Článek
Jaroslav Vancl se narodil roku 1890 v Nových Benátkách (dnešní Benátky nad Jizerou) do rodiny malého strojírenského podnikatele. Od dětství vdechoval vůni oleje a oceli v otcově dílně, kde se vyučil zámečníkem. Už jako chlapec miloval, když do sebe zapadalo ozubené soukolí a kovové dílky.
V těch jednoduchých mechanismech viděl kouzlo tvoření. Byl nejstarším ze čtyř synů a nesl na bedrech očekávání, že jednou převezme řemeslo. Když dospěl, vydal se „na zkušenou“ – putoval za prací a zkušenostmi, až roku 1910 zakotvil v Podorlicku, v městečku Police nad Metují.
Právě tam získal místo zámečníka ve firmě Katschner, výrobně kovového zboží. Mladý Vancl byl šikovný a ctižádostivý – brzy se vypracoval na vedoucího.
Jenže doba nepřála klidnému životu. Rok 1914: Evropa se noří do válečného běsnění a v malé továrně v Polici nad Metují to jiskří nejen od brusů, ale i mezi dělníky. Vancl se postaví na jejich stranu a vede stávku za lepší podmínky. Za vzpouru proti šéfům zaplatí místo – je propuštěn.
V zemi zuří první světová válka a Jaroslav narukuje do zbrojního průmyslu: nějaký čas pracuje v automobilce v Hradci Králové, aby přispěl válečnému úsilí. V myšlenkách se však vrací ke klidu rodné dílny a konstrukcí, které dávají smysl a tvoří, místo aby ničily.
Když válka skončí, stará monarchie je pryč a z popela konfliktu se rodí mladé Československo. Nová země ale strádá – nejen materiálně, ale i kulturně. Lidé mají hluboko do kapsy a děti? Děti si často nemají s čím hrát. V obchodech zejí prázdné police, hračky jsou luxusem, na který se nedostává.
Jaroslav Vancl zkusí nejprve jiné podnikání: založí si firmu Artesia, půjčí si od otce vybavení a pustí se do vrtání artézských studní a děr do kovu. Snad věří, že poválečná obnova přinese poptávku po studnách a vrtech. Jenže podnikání se nedaří. Mladý živnostník bojuje s nedostatkem zakázek i kapitálu a brzy pochopí, že tudy cesta nevede.
Jednoho dne mu hlavou probleskne nový nápad: hračky. Vybaví si své vlastní dětství mezi ozubenými kolečky a začne spřádat odvážný plán. Proč nezkusit vyrobit hračku, která by učila, bavila a přitom byla dostupná? V poválečném Československu zoufale chybí kvalitní hračky a Jaroslav Vancl ví, že umí z kovu vykouzlit ledacos. Začíná tak jeden neobyčejný příběh.
Roku 1920, ve svých pouhých třiceti letech, zakládá Jaroslav Vancl v Polici nad Metují vlastní firmu s názvem Inventor. Vsadil vše na jedinou kartu – na kovovou stavebnici pro děti. První výrobek, který světu představí, pojmenuje stejně jako svou firmu: stavebnice Inventor.
S nadšením vymýšlí drobné plechové dílky, které by se daly skládat dohromady do všemožných modelů. Tehdejší problém však zní: jak dílky spojit? Vancl zvolí systém kovových háčků – jednotlivé destičky a profily mají očka, do kterých se vsunují háčky podobně jako u stavebního lešení.
Je to originální řešení a Vancl si ho nechá dokonce patentovat. V roce 1922 získává patent chránicí jeho nápad, a to nejen doma, ale i za hranicemi. S patentem v kapse věří, že jeho budoucnost bude pevně spojená s drobnými kovovými součástkami.
První krabice Inventoru se skromně objevují na trhu. Děti i rodiče zpočátku hledí na nový výmysl trochu nedůvěřivě – plechové plíšky, co se mají spojovat háčky? Není to moc složité? A opravdu se z toho dá něco postavit? Vancl objíždí obchody, ukazuje svou novinku ve výlohách obchodních domů, investuje do reklamy a snaží se nadchnout publikum. Ale odezva je vlažná.
Dětem se háčkový systém nezdá příliš zábavný – spojování háčky vyžaduje zručnost a trpělivost, dílky nedrží pevně a složitější model se rád rozpadne pod rukama. Malé kluky zkrátka háčky neuchvátily. Inventor tak v prvních letech zažívá rozpačitý start a Jaroslav Vancl stojí před otázkou: Vzdat to, nebo svůj nápad vylepšit?
Šrouby a matice
Mladý vynálezce se nevzdává. Píše se rok 1925 a Vancl přichází s nápadem, který všechno změní. Místo nejistých háčků zvolí pevnější spojení šroubkem a matičkou. Je to geniálně jednoduché: do plechových dílků vyvrtat otvory se závitem, použít drobné šrouby a matice – a rázem drží konstrukce pohromadě jako skutečný stroj.
Přesně takové reálné šroubky si přece děti přejí, mohou si připadat jako opravdoví malí inženýři. Vancl novou verzi stavebnice opatří také pestrobarevným lakem na dílcích, aby modely byly atraktivní na pohled. A když už starý systém odchází, rozhodne se i pro nové jméno: Merkur.
Tak se zrodila stavebnice Merkur – a ta se stane fenoménem. Barevné perforované pásky a destičky z ocelového plechu, všude pravidelně rozmístěné dírky s roztečí jednoho centimetru, do nichž přesně zapadnou drobné šroubky s matičkami.
K tomu malé klíčky a šroubováčky pro dětské ruce, kolečka, hřídele, ozubená kola, dokonce i pásy pro tank či buldozer. V polovině 20. let nic podobného na českém trhu není. A Vancl, obklopen svými prvními zaměstnanci – často jde o místní lidi a dokonce i o rodinné příslušníky – nestačí uspokojovat rostoucí poptávku.
Stavebnice Merkur rychle slaví úspěch doma i v zahraničí. Jaroslav Vancl vidí, že trefil do černého. Umožnil dětem přiblížit se reálnému konstruování, jak sám pyšně prohlašuje. Po letech nouze přichází čas prosperity a šťastné práce. Malá továrna v Polici nad Metují rozšiřuje výrobu, Vancl vylepšuje a rozšiřuje sortiment. Kovové městečko se jeho zásluhou začíná rozrůstat o nové a nové prvky.
Vzniká stavebnice Metropol – speciální sada na stavbu modelů budov, plochých stěn a domků z plechových destiček. Merkur Elektrus přináší dětem první elektrické experimenty, malé obvody a elektromotorky, aby jejich výtvory mohly ožít pohybem a světlem. A co víc – Vanclova firma se pouští i do výroby plechových vláčků. Není to náhoda: jedna z Vanclových dcer si vezme za muže talentovaného konstruktéra Františka Jirmana a právě zeť Jirman se stává duší železničních modelů.
Na začátku 30. let tedy Merkur nevyrábí jen stavebnice, ale také celé modelové vláčky na klíček i na elektřinu. První lokomotivy jsou jednoduché, ale brzy přijde něco úžasného: roku 1935 spatří světlo světa kovová hračka inspirovaná slavnou rychlíkovou lokomotivou Mikádo. Má sice zjednodušenou podobu, ale pro kluky té doby představuje zázrak – malý vláček Mikádo, který jezdí po kolejích sestavených z Merkuru. Výrobní úspěch se stále zvětšuje a Vanclova továrna jede naplno.
Jaroslav Vancl v těch letech neponechává nic náhodě. Dobře ví, že kvalitní výrobek je jen polovina vítězství – druhou je přesvědčit veřejnost. Investuje proto do reklamy, udržuje si patenty v Evropě i za mořem a pilně propaguje Merkur na výstavách.
Dokonce veze své modely až na Světovou výstavu v Chicagu a pravidelně je ukazuje na pražských veletrzích. Ve výlohách obchodů se objevují sestavené jeřáby, auta a mosty z Merkuru, které lákají kluky dovnitř. Merkur se stává pojmem, synonymem tvořivé hračky.
Vancl ovšem vidí ve své stavebnici víc než jen byznys. Už od počátku ho vede myšlenka, že hračka může děti vychovávat a vzdělávat. Ve 30. letech pronáší trochu učitelsky: „Problém výchovy dítěte nebyl nikdy tak důležitý a spletitý jako právě v dnešní době neustálých bojů o životní existenci, proto je třeba, aby otázce hraček byla věnována náležitá pozornost.“
Věří, že správná hračka rozvíjí mysl i charakter. Merkur podle něj takovou hračkou je – učí trpělivosti, logickému myšlení a hlavně vztahu k technice. Není divu, že se tehdy dokonce prosadí, aby se stavebnice dostala i do škol jako učební pomůcka.
V období první republiky některé průmyslové školy a technické kroužky používají Merkur k názorné výuce – i v čase hospodářské krize se najdou prostředky na to, aby děti měly přístup k těmto „hračkám“ podporujícím technické vzdělání.
Zdá se, že Jaroslav Vancl dosáhl svého amerického snu v českém pohraničním městečku. Z malého zámečníka se stal úspěšný průmyslník, z nápadu od psacího stolu výrobek, který znají tisíce rodin. Když byste ve druhé polovině 30. let nahlédli do okna průměrného českého chlapeckého pokoje, často byste na polici našli plechovou krabici s nápisem MERKUR.
