Článek
Večer co večer čekával drobný pes na známou postavu mezi proudícími cestujícími – a ten podvečer 21. května 1925 nebyl výjimkou. Malý akita jménem Hači seděl u vchodu do stanice Shibuya, ostražitý a soustředěný.
Vždy ve stejný čas vyhlížel tvář, kterou miloval ze všech nejvíc. Tentokrát však jeho páníček nepřijel. Nikdo ho nepohladil po husté srsti, nikdo nezavolal jeho jméno radostným hlasem.
Hači zůstal zmateně stát na peróně i dlouho poté, co se hala vyprázdnila. Světla stanice pohasínala a tokijská noc byla chladná a cizí. Nakonec se rozběhl známou cestou k domovu, jak to měl zažité. Přes zahradu pronikl až ke dveřím prázdného domu svého pána.
Ještě téhož večera našel uvnitř kus oblečení, které jeho pán ráno nedávno oblékal. Hachi se stočil do klubíčka pod postelí, k nohám, kde cítil jeho vůni. Třásl se, ale ne zimou – tu noc už tušil, že je něco v nepořádku. Tři dny pak téměř nežral a kňučel steskem.
O necelé dva roky dříve
O rok a půl dříve se Hači vydal na svou životní cestu s nadějí a bezstarostností štěněte. Narodil se 10. listopadu 1923 na farmě poblíž města Ódate v hornaté prefektuře Akita.
V prosté dřevěné boudě přišlo na svět osm štěňat čistokrevného japonského plemene akita-inu. Jedno z nich, zlatavě hnědý pejsek s bílými znaky, dostalo později jméno Hači. Už jako drobné štěně vážil pouhých pár kilogramů, když ho na počátku roku 1924 čekala dlouhá cesta do rušného Tokia.
Student zoologie, který pracoval v odlehlém kraji Akity, ho vybral pro svého někdejšího profesora – a malý Hači byl ve věku pouhých padesáti dnů poslán vlakem do hlavního města. Celých dvacet hodin putoval v pytli od rýže v zavazadlovém vagonu, chráněný jen hadříky před zimou. Nakonec se třesoucí uzlíček ocitl v náručí muže, který se pro něj měl stát vším.
Profesor Hidesaburó Ueno, tehdy padesátiletý vědec a pedagog, neměl vlastní děti – a tak malého pejska zahrnul láskou, jako by jeho synem. Doma už měli se svou partnerkou dva jiné psy, přesto Ueno toužil po typickém japonském plemeni.
Hači, pojmenovaný podle znaků připomínajících japonský symbol pro číslo osm, se mu stal osudovým. Zpočátku byl drobný akita chatrného zdraví. Trpěl horečkami, neduživě se choulil v koutě a dlouhá cesta mu patrně podlomila imunitu.
Profesor Ueno neváhal – každou noc nechával Hačiho spát přímo ve svém domě, dokonce zabaleného v dece pod vlastní postelí, aby štěně cítilo teplo a nebylo samo. Ve dvacátých letech v Japonsku to bylo neslýchané – psi patřili ven, do boudy, ne do ložnice k člověku.
Ale Ueno byl známý milovník zvířat. Se svou partnerkou Yaeko dělali pro uzdravení štěněte první poslední: přikládali mu studené obklady na rozpálené čelo, jindy jej zahřívali lahvemi s teplou vodou, když se třásl zimnicí. Hači díky jejich péči překonal kritické týdny a vyrostl v silného, zdravého psa.
Od jara 1924 se tokijským předměstím Shibuya začala každé ráno odehrávat tichá scéna, které si brzy všimli místní obchodníci i dojíždějící. Profesor Ueno kráčel ulicí k nádraží a u jeho nohou cupital statný akita s čumákem vzhůru.
Hači svého pána doprovázel přesně ke vchodu do stanice. Tam se zastavil, jako by chápal, že dál už nesmí. Ueno se naposledy ohlédl a pohladil psa po hlavě, než nastoupil do vlaku směrem k univerzitě.
Po celý den pak Hači trpělivě čekal doma a hlídal práh. V podvečer, zhruba kolem šesté, se akita znovu zvedl a stejnou cestou zamířil k nádraží. Ve stanici Shibuya tou dobou zastavoval vlak, kterým se profesor vracel z práce. Hači nehnutě seděl u východu a vyhlížel známou chůzi.
Když se jeho pán konečně objevil mezi proudem cestujících, ocásek se šťastně rozkmital. Každý den, v dešti i ve sněhu, takto Hači vítal Uena a doprovázel ho domů. Z nenápadného rituálu se stala podívaná, jíž přihlíželi s dojetím i pracovníci stanice. Pes a jeho pán – nerozlučná dvojice, jejíž pouto nešlo přehlédnout.
