Článek
Tma. Jen jediný kužel světla zalévá prkna zaprášeného studiového jeviště. Drobný muž s ohnivýma očima v něm stojí nehnutě jako socha. Napětí by se dalo krájet. „Akce!“ zavelí režisér. Vtom ten muž exploduje – gestikuluje zběsilou rychlostí, prská vzteky a sype z rukávu jedno sžíravé zaklení za druhým.
Obličej mu šponuje celá škála grimas; vztek, panika, triumf i děs se na něm vystřídají během vteřiny. Kamery jedou, komediální scéna graduje k dokonalosti. Ale něco se stane. Muž náhle mávne rukou. „Stop!“ zařve. Zvuk utichne, herci ztuhnou. Všude okolo – ticho a strach. Louis de Funès právě zastavil natáčení. Zase.
Opožděný úspěch a strach, který nezmizel
Ještě před pár lety by si tohle nemohl dovolit. Bývalý barový pianista a věčný komparzista, který až do svých padesáti let „třel bídu s nouzí“ a žil velmi skromně, se konečně vypracoval na hvězdu první velikosti. Louis de Funès však i po fenomenálním vzestupu nedokázal setřást stín jednoho celoživotního strašáka – strachu z neúspěchu a chudoby.
Desítky let přežíval jako herec drobných rolí a dobře věděl, jaké to je nemít na zaplacení nájmu. Když se pak zničehonic ocitl na výsluní francouzské komedie a stal se nejlépe placeným hercem Evropy, úlevu vystřídala úzkost. Co když o to zase přijde? Co když se publikum přestane smát? Tahle obava v něm hlodala tiše, ale vytrvale – a proměnila se v posedlost dokonalostí.
Narodil se roku 1914 ve Francii, v rodině španělských emigrantů. Jeho otec byl původem z bohaté rodiny ze Sevilly, který v Paříži zkoušel podnikat (neúspěšně) a maminka pocházela ze zchudlé šlechty. Doma to jiskřilo temperamentem.
Louis později vzpomínal, jak ho výbušná matka honila po bytě se slovy, že ho „jednoho dne zabije“, což on jako kluk bral skoro jako hru. Právě tuhle bouřlivou domácí komedii z dětství později zúročil ve svých rolích – naučil se od matky dělat ze vzteku a hysterie zábavu.
Mládí prožil běžné. Vyučil se kožešníkem, ale řemeslo ho nebavilo a střídal různé profese – od účetního po aranžéra výloh. Všude ho brzy vyhodili. Byl ovšem nadaný muzikant a miloval jazz. Celá 40. léta proto hrával na piano v pařížských nočních klubech. Za klaviaturou lidi nejen doprovázel, ale také bavil – ke hře přidával ulítlé škleby a pantomimu, až se publikum za břicho popadalo.
Tehdy zjistil, že jeho skutečné pódium je někde jinde než v orchestru. Zapsal se do hereckých kurzů. Jenže cesta k filmu byla trnitá. První miniroličku získal roku 1945, ovšem dlouho zůstalo jen u epizodek – často byl ve filmu vidět sotva pár vteřin, třeba jako portýr otevírající dveře, mnohdy jen záda v davu.
De Funès, 1947
Navíc si nevěřil. Byl přesvědčen, že o malého plešatějícího herce nemůže mít nikdo zájem. Jeho první žena, Germaine, kterou si vzal už v roce 1936, se mu snažila dodat odvahu a zbavit ho „strachu z odmítnutí“. Ale roky ubíhaly a Louis de Funès zůstával neznámý.
Teprve na prahu padesátky přišel zlom. Nejprve zazářil v roce 1963 na divadle v bláznivé frašce Oskar, a vzápětí si ho režisér Jean Girault prosadil proti vůli producentů do hlavní role nové filmové komedie Četník ze Saint-Tropez. Psal se rok 1964 a padesátiletý Funès jako malý vzteklý strážmistr Cruchot konečně dobyl francouzská kina.