Když hraní zastavila válka
Na konci třicátých let ale obzor opět temní. Čas radostného tvoření náhle střídají časy strachu. Září 1938: Mnichovská dohoda trhá Československo. O pár měsíců později pochodují nacisté Prahou a země se mění v Protektorát. A stejně jako dřív, i tentokrát velké dějiny dopadají i na zdánlivě malé věci, jako jsou hračky.
Druhá světová válka zasáhne i Vanclovu továrnu. Výroba Merkuru je nejprve omezena a roku 1940 se musí úplně zastavit – nejen kvůli okupantům, ale hlavně kvůli nedostatku barevných kovů. Železo, ocel, mosaz – to vše je strategický materiál pro válečný průmysl. Plechové pásky a šroubky se teď v Evropě nemají proměňovat v dětské jeřáby, ale v opravdové zbraně.
V halách, kde ještě nedávno cvakalo lisování součástek stavebnice a syčely pájky u elektrických vláčků, se rozhostí ticho. Možná právě tehdy dostane Vanclův závod příkaz zapojit se do válečné výroby – místo hraček se v Polici nad Metují údajně začnou montovat nějaké komponenty pro armádu.
Pro Jaroslava Vancla to musí být hořká medicína: jeho milovaný Merkur buď leží ladem, nebo pomáhá válce, kterou si nikdy nepřál. V myslích dětí Evropy teď namísto tvořivých her straší reálné rachoty bomb.
Roky okupace jsou dlouhé. Vancl se snaží uchovat alespoň plánky a patenty, možná potají kutí nové nápady a čeká, až zbraně utichnou. Konečně, v květnu 1945 nastává vytoužený mír. V troskách válkou zničené země opět ožívá naděje – i pro Merkur. Jaroslav Vancl neváhá ani chvíli a roku 1947 opět rozjíždí výrobu.
Tovární komíny se znovu kouří, dílnami zní hlahol montérů a smích – snad stejně upřímný jako tehdy, když se rodil první Merkur. Sám Vancl už není nejmladší, ale s o to větší vervou se vrhá do obnovy. Svět hraček se mezitím posunul: objevily se nové materiály jako plast, ale kovová stavebnice má stále své kouzlo a tradici.
Jenže tato nadějná poválečná euforie netrvá dlouho. Na obzoru se stahují mraky jiného druhu. Únor 1948 přináší v Československu politický převrat a nastolení komunistického režimu. Pro soukromé podnikatele, jako je Jaroslav Vancl, to znamená hrozbu nového druhu – hrozbu ztráty všeho, co budovali.
Ukradená továrna
Zpočátku Jaroslav Vancl doufá, že se jeho firmy znárodňovací dekret týkat nebude. První vlna znárodnění totiž míří na „velké ryby“ – podniky nad 50 zaměstnanců. V polické továrně Vancl zaměstnává zhruba dvacet lidí, mnohé z nich příbuzné. Mohlo by se zdát, že malá rodinná firma zůstane ušetřena revolučního kolečka.
Jenže nový režim nepotřebuje skutečný důvod, aby něco zabavil - stačí záminka. A tak jednoho dne přijíždí k Vanclově továrně autobus plný neznámých lidí v montérkách. Vystoupí, vejdou dovnitř a úřední komise je začne „počítat“ jako zaměstnance. Během pár minut papírově nafouknou stav dělníků nad padesátku a na firmu se tím pádem vztahuje znárodnění. Je to absurdní divadlo – jedna ohavná finta, jak připravit člověka o majetek pod rouškou zákona.
Jaroslav Vancl tak ze dne na den přichází o svoji milovanou továrnu. Značka Merkur sice nezaniká, ale stává se z ní majetek státu. Výrobu přebírá nejprve Okresní průmyslový podnik v Polici nad Metují, později se sloučí do většího kombinátu v Broumově. Pro Vancla osobně to ale není zdaleka konec útrap.
Musí opustit svůj byt v továrním areálu – domov, který roky budoval vedle hal, aby měl svůj svět kovových hraček stále nablízku, mu najednou nepatří. A pak přichází další rána: úřady po něm chtějí uhradit veškeré faktury za materiál, který před únorem 1948 jako majitel objednal.
Jinými slovy – chtějí, aby zaplatil železo, ocel a barvy, z nichž už teď bude profitovat státní podnik, ne on. Je to částka, kterou Jaroslav Vancl nemá šanci ze svého uhradit. Když to nedokáže, následuje trest v podobě nařízení: tento dluh si musí odpracovat.
