Jeffrey Dahmer: Temná Kronika Milwaukeeho Kanibala

Případ Jeffreyho Dahmera, známého jako „Milwaukee Cannibal“ nebo „Milwaukee Monster“, je jedním z nejhrůznějších a nejvíce znepokojujících v historii americké kriminalistiky. Mezi lety 1978 a 1991 zavraždil 17 mladých mužů a chlapců, většinou homosexuálů a menšinového původu. Jeho zločiny zahrnovaly nekrofilii, kanibalismus, uchovávání částí těl a sexuální zneužívání. Tento článek se ponoří do temných hlubin jeho mysli a činů, prozkoumá život Dahmera, detaily jeho obětí a hrůznou odhalení, které šokovalo celý svět.

Jeffrey Lionel Dahmer se narodil 21. května 1960 v Milwaukee ve Wisconsinu do rodiny s komplikovanými vztahy. Jeho otec, Lionel Dahmer, byl chemik, a matka, Joyce Flint, bojovala s duševními problémy a užíváním léků na předpis. Již v raném dětství se projevovaly znepokojivé rysy: Dahmer byl sice inteligentní, ale tichý a sociálně izolovaný. V dospívání se jeho zájem stočil k morbidním fascinacím. Sbíral a rozpitvával mrtvá zvířata nalezená u silnic, včetně veverek a psů. Tyto rituály prováděl tajně v lesích za domem a uchovával si kosti.

V tomto období se u něj také začaly projevovat homosexuální fantazie spojené s nekrofilií a kanibalismem. Tyto myšlenky se mu zprvu jevily jako odporné, ale postupem času se s nimi smířil a začaly ho pohlcovat. Během střední školy, kdy už bojoval s narůstajícím alkoholismem, projevoval i další podivné chování, například falšování záchvatů, aby upoutal pozornost. Jeho první vražda přišla brzy po dokončení střední školy, 18. června 1978. Obětí se stal Stephen Hicks, devatenáctiletý stopař, kterého Dahmer svezl k sobě domů. Po sexuálním aktu, kdy se Hicks snažil odejít, ho Dahmer udeřil činkou do hlavy a uškrtil. Tělo následně rozřezal v garáži a kosti pohřbil na zahradě. Tato vražda, spáchaná v osamění, zůstala neodhalena více než deset let a byla předzvěstí budoucího teroru.

Po Stephenu Hicksovi nastalo devítileté období klidu, kdy Dahmer sice nikoho nezavraždil, ale jeho vnitřní démoni se stupňovali. Mezi lety 1982 a 1987 žil zdánlivě „normální“ život, sloužil v armádě (kde byl propuštěn kvůli alkoholismu), pracoval a žil v Ohiu a později se vrátil do Milwaukee. Avšak jeho fantazie, posedlosti a alkoholismus se stupňovaly. Kreslil si detailní scénáře vražd a kanibalismu, které se později pokoušel realizovat. Přiznal se, že toužil mít lidi pod kontrolou, učinit je trvale poslušnými – z toho pramenily jeho bizarní pokusy s lobotomií a kyselinou.

Skutečná noční můra začala v roce 1987, kdy se Dahmer vrátil k vraždění s děsivou frekvencí a brutalitou. Většinu svých obětí potkával v gay barech v Milwaukee, kam je lákal pod záminkou pití nebo fotografování. Často se zaměřoval na muže menšinového původu (zejména Afroameričany a Asiaty), což bylo později předmětem ostré kritiky ohledně nedostatečné reakce policie na zmizení těchto mužů.

Jeho modus operandi se postupně vyvíjel, stával se stále více zvráceným a rituálním:

Steven Tuomi (14. září 1987): Dahmer se s Tuomim potkal v gay baru „Club 219“ a odvezl ho do hotelu Ambassador. Dahmer tvrdil, že se probudil a zjistil, že Tuomi zemřel, zřejmě po uškrcení během sexuálního aktu. Strávil s mrtvým tělem několik dní v hotelu, pak ho odvezl k matce domů (ta byla pryč) a tam ho rozřezal ve sklepě. Části těla pak vyhodil do popelnic a kanalizace.

Jamie Doxtator (16. ledna 1988): Detaily této vraždy jsou méně jasné. Dahmer přiznal, že Doxtatora zabil po setkání v baru. Opět si ponechal některé části těla jako „suvenýry“.

Richard Guerrero (24. března 1988): Guerrero, hluchý gay muž, byl další Dahmerovou obětí, kterou pozval k sobě domů. Byl uškrcen a Dahmer si uchoval jeho lebku jako trofej.