Ta „nízkorozpočtová bláznivina“ měla kolosální úspěch jen díky němu – diváky okouzlila jeho originální, výbušná komika. Rázem se zrodila hvězda. Následovaly neméně slavné série Fantomas či Velký flám a jedna komedie za druhou.
Během pár let se z neznámého outsidera stal fenomén, kterého milovalo publikum po celé Evropě. A právě v téhle době se naplno projevila druhá stránka Louise de Funèse – perfekcionista a tyran, který se rozhodl svůj úspěch křečovitě strážit.
Diktátor „FuFu“
Na place vyžadoval absolutní disciplínu. Od úsvitu do noci pracoval neúnavně a totéž čekal od všech ostatních. Každou scénu byl ochoten opakovat třeba stokrát, pokud nebyla podle jeho představ. „Otec byl perfekcionista. Když někdo nevydal ze sebe vše na sto procent, následoval výbuch hněvu a choval se jako diktátor,“ vzpomínal jeho mladší syn Olivier.
Funès byl náladový a vznětlivý génius – a spolupracovat s ním nebylo snadné. Kolegové o něm často říkali, že dokáže člověka rozesmát, ale také dost potrápit. Sám sebe i ostatní kolem sebe hnal k extrémním výkonům.
„Kolegové ho popisovali jako profesionála s vysokými nároky – na sebe i na ostatní,“ potvrzuje i jedna z biografií. K režisérům a hercům, jichž si vážil, prý uměl být loajální, ale pokud cítil, že se něco nedaří, byl nemilosrdný.
Za kamerou tak občas vládl atmosféře strach. Funès měl přezdívku „Fufu“ a brzy platilo, že co Fufu chce, to dostane. Jakmile díky svému herectví nabyl nového sebevědomí, začal se tvrdě prosazovat. Byl inteligentní, všímavý, a ačkoli navenek působil jako klaun, velmi dobře rozuměl filmové branži.
Neváhal si například sám psát nebo upravovat dialogy, aby vynikl jeho styl humoru. Kolega Yves Vincent vzpomínal, že při natáčení četnické série se herci každé ráno poctivě naučili své texty – jenže hned na place je čekalo překvapení.
Funès jim rozdal nové stránky scénáře s přepsanými dialogy, které přes noc vymyslel, a trval na tom, že se je všichni okamžitě naučí a ten den odehrají. Mladším a nejistým hercům prý pro změnu vůbec neodpovídal na pozdrav, dokud nepředvedli výkon podle jeho představ. Poznali to tak, že po zdařilém záběru konečně zahlásil své spokojené: „Stop! Ten mě ale rozesmál!“.
Neváhal přerušit natáčení, pokud nebyl spokojen. V počátcích filmové kariéry se dokonce drsně pohádal s producenty kvůli honoráři a prostoru ve filmu. Když ve snímku Smolař zjistil, že má méně replik než kolega Bourvil a o třetinu nižší plat, rozhodl se stávkovat po svém. Při záběrech úmyslně přestal dělat své pověstné obličejové gagy – hrál schválně mdle, bez jediné grimasy.
Film tím úplně ztratil šťávu a producentům nezbylo než kapitulovat: přidali mu peníze i respekt k jeho nápadům. Od té doby si Louis „vyvzdoroval“ tvůrčí kontrolu téměř nad vším. Jeho smích byl osvobozující před kamerou, ale jakmile se vyplo natáčení, býval nemilosrdný k jakékoli nedokonalosti.
Často terorizoval i své mnohem slavnější kolegy. Zatímco před kamerou hrál zpravidla cholerické skrčky, kteří tyranizují podřízené a podlézají nadřízeným, v zákulisí to někdy nebylo jiné. Při natáčení trilogie Fantomas se potkal s hvězdným Jeanem Maraisem – a postupně ho v každém dalším díle víc a víc zatlačil do pozadí.
