Článek
Svět je nádherné místo. Možná. S trochou dobré vůle, když si vypíchneme obě oči, zacpeme si obě uši a užijeme si výběrové ticho se zárukou… Dobře, řekněme, že svět je přinejmenším úžasné místo, kde se odehrává celá řada větších či menších, všedních i naprosto jedinečných příběhů. Tedy záleží, kde přesně se nacházíte. Takový Solženicyn by mohl vyprávět. Realita tohoto světa je tak ohromný, mnohotvárný a komplexní celek, že jej lidská mysl nedokáže nikdy zcela plně pojmout, zpracovat a především pochopit.
Každý z nás si na této vesmírné kouli plné roztodivných existencí žije svůj vlastní příběh. Všechny tyto příběhy, ať jsou jakkoliv malé, či velké, dávají dohromady spletitý příběh s nesčetným množstvím zápletek a zvrat(k)ů a celou řadou postav: od všemožných záporáků a padouchů, přes dvojité agenty (tímto zdravím Skripala) až po hrdiny různých povstání či válek. Tomuto spletitému příběhu již odpradávna říkáme dějiny.
Kdokoliv, kdo se někdy alespoň trochu zajímal dějiny (nebo alespoň jejich část), ví, že lidské dějiny mají skutečně fascinující a strhující děj. Kam se hrabe nějaký Tolkien, Kipling, Rowlingová a spol. Něco takového by žádný spisovatel nikdy nevymyslel, a pokud ano, tak by to asi nedopsal, a pokud přece jen, tak by to asi bylo nepublikovatelné.
Když bych měl citovat klasika, jako každý správný příběh, i tenhle má začátek. Ten ovšem neznáme, což je celkem škoda. Kdo by nechtěl vědět, jak to celé začalo. Nicméně čas od času se objeví nějaké domněnky. Jak by řekl Bugs Bunny, na počátku lidských dějin byly honičky. A pak znovu honičky a honičky… Inu honičky všeho druhu, co si jen dovedete představit. Někde se to projevit muselo, když je nás tu přes 8 miliard.
Jenže co konec světa? Zánik lidské civilizace? Konec této planety? Konec vesmíru? Každý správný příběh má i svůj konec a lidské dějiny nebudou výjimkou. Pokud si někdo představuje budoucnost jako ze sci-fi filmů, tedy něco ve smyslu dokonalé společnosti plné robotů, umělé inteligence, lidský život zcela bez starostí, zkrátka úžasnou budoucnost, kdy bude lidská společnost na výsluní, tak lidstvu zřejmě hodně fandí.
Svět je v maléru. Zhruba posledních několik století. Možná i víc. Nicméně co si budeme nalhávat, 20. století pozdvihlo sebedestruktivní tendence údajně nejinteligentnějšího tvora na této planetě na zcela novou úroveň a pravděpodobně ani Charles Dickens by patrně nedával současné civilizaci nadějné vyhlídky. No, možná, že někdo by mohl namítnout, že ztracená víra hrozny z vinic neposbírá. Potíž je v tom, že úroda není kdovíjak zázračná, poněvadž víno za ty roky značně ztrpklo. Problémy tohoto světa se posledních několik desetiletí na nás řítí závratným tempem a neustále zrychlují. Pravda, některé problémy sice dějiny ohraničily počátkem a koncem (jako v případě válečných konfliktů), jenže tyto problémy se stačily rozmnožit dříve, než samy zanikly, a jejich následníci dále konají ve světě dílo zkázy.
Předpovídání příchodu konce světa provází dějiny už dlouhá léta. Tenhle fenomén různých výpočtů a pozorování, které mají určit datum konce, je z nějakého důvodu natolik fascinující, že i přes nespočet neúspěšných pokusů tato posedlost přetrvává až doposud. Proč? Co způsobuje, že se někteří tolik zajímají o konec světa, že si (možná) kvůli tomu založili spolky?
Lidský život je ve větší či menší míře trápení a jít a hledat El Dorado, zbavené vší bídy člověčí, už zřejmě tolik netáhne. Nejspíš proto, že už to všichni vzdali. Možná právě z tohoto důvodu se někteří rozhodli uchýlit se k představám o blížícím se konci světa, protože jim tato vidina dává naději, že svět, jak ho známe, přestane existovat a dočkáme se něčeho lepšího. Minimálně konce bezbřehého lidského utrpení.
Svět je sice v maléru, ale není ještě v tak velkém maléru, aby mohl nastat jeho konec. Mám za to, že byly okamžiky (některé byly zdokumentovány, o mnohých možná vůbec nevíme), kdy byla hrozba zániku naší civilizace a s ní i této planety daleko větší než dnes. Nedá se říci, že bychom dnes na tom byli o něco lépe, ale… Člověk přemýšlí nad nějakou uklidňující a utěšující myšlenkou, ale žádná ho nenapadá. Snad jen staré dobré nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. A až ten konec světa nastane, ti, kteří tu zbydou, si budou moci říct, že hůř už být nemůže.
Lze vůbec konec světa brát jako jeden konkrétní bod, jeden jediný okamžik v lidských dějinách? Nebo jej máme brát jako postupný proces, který nějakou dobu potrvá a pravděpodobně již začal? A kdy vlastně přijde ten konec světa? Kdo ví.
Ovšem až bude vše skončeno, možná si budeme konečně moci dopřát výběrové ticho… Klidně i bez záruky…
