestovatelů. Ti situaci na dvorech blízkovýchodních vládců viděli pouze letmo a popisování si přizpůsobovali, aby jejich vyprávění působila pro posluchače a čtenáře přitažlivěji . To ochotně přejímá i dnešní popkultura a my máme nyní představu výrazně lišící se od tehdejší reality.
Od Egypta přes Šalamouna a Řecko
Islámská víra, které jsou harémy nejvíce přisuzovány, vznikla až v 7. století našeho letopočtu. První zmínky o tom, že si panovník udržuje skupinu žen, se však datují i tisíce let před prorokem Mohamedem. Izolaci žen v palácích nalezneme napříč celou zdokumentovanou lidskou historií, a to hlavně v zemích, kde byla podporována nebo alespoň povolena polygamie.
Nejstarší zmínky o tomto zacházení se ženami jsou z Egyptské říše. Nejčastěji si vydržovali velké skupiny žen faraoni. Většinou je však netvořily otrokyně, ale princezny z okolních zemí. Takový harém plnil spíše politickou funkci. Naproti tomu bohatí Egypťané si udržovali skupinky otrokyň.
I když to židovská kultura přímo zakazuje, židovský král Šalamoun si měl udržovat obrovský harém. Ten tvořilo 700 hlavních žen a 300 vedlejších. Ty vedlejší se měly starat o ty hlavní, aby byly vždy schopné plnit rozmary královského dvora. To často kritizovali kněží.
Ve starověkém Řecku sice neexistovaly přímo harémy, ale ženy zde měly také omezená práva. Nesměly se účastnit veřejných akcí zaměřených na intelektuální činnosti nebo politické aktivity. Ženy bohatých mužů měly v domě dokonce vyhrazenou část, kterou nesměly opustit a zabývaly se zde domácími pracemi.
Doživotní žalář
V Osmanské říši byly harémy předobrazem toho, co si pod tímto slovem představíme dnes, i když se od toho přece jenom poměrně lišily. Byla to součást paláce, kde žily až stovky lidí. Ti žili život v luxusu a pohodlí, ale obyvatelům chyběla svoboda, a proto byly spíše vězněni s velmi dobrým zacházením.
Obývaly ho především manželky a konkubíny panovníka, ale i jeho ostatní příbuzné a služebnictvo. Byly zde však umístěny i děti vládce nehledě na pohlaví. Vše řídila nejstarší žena z vládnoucí rodiny, většinou matka sultána. Ta definovala vztahy mezi všemi obyvateli a panovníkem.
Synové panovníka se zde vzdělávali a byla praxe, že se z nich postupně vybíral nástupce. Ti méně schopní byli rituálně uškrceni nebo doživotně uzamčeni v kleci. Následný vybraný panovník však neměl žádné zkušenosti s normálním životem ve své říši a často se u něj projevovaly psychické problémy spojené s neustálým strachem o život.
Hierarchie moci
Pouze malá část přítomných žen udržovala poměr s panovníkem. Ten díky tomu mohl mít nespočet potomků, z kterých se následně vybral ten, jak se říká, nejvíce povedený. Ostatní ženy buď musely sloužit, nebo si je postupně rozebírali další členové vládnoucí a vojenské elity.
Starší ženy vyučovaly ty mladší. Studijní obory však byly přesně takové, jaké bychom v tomto místě očekávali. Dívky se učily hlavně jak být dobrými manželkami pro vysoce postavené šlechtice nebo přímo panovníka. Vzdělávání získávaly v oblastech jako péče o domácnost, vaření nebo sexuální praktiky.
I když se sem mnohdy dostávaly ženy velmi chudé nebo rovnou otrokyně, na jednu stranu zde mohly budovat jistou formu kariéry. Z nemajetných dívek bez příjemné vyhlídky na budoucnost se mohly stát nejbližšími lidmi panovníka, kterého mohly ovlivňovat v některých tématech. Nebylo to mnoho, ale bez harému by neměly ani to.
Sultanát žen
Několikrát v historii se dokonce stalo, že ženy v harému byly natolik silné a panovník natolik slabý, že harém převzal vládu. Říká se tomu sultanát žen. První ženou, o které víme, že silně ovlivňovala vládu, byla Roxelana, která se dostala do harému po únosu z Ukrajiny. Stala se hlavní chotí sultána díky svému důvtipu a inteligenci. Ten jí umožnil odpovídat na dopisy okolních panovníků, a tím definovala zahraniční politiku. Díky svému původu se zasadila i o zlepšení vztahů se slovanskými státy.
Stejným způsobem se dostala k moci i řecká otrokyně Kösem Sultan. Ta dokonce na čas úplně převzala vládu za svého manžela Ahmada I. Stala se tak první oficiální vládkyní Osmanské říše. I když se ženy v harému mohly vypracovat a jejich život zde byl pohodlný, nesmíme zapomínat, že to byly pouze ojedinělé případy a stále šlo o omezování svobody a práv žen.
Zdroje:
