Získal Babiš imunitu, nebo jen čas?

Mandátový a imunitní výbor v úterý doporučil poslancům, aby nevydali premiéra Andreje Babiše kvůli Čapímu hnízdu a zároveň ani předsedu Sněmovny Tomia Okamuru kvůli předvolebním plakátům. Napsala o tom ČT24 i další redakce; finální hlasování má přijít na mimořádné schůzi 5. března, jak popsal iRozhlas.

Na první pohled je to jednoduchý příběh: politik má imunitu, tak se mu nic nestane. Jenže… česká poslanecká imunita není brnění „nafurt“ a už vůbec není rozhodnutí o vině a nevině. Je to spíš přepínač: teď ano, teď ne.

A právě tady vzniká Babišova „získaná“ imunita. Ne v tom smyslu, že by si ji „zasloužil“ – ale v tom, že se s každým novým mandátem znovu zapíná ochrana před stíháním a justice musí znovu žádat Sněmovnu o souhlas. V kauze, která běží přes několik volebních období, to není drobnost. Je to způsob, jak se dá vyhrát čas.

Konkrétní událost: výbor doporučil nevydat. Podle Seznam Zpráv se hlasovalo tajně a členové výboru odkládali mobily; média zároveň uvádějí poměr 9 ku 6 proti vydání, zatímco předsedkyně výboru Helena Válková čísla veřejně komentovat nechtěla. Stejný poměr zmiňují i Novinky.cz.

Tohle mění hru, i když je to „jen doporučení“. Výbor sice nic nenařizuje, ale ukazuje, kam se opírá většina. A ta je v tomto volebním období pohodlná – koalice ANO, SPD a Motoristů má podle ČT24 108 hlasů.

Veřejná debata přitom často ujede do zkratky „výbor to zametl“. Nezametl. Posunul to na plénum – a hlavně na čas. A čas v trestních věcech není neutrální kulisa. Čím déle se čeká, tím víc se z procesu stává politická fotografie.

Článek 27 Ústavy rozlišuje dvě různé ochrany, které si veřejnost ráda splete do jednoho slova. A pak se diví, že jedno „nevydání“ zní jako rozsudek.

První se jmenuje indemnita: ochrana za hlasování a projevy v komoře. Poslance nelze postihnout za to, jak hlasoval, a za projevy ve Sněmovně nemůže být trestně stíhán – řeší to disciplinárně sama komora. Je to v článku 27 Ústavy. V praxi: parlament má mluvit svobodně i tehdy, když by se jinak bálo půlka sálu.

Druhá vrstva je procesní imunita, ta, o kterou se teď vede spor. Ústava říká, že poslance nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, a když komora souhlas odepře, stíhání je vyloučeno po dobu mandátu. Od roku 2013 je to formulované přesně takhle díky ústavní novele 98/2013 Sb.. Prakticky: soud nebo policie může čekat, ale nemůže pokračovat.

A tady se láme první velké nedorozumění. Procesní imunita není pardon. Ústavní soud ji popsal jako čistě procesní brzdu, která umožňuje stíhání dočasně pozastavit, ne ho jednou provždy vymazat (viz nález I. ÚS 3018/14). Pro běžného člověka to znamená: „nevydání“ není verdikt. Je to pauza.

U Babiše se tahle pauza neděje poprvé. A to je důvod, proč se o „získané“ imunitě mluví s ironickým úsměvem i se zaťatými zuby.

Podle rekapitulace ČT24 Sněmovna už Babiše ke stíhání vydala třikrát: poprvé v září 2017, podruhé 19. ledna 2018 a potřetí 3. března 2022. Vždycky se do toho ale připletl volební kalendář – po volbách v říjnu 2017 a pak v říjnu 2021 Babiš znovu získal mandát a s ním i procesní imunitu, takže bylo nutné žádat znovu.

Po volbách v říjnu 2025 se situace opakovala. Babiš znovu získal poslanecký mandát a soud musel dolní komoru o souhlas požádat znovu, jak shrnula ČT24. Z pohledu soudu je to přitom prosté: má na stole obžalobu a chce rozhodnout, jenže bez souhlasu komory nemůže.

Dopad je konkrétní, ne teoretický. Soudce Jan Šott už loni na podzim řekl, že pokud Sněmovna souhlas nedá, kauza se „velmi pravděpodobně“ rozdělí a bude se pokračovat jen s Janou Nagyovou, kterou Evropský parlament vydal (viz iRozhlas). Jedna větev běží, druhá čeká.

