Článek
Na svůj věk jsem docela čilá babička. Jmenuji se Anna, je mi osmapadesát a před dvěma lety mi po dlouhé nemoci zemřel manžel. Zůstala jsem v rodinném domku na kraji severočeského města. Dcera Marcela je naše jediné dítě. Má osmiletou dcerku Ninu.
Před rokem se Marcela rozvedla s Tomášem. Nebylo v tom žádné drama, aspoň podle toho, co říkala. Prostě se odcizili, vzájemně si vyčítali, že ani jeden nemá chuť zkusit vztah opravit. Tomáš hned spustil, že Marcelu a Ninu v bytě nechce. Byt přitom kupovali spolu, ale hypotéku platil spíš on. Dcera se pak i s vnučkou nastěhovala ke mně. Nina to brala jako takové prázdninové dobrodružství, těšila se na moje domácí jídlo a zahradu plnou květin. Já zase byla ráda, že nejsem v domě sama.
Zprvu to opravdu šlo hladce. Nina se usmívala, Marcela taky, Tomáš si malou bral třeba na víkendy nebo odpoledne, vozil ji na kroužky, aby nevyšla ze zvyku. Myslela jsem, že to takhle zůstane a vyhneme se všem sporům. Jenže zhruba po půl roce přišel Tomáš s velkými řečmi, že má na dceru stejné právo a že mu nestačí jeden víkend za čtrnáct dnů. Začal se vyptávat, zda Nina netrpí tím, že jej nemá nablízku. Marcela si myslela, že jde jen o slova, ale pak z ničeho nic přišel soudní příkaz: Tomáš zažádal o střídavou péči a uspěl.
Místo aby Nina byla nadále v klidu u nás, vždy se teď jednou za čtrnáct dnů musí sbalit a na dalších čtrnáct dnů se stěhuje k otci. Možná by to nebyl takový problém, kdyby s ní byl Tomáš opravdu doma. Jenže on každý den odchází do práce, vrací se v osm večer.
Vnučka mi potají brečí do telefonu, že je na ni většinu času paní na hlídání nebo Tomášova máma, která prý hrozně komanduje a pořád jen „nesmíš, nemluv, ukliď“. Nina je zaražená a vypadá vyplašeně. Když se jí zeptám, jestli to řekla tátovi, mlčí a kroutí hlavou. „Nechci ho ranit,“ hlesla jednou. Přitom je to dítě, které by mělo myslet na školu a hry, ne se bát, co řekne tátovi.
Pokaždé když se vrátí od Tomáše k nám, padne mi do náruče a celé dva dny je taková přitulená, než se zase rozkouká a začne se smát, jak dřív. Pak musí znovu balit tašku, jen co se nadechne. Už to trvá skoro půl roku a rve mi to srdce, protože Nina je mnohem úzkostnější a působí utrápeně.
Se zetěm jsem se snažila promluvit, ale on trvá na svém: „Mám právo na půlku času. Malé to nevadí, vždyť tu máme babičku a chůvu a já se snažím, jak můžu.“ S dcerou se zase bojím jednat ostře, protože má strach, že Tomáš půjde ještě dál a bude požadovat, aby Nina bydlela primárně u něj. Marcela tak radši nehrotí situaci, i když vidí, že vnučka běhá mezi dvěma domácnostmi a její psychika pokulhává.
Měla bych zasáhnout? Je mi jasné, že Nina potřebuje oba rodiče, ale takhle? Její dětská duše se zmítá, stýská se jí, jen se to bojí přiznat. Dcera se bojí zeťovy moci – říká, že má peníze, vlivné známé, a kdyby došlo na spor, mohla by prohrát úplně. Já nevím, jak dlouho to Nina vydrží, než se z ní stane vyhaslá kulička strachu. Pořád přemítám, zda se pokusit domluvit přímo s Tomášem, anebo vnučku poslat k psychologovi, aby to řekl někdo kompetentní, že je tahle péče nesmysl. Ale co když on potom udělá ještě větší peklo?
Vím, že do toho nechci vletět jako slon a zkazit si vztahy s dcerou i s ním, ale dny utíkají a Nině se neulevuje. Nejsem si jistá, jak tohle dopadne a do jaké míry můžu zasáhnout. Stačí, když slyším tu její větu do telefonu: „Babi, já chci být s mamkou a tebou, ale i s tátou, jen ne tak dlouho,“ a je mi ouzko. Dospělí bojují, mávají soudem, a malé dítě je v tom jako věc. Sedím a přihlížím, jak se trápí a nevím, jak jí pomoct.