Děj filmu se točil čím dál víc kolem jeho potrhlého komisaře Juve, zatímco Maraisovy romanticko-dobrodružné scény ustupovaly. Marais to těžce nesl a posměšně prohlásil, že herectví Louise de Funèse „je založené na špatné náladě“.
Dva kohouti na jednom smetišti si neměli co říct – mimo natáčení spolu vůbec nemluvili. Plánovaný čtvrtý díl Fantomas v Moskvě dokonce nakonec nevznikl právě kvůli jejich neshodám.
Podobně výbušné to bylo s legendárním Jeanem Gabinem při filmu Tetovaný – Funès sice Gabina jako zkušeného barda respektoval, ale přesto mezi nimi vznikla nevraživost a vzájemně si „házeli klacky pod nohy“.
Když tvůrci navrhli závěr filmu, který by Gabinovu postavu zesměšnil, Funès kupodivu odmítl – nechtěl kolegovi ublížit.
Fakt, že se Louis de Funès proslavil až v pokročilejším věku, v něm budil směsici pýchy a mindráku. Někteří herci v 60. letech žárlili na jeho raketový vzestup – dávali do novin jedovaté rozhovory o tom, že „dělat blázna umí každý“ a že Funès vlastně ani není pořádný herec.
To se mistra komedie hluboce dotklo. Kritiku nesl těžce. Dokonce se traduje, že když si kupoval noviny, vytrhával z nich stránky s recenzemi a vyhazoval je, aby nemusel číst hanlivé komentáře. Měl zkrátka křehčí duši, než by se z jeho rolí zdálo. Místo aby se hádal veřejně, zvolil vlastní cestu: začal točit jen s těmi, kdo ho brali vážně.
Sestavil si okruh stálých spolupracovníků – režiséra Jeana Giraulta, herečky Claude Gensac (která na plátně hrála jeho manželky) a několika oblíbených kolegů, jimž věřil. Psal si dialogy na tělo a budoval pečlivě svůj komediální „tým snů“.
Přitom někteří kolegové ho naopak milovali. Jeho největším parťákem byl dobrosrdečný komik Bourvil. Spolu vytvořili nezapomenutelnou dvojici třeba ve válečné komedii Velký flám.
Na place si sedli tak, že mezi klapkami propukali v hurónský smích nad vlastními výstupy – Bourvil později přirovnal spolupráci s Funèsem ke vztahu dvou milenců, kteří se navzájem „roztomile doplňují“, takže výsledek je hotový koncert. I díky této chemii film vidělo neuvěřitelných 17 milionů diváků a Funès si z honoráře mohl poprvé dovolit opravdový luxus: koupil pro rodinu vysněný zámeček Clermont na Loiře.
Ze skromného muže se stal boháč – ale svého původu se trochu bál. Před zvědavci z branže raději trousil, že zámek podědila jeho manželka po příbuzných z rodu Maupassantů, aby to nevypadalo, že si nový milionář dopřává. Skutečnost byla opačná: Funèsovy astronomické honoráře mu konečně umožnily žít jako šlechtic, po čemž vždycky toužil.
Cena za dokonalost
V práci nepolevil – točil několik filmů ročně, vymýšlel gagy a hnal se dál. Každým rokem stoupala nejen jeho popularita, ale i cena. Bavilo ho sledovat, jak kolem něj producenti „tancují“ s nehoráznými nabídkami – schválně si říkal o ještě vyšší částky. A dostal je, protože všichni věděli, že jeho jméno jim spolehlivě naplní kina.
Funès si tak trochu dělal legraci i z filmových bossů: ač sám hrál despoty, skutečné autority (producenty, papaláše) často zesměšňoval satirou ve svých rolích. Publikum se smálo, ale jemu samotnému postupně docházel dech. Jeho extrémní pracovní tempo a výbuchy energie měly svou daň – zdraví.