A do toho vstupuje ještě soudní vývoj: v červnu 2025 Vrchní soud v Praze zrušil osvobozující rozsudek a vrátil věc městskému soudu; podle ČT24 odvolací soud vidí znaky dotačního podvodu a poškození finančních zájmů EU. Právník Tomáš Gřivna zároveň pro Seznam Zprávy upozornil, že takto „nadiktovat“ soudu prvního stupně postup není úplně běžné.

Tohle znamená jediné: případ je živý. A politické „nevydání“ by ho nezabilo, jen by ho odsunulo.

Premiér Andrej Babiš v lednu ve Sněmovně řekl, že se nenechá vydat k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Zaznamenal to iRozhlas – a zároveň tím otevřel hlavní konflikt: má o pokračování řízení rozhodovat soud, nebo politická většina?

„A proto se nenechám vydat, proto,“ řekl Andrej Babiš ve Sněmovně v lednu 2026, jak citoval iRozhlas.

Nejsilnější argument Babišovy linie je srozumitelný: ochrana před účelovým stíháním existuje proto, že moc se ráda zbavuje nepohodlných. A když se případ táhne roky, i spravedlivé řízení umí člověka semlít.

Jenže slabina je neméně srozumitelná. Když o pokračování rozhoduje politická většina, ochrana se snadno promění v privilegium. A jestli má imunita chránit parlament před vládou a policií, je paradoxní, když ji využívá premiér opřený o koaliční většinu.

Opozice naopak říká: poslanci nemají nahrazovat soudy. Česká justice citovala pirátskou poslankyni Kateřinu Stojanovou, že o tom, co je přípustné a co ne, má rozhodovat soud, ne poslanci (viz Česká justice). Tenhle argument má váhu hlavně kvůli důvěře: rovnost před zákonem je často to jediné, co drží společnost pohromadě.

A tady je nejčastější zkratka: hlasování o vydání se začne číst jako hlasování o vině. Jenže poslanci nemají v ruce rozsudek. Mají v ruce jen otázku, jestli mají dovolit, aby rozsudek vůbec vznikl.

Evropský parlament 1. dubna 2025 zbavil Janu Nagyovou imunity v kauze Čapí hnízdo, jak informovalo ČT24. Vypadá to jako detail z Bruselu, ale pro českou debatu je to důležité srovnání: instituce se může rozhodnout, že nebude hrát roli soudce a raději otevře dveře soudu skutečnému.

Zároveň platí, že česká pravidla se už jednou zpřísnila. Ústavní novela 98/2013 Sb. zkrátila „navždy“ na „po dobu mandátu“. To byl kompromis: zachovat pojistku, ale nedělat z ní doživotní štít.

Oficiální brožura Poslanecké sněmovny popisuje, že výbor má věc připravit, umožnit poslanci se vyjádřit a dát plénu návrh (viz Poslanecký mandát a poslanecká imunita). Problém nastává ve chvíli, kdy se z „pojistky“ stane pravidelná politická disciplína. Pak už nejde jen o ochranu parlamentu, ale i o to, jakou cenu jsme ochotni platit za odklad.

Nevydání není osvobození a vydání není odsouzení. To je nejpraktičtější věta, kterou si z celé „imunitní“ bitvy stojí za to odnést domů.

Pokud nejste právník ani poslanec, může to působit jako vzdálená hra v Praze. Jenže propisuje se do každodenního pocitu spravedlnosti – do toho, jestli věříme, že pravidla platí stejně pro všechny.

Když Sněmovna nevydá, neznamená to, že je premiér očištěn. Znamená to, že se společnost rozhodla počkat. A čekání je také rozhodnutí – s dopady na důvěru v soudy i v politiku.

Naopak, když Sněmovna vydá, neznamená to, že poslanci „odsoudili“. Znamená to jen, že pustili věc tam, kam patří: k soudu. Tenhle rozdíl stojí za to hlídat stejně jako rozdíl mezi známkou na vysvědčení a poznámkou v žákovské.

A až uslyšíte větu „má imunitu, tak je v pohodě“, zkuste si ji přeložit bez emocí: „má mandát, tak jsme mu dali čas.“ Legální pauza totiž není důkaz bezpečí – je to jen důkaz, že v politice se dá zastavit budík.