Anthony Sears (25. března 1989): Sears byl po intimním setkání uškrcen. Dahmer si uchoval jeho lebku a genitálie. Použil chemikálie k rozpuštění zbytků těla a dokonce i uvařil a snědl část jeho bicepsového svalu – to byl jeho první experiment s kanibalismem.

Ricky Beeks (25. července 1989): Po setkání v gay baru „Club 219“ byl Beeks odvezen do Dahmerova bytu, kde byl zdrogován a uškrcen.

Edward Smith (Prosinec 1989): Smith, afroamerický model, se stal Dahmerovou obětí po opilosti v gay baru. Jeho tělo bylo rozřezáno a části uloženy.

Ernest Miller (Září 1990): Miller byl nalezen po mnoha letech v Dahmerově bytě jako součást jeho hrůzné „sbírky“ trofejí.

David C. Thomas (Září 1990): Další oběť, kterou Dahmer potkal v gay baru, zdrogoval a zabil.

Curtis Straughter (Únor 1991): Dahmer se Straughterem potkal v hotelu a tam ho zavraždil.

Errol Lindsey (19. dubna 1991): Dahmer ho odvezl domů, zdrogoval a pak mu do lebky vyvrtal díru a nalil kyselinu, ve snaze vytvořit „sexuálního zombie“, který by se mu podřídil a zůstal s ním navždy. Když to nefungovalo, uškrtil ho. Lindseyho sestra Rita Isbell se později stala klíčovou postavou soudu, když přednesla emocionální a virální projev v soudní síni, adresovaný přímo Dahmerovi.

Anthony „Tony“ Hughes (24. května 1991): Hughes, hluchý a němý muž, byl další obětí Dahmerových experimentů. Dahmer ho nejdříve zdrogoval, pak uškrtil a rozčtvrtil. Jeho lebku uvařil, obarvil a uchoval. Jeho rodina byla dlouho bez odpovědí na jeho zmizení

Konerak Sinthasomphone (27. května 1991): Tento případ je obzvláště tragický a odhalil neuvěřitelné selhání policie. Konerak, 14letý laoský chlapec, utekl z Dahmerova bytu, zdrogovaný a nahý, s dírou vyvrtanou v hlavě a napůl v bezvědomí. Našel ho kolemjdoucí, který zavolal policii. Když se dva důstojníci, John Balcerzak a Joseph Gabrish, dostavili na místo, Dahmer je přesvědčil, že jde o jeho 19letého opilého přítele po hádce milenců. Důstojníci Koneraka vrátili Dahmerovi, i přes varování od Glendy Cleveland, ženy z okolí, která na scénu přišla a tvrdila, že Dahmer je nebezpečný. Konerak byl Dahmerem následně zavražděn. Tento incident vyvolal obrovské pobouření a vedl k protestům a obviněním z policejní brutality a rasismu. Oba důstojníci byli později propuštěni, ale později znovu přijati do služby po odvolání.

Matt Cleveland (1991): Dahmer přiznal i vraždu Cleavelanda, ačkoliv detaily jsou méně známé.

Joseph Bradehoft (1991): Další z obětí Dahmerových zvrácených experimentů a vražd.

Oliver Lacy (1991): Lacy byl Dahmerovou obětí krátce před jeho dopadením.

Tracy Edwards (22. července 1991): Klíčová postava v dopadení Dahmera. Edwards utekl z Dahmerova bytu s pouty na zápěstí a v panice přivolal policii. Když dorazili na místo, Edwards je zavedl do Dahmerova bytu, kde policisté objevili hrůzné důkazy – fotografie rozřezaných těl v zásuvce nočního stolku, části lidských ostatků v lednici (včetně lidského srdce a penisu) a sudech s kyselinou, a děsivý zápach lidského rozkladu.

Jeffrey Dahmer byl zatčen 22. července 1991. Jeho zatčení odhalilo celému světu rozsah jeho zvrácených činů, které probíhaly ve zdánlivě obyčejném bytě v obytné čtvrti. Scény, které policisté v jeho bytě nalezli, byly tak šokující, že se staly noční můrou i pro zkušené vyšetřovatele. Byly nalezeny:

Soudní proces s Jeffreyem Dahmerem, který začal v lednu 1992, byl intenzivně sledován médii a vyvolal obrovskou pozornost. Dahmer se přiznal ke všem vraždám a tvrdil, že jednal pod vlivem nekrofilických a kanibalistických fantazií, které nedokázal ovládat. Jeho obhajoba se snažila prosadit argument nepříčetnosti, ale porota ho prohlásila za příčetného. Shledán vinným ze 15 vražd (dvě z jeho obětí se nepodařilo prokázat, ale Dahmer se k nim přiznal) a v únoru 1992 byl odsouzen k patnácti doživotním trestům (957 letům vězení). Později byl v Ohiu odsouzen k šestnáctému doživotí za vraždu Stephena Hickse.

Jeffrey Dahmer byl 28. listopadu 1994 zavražděn ve vězení v nápravném zařízení Columbia Correctional Institution ve Wisconsinu. Zabil ho Christopher Scarver, spoluvězeň, který ho ubil kovovou tyčí v posilovně, kde pracovali společně s dalším vězněm, Jesse Andersonem (ten byl také zabit). Scarver později prohlásil, že Dahmera zabil, protože byl Dahmerovo chování v cele nepřijatelné a rušivé, a protože cítil, že Dahmer litoval jen toho, že byl chycen, nikoli svých činů. Scarver uvedl, že věřil, že Dahmer neprojevoval žádnou lítost nad svými oběťmi.

Případ Dahmera zanechal hluboké jizvy v komunitě Milwaukee, zejména mezi menšinami a LGBTQ+ komunitou, která se cítila policií zanedbávaná a nechráněná. Selhání policie v případě Koneraka Sinthasomphoneho vyvolalo vlnu protestů a volání po reformách, které se týkaly jak policejní práce, tak i prevence trestných činů proti zranitelným skupinám.

Dahmerův odkaz přetrvává jako varovný příběh o temné straně lidské psychiky. Jeho činy odhalily nejen hluboké sociopatie a duševní poruchy, ale také systémová selhání, která nedokázala ochránit zranitelné jedince. Jeho příběh je neustále předmětem dokumentů, knih, filmů a seriálů (např. nedávný seriál Netflixu "Dahmer – Monster: The Jeffrey Dahmer Story"), které se snaží pochopit nepopsatelnou hrůzu, kterou způsobil, a prozkoumat psychologické a společenské faktory, které k ní vedly. Přes veškerou hrůzu, je důležité si pamatovat oběti a hrůzu, kterou prožily, a poučit se z chyb, které vedly k tomu, že Dahmer mohl tak dlouho páchat své zločiny bez odhalení.

Zdroj:

Knihy a biografie:
Masters, Brian. The Shrine of Jeffrey Dahmer. Hodder & Stoughton, 1993. Tato kniha je považována za jednu z nejdetailnějších a nejspolehlivějších biografií o Dahmerovi, založenou na rozhovorech s ním a rozsáhlých soudních spisech.
Dahmer, Lionel. A Father's Story. William Morrow, 1994. Kniha Jeffreyho otce nabízí unikátní perspektivu na jeho dětství a rodinné zázemí.
Davis, Don. Jeffrey Dahmer. St. Martin's Paperbacks, 1992. Další podrobná kniha o případu.

Dokumentární filmy a televizní pořady:
„Conversations with a Killer: The Jeffrey Dahmer Tapes“ (Netflix, 2022): Tento dokumentární seriál zahrnuje audio nahrávky skutečných rozhovorů s Dahmerem, poskytující bezprecedentní vhled do jeho myšlení, a také svědectví vyšetřovatelů a rodin obětí.
„Dahmer on Dahmer: A Killer Speaks“ (Oxygen, 2017): Další dokument, který se opírá o rozhovory s Dahmerem a analýzy případu od odborníků.
„Jeffrey Dahmer: Mind of a Monster“ (Discovery, 2020): Jeden z mnoha forenzních dokumentů.

Zpravodajské archivy a investigativní reportáže z doby procesu:
Milwaukee Journal Sentinel: Místní noviny z Milwaukee, které poskytovaly nejrozsáhlejší a nejpodrobnější zpravodajství o případu v době jeho odhalení, zatčení a soudního procesu. Jejich digitální archivy (např. přes jsonline.com) jsou cenným zdrojem prvotních informací.
The New York Times, Los Angeles Times, CNN, BBC News: Národní a mezinárodní pokrytí případu, které poskytovalo širší kontext, reakce veřejnosti a analýzy selhání systému. (Dostupné v digitálních archivech příslušných redakcí, např. nytimes.com, latimes.com, cnn.com, bbc.com/news).

Soudní záznamy a policejní protokoly: Veřejně dostupné části soudních spisů z Wisconsinu a policejních vyšetřovacích zpráv týkajících se zatčení a obvinění Jeffreyho Dahmera. Tyto dokumenty byly často analyzovány v odborných publikacích a dokumentech.

Při zpracování těchto informací byla prioritou přesnost faktů a citlivost vzhledem k tragické povaze událostí a obětí. Informace byly syntetizovány tak, aby poskytovaly komplexní obraz případu, včetně psychologických aspektů, chronologie zločinů a dopadu na společnost.