Fyzicky totiž svoje role doslova žil. Na plátně zuřil, skákal, šišlal, řval z plných plic a létal jako neřízená střela. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku „muž čtyřiceti obličejů za minutu“. Každá taková scéna byla výkon za hranou možností. Srdce trpělo. V roce 1975 přišel první infarkt – velmi vážný, málem ho stál život. Lékaři tehdy herci důrazně nakázali zvolnit nebo rovnou skončit s natáčením.
Funès si sice na čas dal pauzu a zrušil i roztočený velkofilm Le Crocodile, ale bez filmu dlouho nevydržel. Už za rok se objevil v další komedii (Křidýlko nebo stehýnko) – pochopitelně opět v roli, kde mohl uplatnit svou vzteklou energii.
Natáčel už opatrněji a v kratších blocích, přesto svůj styl neměnil. Druhý infarkt ho postihl roku 1980, krátce po dokončení vysněné adaptace Lakomec, v níž si zahrál chamtivého Harpagona. Tehdy si poprvé připustil, že nemůže pracovat tak zběsile.
Útěk do království růží
Ke konci života jako by se v něm něco zlomilo. Stárnoucí Funès začal bilancovat – a uvědomil si, že nechce skončit jako karikatura sebe sama. Ustoupil ze slávy do ústraní a hledal zklidnění. Jako hluboce věřící katolík a rodinný typ nikdy nemiloval bujarý noční život celebrit. Naopak, bulvární pozornost nesnášel a před dotěrnými fanoušky se začal doslova schovávat na svém zámku.
Když za ním lezli i tam, zamkl se ve skleníku mezi květinami. Tady utekl do jiného světa – do ticha, vůně hlíny a růží. Zahradničení ho fascinovalo od dětství a na zámku se z něj stala doslova posedlost. Ve skleníku piplal vzácné odrůdy růží, vedl si o nich pečlivé poznámky a staral se o zahradu.
Jako by místo lidí obracel svou přísnost už jen na rostliny. Dokonce vyšlechtil vlastní druh růže – zářivě oranžovou „Rose Louis de Funès“, oficiálně uznanou roku 1984.
Louis de Funès byl v soukromí opravdu jiný než na place. Doma nebyl žádný generál, nýbrž tichý, zdrženlivý muž. Svou ženu Jeanne, pocházející z rodiny spisovatele Guy de Maupassanta, zbožňoval. Vydrželi spolu 40 let až do jeho smrti. Měli dvě milované děti (starší Patrick se stal úspěšným lékařem a mladší Olivier nakonec pilotem), a Funès byl pyšný, že jim mohl dopřát klidné dětství, jaké on sám nikdy nepoznal.
Z prvního manželství s Germaine Carroyer měl syna Daniela (narozen 1937). Funès se s ním stýkal tajně (kvůli žárlivosti druhé manželky Jeanne).
Bylo mu 66 let, když stál naposledy před kamerou – v pokračování četnické série (Četník a četnice, 1982). Při premiéře filmu už vypadal unaveně a pohuble. V lednu 1983 ho zradilo srdce potřetí a naposledy – ve věku 68 let zemřel na infarkt. Francie přišla o svého největšího komika té doby, jehož filmy však dodnes přinášejí smích milionům diváků.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_de_Fun%C3%A8s
https://www.lifee.cz/slavny-az-po-padesatce-louis-de-funes-30e5c
https://plus.rozhlas.cz/alice-muthspiel-voila-60-let-od-cetniku-ze-saint-tropez-a-110-od-narozeni-louise-9200806
https://www.i60.cz/clanek/detail/8858/louis-de-funes-nadany-silenec-a-perfekcionista#google_vignette
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pred-100-lety-se-narodil-mistr-filmovych-choleriku-louis-de-funes-335438
https://www.kafe.cz/celebrity/vztekly-cetnik-louis-de-funes-5125.html
https://www.nouvelobs.com/de-l-ecrit-a-l-ecran/20130125.OBS6745/louis-de-funes-c-est-chic.html
https://medium.seznam.cz/clanek/santipo-louis-de-funes-nejvetsi-z-nejmensich-francouzu-ktery-ani-nebyl-francouz-77588