Idyla ale netrvala dlouho
V květnu 1925 byl Hači už přes rok součástí Uenovy domácnosti. To ráno 21. května vyskočil jako obvykle brzy a netušil, že profesora vidí naposledy. Ueno odešel do práce pln plánů - čekala jej přednáška na univerzitě. Dopolední hodina však proběhla úspěšně. Po ní se však profesor náhle složil k zemi v kabinetu.
Kolegové ho našli bezvládného – prasklá céva v mozku ukončila život padesátníka v plné síle. Rodina i přátelé byli v šoku. A zatímco se zpráva o jeho náhlé smrti šířila Tokiem, vrátil se odpoledne vlak na nádraží Shibuya ve stejný čas jako vždy.
Hači vstal a radostně vyhlížel známou siluetu. Místo ní však davem proklouzla jen cizí postava, pak další a další. Nástupiště se vylidnilo a den se změnil v noc. Hači přesto čekal. Ještě nepochopil, že se jeho milovaný pán už nikdy domů nevrátí.
Následující týdny byly ponuré. Domem v Shibuyi se rozhostilo ticho – Yaeko Sakano, profesorova družka, musela z velkého domu záhy odejít. Nebyla právoplatnou manželkou, a nemohla tak ve vile zůstat. Ztrátou milovaného muže přišla o vše.
Hačika si nemohla ponechat, ač ji k němu poutalo silné citové pouto. Dočasně tedy psa svěřila příbuzným v jiné části Tokia. Ale Hači to odmítal přijmout. Znovu a znovu prchal a vracel se ke svému prázdnému domu v Shibuyi, posedával u dveří a čekal.
Nakonec se ho ujal bývalý Uenův zahradník Kikusaburó Kobajaši. Ten mu rozuměl – znal ho od štěněte a bydlel poblíž místa, kam se Hači snažil vracet. Zahradník poskytl psovi laskavý domov. Nic z toho ovšem nezlomilo psovu touhu pokračovat ve starém rituálu.
Každé ráno Hači vyrazil z Kobajašiho dvorku a zamířil ke stanici Shibuya. Vyčkal, než odjede ranní vlak s úředníky, jako kdysi odjížděl jeho pán. A každý podvečer, přesně v dobu, kdy se vracíval profesor, se znovu objevil u vchodu do stanice. Tento věrný pes odmítl uvěřit, že čeká marně.
Sedm zim a sedm jar
První rok a druhý rok jeho neúnavné hlídky u nádraží nedokázal nikdo zlomit Hačiho odhodlání. Jako neviditelný metronom ho něco hnalo den co den zpátky na perón. Zpočátku vzbuzoval spíše soucit a údiv. Místní obchodníci a zaměstnanci železnice ho považovali za zatoulaného psa, který obtěžuje cestující.
Občas ho zkusili zaplašit – někdo na něj křikl, jiný ho popohnal holí. Jeden prodejce jídla prý dokonce Hačimu natřel čumák pálivou hořčicí, aby ho odehnal. Děti ho škádlily, pobíhaly kolem a smály se jeho smutným očím.
Každý večer tam ale stál znovu, klidný a vytrvalý. Nenechal se odradit, i když byl hubený a osamělý. Týdny přešly v měsíce, měsíce v roky a Hačikó se stal neodmyslitelnou součástí obrazu zdejší stanice.
Večer co večer procházel Hači pomalu kolem turniketů a pátravě si prohlížel tváře vystupujících cestujících, jako by mezi nimi hledal někoho blízkého. Lidé spěchali domů na večeři, zatímco on vytrvale čekal. Pak odcházel spát pod verandu starého domu, který kdysi voněl přítomností jeho pána. Ráno se vše opakovalo znovu. A další ráno. Celých devět let.
Sedm zim a sedm jar muselo uplynout, než si osamělého psa někdo skutečně všiml. V říjnu 1932 stál Hačikó na svém místě už sedmý rok. Za tu dobu zestárl – z kdysi statného mladého psa se stal pohublý, šedivějící tulák se zježenou srstí. Tehdy se kolem stanice mihl muž, který si mnul oči, jako by viděl ducha.
Hirokiči Saitó, někdejší student profesora Uena a nadšený kynolog, toho psa poznal. Jak by ne: patřil kdysi Uenovi. Saitó byl dojat, když pochopil, že Hačikó stále čeká, a rozhodl se o něm napsat. V tokijských novinách Asahi Šimbun vyšel 4. října 1932 článek s výmluvným titulkem: „Příběh ubohého starého psa: Už sedm let trpělivě čeká na zesnulého pána.“ Tento text obletěl Japonsko jako blesk. Z věrného psa se přes noc stala senzace, která rozhýbala srdce národa.
Hačikó, do té doby přehlížený a zaháněný, se náhle těšil pozornosti, kterou by nečekal ani v nejdivočejším snu. Lidé začali přicházet na stanici jen proto, aby ho spatřili a třeba mu i donesli něco na přilepšenou. Z otrhaného a podvyživeného starého psa se díky nim stal o něco silnější a klidnější tvor – ačkoli on sám se nezměnil.
