Článek
Když v listopadu 2014 tehdejší premiér Bohuslav Sobotka slavnostně oznamoval konec takzvaného druhého penzijního pilíře z dílny Nečasova kabinetu, označil jej za „nefunkční experiment a slepou uličku“. Opozice, jež se čerstvě chopila moci, tehdy smazala nepopulární opatření svých předchůdců, aby systém vrátila plně do náruče státního rozpočtu – bez ohledu na blížící se demografickou bouři. Uplynulo více než deset let a česká politika prožívá takřka identické déjà vu. Současná vládní koalice, která ještě nedávno hnala předchozí Fialův kabinet k Ústavnímu soudu za úpravu valorizací, nyní v polovině února potichu představila vlastní návrh. Ten fakticky udržuje pomalejší růst penzí a dál počítá s prodlužováním věku odchodu do důchodu u mladších ročníků.
Politický bumerang se vrátil s plnou silou. Ukazuje se, že účet za populistické sliby nakonec vždy nekompromisně vystaví matematika.
Od „ožebračování“ k tichému pokračování
Když Poslanecká sněmovna na jaře a v létě 2023 schvalovala zpomalení valorizací a zpřísnění předčasných důchodů, padala ze strany tehdejší opozice ta nejtěžší slova. Alena Schillerová z hnutí ANO tehdy v médiích hovořila o „dalším ožebračování důchodců“ a opozice slibovala, že tuto nespravedlnost napraví. Politický marketing budoval jasný narativ: my peníze seniorům vrátíme, oni vám je berou.
Realita února 2026 je však diametrálně odlišná. Ministerstvo práce a sociálních věcí potichu vyrukovalo s návrhem, který pod nánosem složitých byrokratických frází dělá v podstatě totéž, co dělala vláda předchozí. Růst penzí zůstane zbrzděný a hranice pro odchod na odpočinek se pro mladší generace bude nadále posouvat. Důvod je prostý a apolitický: státní kasa na návrat ke štědrým předvolebním slibům zkrátka nemá a nikdy neměla prostředky.
Demografická zeď nezná slitování
Skutečným jádrem pudla totiž není zlá vůle vládních úředníků, nýbrž neúprosná data Českého statistického úřadu (ČSÚ). V roce 2024 vydal stát na penze astronomických 695 miliard korun, přičemž starobní důchod v České republice pobírá takřka 2,4 milionu obyvatel.
Tyto výdaje tvrdě narážejí na demografický strop. Podle dat ČSÚ z roku 2025 dosáhl takzvaný index stáří – tedy počet osob nad 65 let na 100 dětí do 14 let – extrémní hodnoty 135. Mediánový věk obyvatelstva již překročil hranici 43 let. Zatímco dnes na jednoho seniora připadají zhruba tři lidé v produktivním věku, s postupným odchodem silných ročníků takzvaných Husákových dětí do penze se tento poměr začne strmě zhoršovat. Český průběžný systém je bytostně závislý na ekonomicky aktivních plátcích. Matematiku stárnutí bohužel nelze přehlasovat ve Sněmovně.
Syndrom zrušených reforem
Současná situace je ukázkovým příkladem strukturální pasti české politiky. Každá politická opozice po roce 2010 má tendenci slibovat zrušení úsporných reforem svých předchůdců. Vláda Petra Nečase se pokusila systém diverzifikovat, ovšem Sobotkův kabinet (včetně tehdejšího ministra financí Andreje Babiše) tento pokus smetl ze stolu s argumentem, že se postará o průběžný pilíř lépe. Dnes vidíme přesnou kopii tohoto vzorce.
Opozice křičela o okrádání seniorů a hrozila žalobami. Jakmile ale zasedla do Strakovy akademie a nahlédla do prázdné státní pokladny, pod tlakem reality své sliby tiše opustila a dřívější reformy – byť pod jiným názvem a s kosmetickými úpravami – sama adoptovala.
Tento politický paradox odhaluje holou podstatu fungování našeho státu. Volby lze vyhrát na emocích a líbivých heslech o ochraně penzistů, ale státní rozpočet nezná empatii. Dokud politické elity nepřestanou dělat z důchodů rukojmí svého PR a nepřiznají, že systém bez bolestivých zásahů zkrátka zkolabuje, budeme i nadále svědky tichých a cynických názorových veletočů každé nové vládní garnitury.
Zdroje:
