Článek
Celibát je v posledních letech třaskavým tématem. Ze všech stran se na nás valí děsivé a znepokojivé zprávy o nesčetném množství sexuálních afér římskokatolických kněží. Člověku by se mohlo zdát, že je celibát poněkud kontraproduktivní. Co vlastně mělo být cílem celibátu?
Občas si říkám, že lidé zapomínaní na fakt, že celibát se v římskokatolické církvi netýká jen kněží a už vůbec ne pouze mužů. Vztahuje se také na řeholníky a řeholnice. Jak je tedy možné, že jsou kněžské aféry tolik vidět? Copak riziko pokušení neexistuje u všech, kdo jsou v církevních službách? Nebo je přeci jen mezi kněžským a řeholním prostředím nějaký rozdíl, který tolik nevnímáme, nebo ho přehlížíme?
Často jsou v posledních letech slyšet názory, že celibát je předpotopní a jeho povinnost by se měla zrušit, tudíž by bylo na svobodném rozhodnutí každého, jestli na tuto cestu přistoupí, nebo ne. Ostatně celibát, jak ho známe dnes, tu nebyl vždycky. Mimo to, i v římskokatolické církvi existují výjimky pro ženaté kněží z jiných církví, kteří přestoupí do (římsko)katolické církve. Je trochu zvláštní, že řeckokatolická církev má jiná pravidla pro celibát, která jsou trochu volnější, přestože máme jednoho papeže.
Je zrušení celibátu skutečně cestou k nápravě? Není žádným tajemstvím, že kněžské semináře zejí prázdnotou a při hledání důvodu, proč tomu tak je a jak to napravit, zaznívá názor, že pokud by byl celibát zrušen, pro mladé křesťany by bylo kněžství mnohem atraktivnější. Kněžství není jednoduchá práce, nejen, že je to zaměstnání, je to i povolání, které člověk vykonává 24 hodin denně, 365/6 dní v roce a musí být k dispozici v jakoukoliv denní i noční dobu a něco jako dovolená v podstatě neexistuje. Nejvíce práce má kněz v neděli, kdy si většina lidí užívá svátečního volna, a samozřejmě během Vánoc a Velikonoc. (Nehledě na to, že každé Vánoce pravděpodobně tráví bez rodiny, a pokud je na faře sám, tak i bez přátel).
Na atraktivitě mnoho nepřidají ani případy přeběhlíků zpět do civilu. Jak jinak, než kvůli ženě. Nebylo by lepší věnovat budoucím kněžím větší péči ohledně života v reálném světě a včas rozpoznávat ty, kteří se s obtížemi kněžského života pravděpodobně nedokážou vypořádat, a mít tak kvalitní kněze připravené do života? Nebo je zrušení celibátu skutečně tou jedinou možnou cestou?
Celibát, možná poněkud překvapivě, není součástí pouze církevního života. Setkat se s ním můžeme i v civilu. Ať už dobrovolném, nebo… nedobrovolném? Mám pocit, že téma této formy celibátu se týká pouze mužů. Nezaznamenal jsem, že by ženy byly do tohoto fenoménu nějak významně zapojeny. Těžko říct, do jaké míry lze rozlišit civilní celibát na dobrovolný, či nedobrovolný a čemu lze vůbec říkat celibát. Jakožto mladistvé lidské nedochůdče, které zahlédlo svět pouze z rychlíku Českých drah při svých cestách do Olomouce na vysokou a již má na duši vrásky (tak málo je, málo je lásky), se budu na toto téma dívat jako jinoch (poněvadž se do ženské role nedokážu vžít).
Co vlastně celibát znamená? Celibát je formou půstu. To znamená, že se člověk zříká nějaké oblíbené činnosti, věci či něčeho takového. Účel? Sebeovládání. Znamená to tedy, že celibát je půst od důvěrnější formy přátelství? Zjednodušeně asi ano. Základní myšlenka půstu spočívá v tom, že se zříkáme toho, co máme rádi, nikoliv toho, co rádi nemáme. Do jaké míry to však platí u celibátu? U povolání, která vyžadují celibát (nebo u nichž je celibát součástí výkonu daného povolání), se předpokládá, že je člověk s celibátem srozuměn a souhlasí s ním. V případě civilního celibátu by tomu mělo být obdobně. Člověk, který se vzdává partnerství, by tak měl činit dobrovolně a z vlastního přesvědčení. Nebo snad ne?
Je spousta lidí, kteří potřebují v životě partnera, našli ho a jsou šťastní. Pak jsou lidé, kteří partnera našli, ale byli by radši, kdyby ho byli bývali nikdy nepotkali. Dále jsou tu lidé, kteří partnera nepotřebují partnera a jsou šťastní. A nakonec jsou tu lidé, kteří potřebují partnera, ale bohužel ho nemají a třeba se jim nedaří ho najít. Buď o něj z nějakého důvodu přišli, anebo nikdy žádného neměli. Mezi nimi se vytvořila skupina lidí, kteří z důvodu setrvalého neúspěchu začali vůči partnerskému životu pociťovat averzi. Začali o sobě tvrdit, že žijí v nedobrovolném celibátu. Existuje něco jako nedobrovolný celibát? A je tato forma celibátu cestou do pekel?
Mnozí již mnohokrát slyšeli, že svého partnera najdou ve chvíli, kdy se nenadějí. Co když však někomu není dáno být spojen s tou druhou půlkou rozbitého džbánu a je odsouzen (nebo možná povolán) k životu v osamění? To však nikdo neví. Nač se s tím pak trápit?
Jak se říká, pro jedno kvítí slunce nesvítí. A jak se také zpívá v jedné písničce: představte si krásy dva plné sály, to byste se také jako já báli. Kdepak jen dva sály. Rovnou celý svět. Mnozí mají problém oslovit někoho, kdo se jim líbí. Možná proto, že si v kráse druhých připouští vlastní ošklivost, a proto zůstávají sami. Možná právě toto je cesta do pekel.