Nadále každý den čekal na svém místě, jako by se nic zvláštního nestalo. Zato chování okolí se proměnilo: děti, které ho dříve tahaly za ocas, ho teď chodily jemně hladit. Prodavači, kteří ho kdysi vyháněli, mu s rozpaky stavěli misky s čerstvou vodou a jídlem.
Návštěvníci z druhého konce města i z venkova si plánovali cestu tak, aby přes Shibuyu projížděli v podvečer – chtěli vidět psa, který ztělesnil oddanost až za hrob. Dokonce i japonská císařská vláda uznale pokyvovala hlavou: taková věrnost byla vlastnost, jíž si tradiční kultura nesmírně cenila.
Jméno Hačikó se stalo symbolem loajality a rodinné oddanosti. V novinách vycházely další články a v celé zemi vzrostl zájem o původní japonská plemena psů – především akita-inu, protože právě takový byl hrdina toho příběhu.
Rok 1934 pak přinesl Hačikovi poctu vskutku výjimečnou. Příběh věrného psa oslovil i uznávaného sochaře jménem Teru Andó. V zesláblém akitovi viděl Andó celé Japonsko – dojaté a povzbuzené vytrvalostí němé tváře.
Navrhl proto vytvořit pro něj památník. Už na jaře 1934 vyrostla před staniční budovou v Shibuyi bronzová socha psa v životní velikosti. Dne 21. dubna 1934 se v ulicích kolem nádraží tísnily davy zvědavců. Někteří plakali dojetím, když se na prostranství slavnostně odhalil obrys sedícího psa s věrným pohledem upřeným ke dveřím stanice.
Poslední rok
Poslední rok života Hachikó trávil téměř nepřetržitě u nádraží. Jeho kdysi huňatá srst prořídla a zašedla. V očích měl kalný opar stáří, nohy už ho sotva nesly. Paraziti mu napadli srdce a těžce dýchal námahou. Přesto každé ráno z posledních sil zvedl hlavu a vpotácel se k nádražnímu perónu.
Brzy ráno 8. března 1935 našli cestující Hačika zhrouceného u malého mostku nedaleko nádraží Shibuya. Ležel v zaprášené uličce vedle prázdných bedýnek od saké, jeho ztuhlé tlapky směřovaly k východu. Jako by i v poslední chvíli vyhlížely cestu na hřbitov Aoyama, kde odpočíval profesor Ueno.
Hačikó toho jitra naposledy vydechl. Bylo mu jedenáct let. Smutná zpráva se rozletěla celým Japonskem. Ještě ten den přinesly deníky v Tokiu i Ósace nekrology oslavující „výjimečného psa“. U nádraží Shibuya se shromáždily stovky lidí – mnozí plakali, jako by ztratili člena rodiny. Nikdy předtím ani potom netruchlila celá země pro žádné zvíře tak jako pro Hačika.
O čtyři dny později, 12. března 1935, se v Tokiu konal pohřeb psa Hačika. U hřbitova Aoyama se sešli buddhističtí mniši a přes šedesát smutečních hostů – včetně stařičké paní Yaeko a zaměstnanců stanice Shibuya, kteří ho kdysi odháněli.
Před sochou čekajícího psa se vršily květiny a hořely vonné tyčinky. Hačikova schránka byla v tichém průvodu nesena až k místu posledního odpočinku vedle profesora Uena. Popel z jeho drobného těla uložili do země k pánovi, aby jeho duše konečně našla klid po boku milovaného člověka. Když mniši odříkávali modlitby, mohla ve vánku skučícího větru zaznít ozvěna psího zavytí – naposledy u hrobu svého pána.
Hačikó se stal legendou již za svého života, ale tím pohřbem jeho příběh neskončil. Jeho vycpané tělo bylo vystaveno v tokijském Národním muzeu přírody a vědy, kde je k vidění dodnes – stojí za sklem, srst lehce omšelá prachem desetiletí a skleněné oči hledí kamsi do prázdna.
Roku 2015, osmdesát let po Hačikově smrti, se profesoři a studenti Tokijské univerzity složili na nový pomník. Tentokrát zobrazili to, čeho se Hačikó nedočkal zaživa: pod rozložitým kampusovým stromem z bronzu shlíží laskavý muž v obleku a vítá skákajícího psa radostně ve svém náručí. Pes a jeho pán jsou zase spolu. A zůstanou spolu už napořád.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Hachik%C5%8D
https://www.nippon.com/en/japan-glances/jg00137/
https://www.tokyoweekender.com/art_and_culture/spotlight-hidesaburo-ueno-hachikos-master/
https://tsukei.wordpress.com/2020/07/18/faithful-dog-hachiko-2/
https://nerdnomads.com/hachiko_the_dog
https://www.akitaclub.org/hachiko/
https://www.japantimes.co.jp/culture/2009/08/14/films/film-reviews/hachiko-a-dogs-story/
https://tokyotreat.com/blog/hachiko-the-loyal-dog-in-shibuya