Tak se stane, že kdysi slavný vynálezce a vážený pan továrník Jaroslav Vancl nastupuje jako řadový dělník do své bývalé továrny. U soustruhu, vedle mužů, které kdysi sám najímal a vedl, teď stojí v modrákách on sám. Je mu téměř 60 let, ale čeká ho ještě dvacet let dřiny.
Přesto v sobě Jaroslav Vancl nachází sílu tuhle hořkou kapitolu přežít. Možná ho drží při životě hrdost a možná i zvláštní druh zadostiučinění: stavebnice Merkur neztratila kvalitu ani za socialismu. A není tajemstvím proč – v dílnách pořád pracují i Vanclovi příbuzní, včetně dvou zeťů, a staří zaměstnanci stále pohlížejí na Jaroslava s úctou jako na svého šéfa, i když stojí u stroje vedle nich.
Nikdo se neodváží jeho dítko šidit. Každý šroubek a matička jsou stále tak poctivé, jako by Vancl firmu nikdy neopustil. Z Merkuru se stává tak trochu rodinné stříbro, které si dělníci v Polici nad Metují hýčkají navzdory rudé hvězdě na komíně.
Dělník zapomnění
Padesátá léta míjejí, Vancl zestárl. Navenek je možná zlomený osudem, ale uvnitř nosí jiskérku hrdosti – na dílnu, kde kolem něj každé ráno cinkají jeho šroubky, na děti, které si stále hrají s jeho výtvorem. A že si hrají! Merkur se mezitím v socialistickém Československu stává doslova legendou.
Režim s oblibou zdůrazňuje domácí původ této hračky a vyzdvihuje ji jako ideální nástroj technické výchovy mládeže. Ve světě socialistického inženýrství se kovová stavebnice perfektně ideologicky hodí: učí přece budoucí strojní inženýry a konstruktéry od útlého věku. Merkur tedy nejen přežil změnu režimu, ale byl vlastně přijat s otevřenou náručí jako „správná hračka pro socialistické děti“.
Výsledkem je, že v 60. a 70. letech se v Československu Merkur těší obrovské popularitě. Husákovy děti – generace vyrůstající za normalizace – nacházejí stavebnici Merkur pod stromečkem nesčetněkrát. V éře, kdy regály sice zaplavily levné plastové hračky, ale mnohé nevydrží ani pár měsíců, působí poctivý kovový Merkur skoro jako z jiného světa.
Je bytelný, trvanlivý a umožňuje nekonečnou kreativitu. V roce 1965 se vyrábí sedm různých typů stavebnic Merkur, od menších sad až po velké sety pro pokročilé. Do roku 1981 se nabídka rozroste na 17 druhů včetně elektrické verze s motorky.
Výroba jede ve velkém a krabice Merkuru putují nejen do českých domácností, ale i za hranice – do spřátelených zemí východního bloku, ba dokonce i do kapitalistických zemí jako Dánsko či Španělsko. Ročně se v 80. letech prodají stavebnice za miliony korun a Merkur se stává doslova součástí národní identity hraček.
A co Jaroslav Vancl? Ten v tichosti odvádí svou práci. Až do svých 80 let přichází den co den k soustruhu, utahuje svěrák a obrábí díly, možná právě ty, které pak skončí v krabicích s logem Merkur. Nikdo o tom veřejně nemluví – jeho příběh se nehodí do propagandistických brožurek, nezapadá do obrazu vděčného dělníka-socialisty.
Je to spíše křivda, o níž se šušká za zavřenými dveřmi. Když Jaroslav Vancl počátkem 70. let konečně odchází z továrny, odchází bez fanfár. Splnil, co mu uložili: smyšlený dluh je splacen.
Na jaře roku 1980 Jaroslav Vancl umírá, téměř zapomenutý. Je mu 89 let. Čas běžel dál a kovová stavebnice sloužila generacím. Ale nic netrvá věčně. Koncem 80. let se otřásly základy i zdánlivě neměnných jistot: padl komunistický režim, otevřely se hranice. Do nově narozeného kapitalistického světa Československa vtrhly zahraniční hračky – a mezi nimi jedna, které se říkalo Lego.
Plastové barevné kostičky zaplavily trh a děti okouzlily jednoduchostí skládání. Merkur, král minulých dekád, najednou vypadal poněkud starosvětsky: šroubky se musely pracně utahovat, často se poztrácely, modely chtěly trpělivost. V devadesátých letech spadl o legendární stavebnici zájem. Nová tržní pravidla navíc tvrdě dopadla na bývalý státní podnik. Po sametové revoluci se výroba Merkuru ocitla v rukou privatizujících se manažerů, ale nedařilo se ji adaptovat na moderní dobu.
Stavebnice se sice ještě začátkem 90. let vyráběla, firma nesla název Komeb, ale rok od roku skomírala. Nakonec přišel neodvratný krach – v roce 1993 se podnik dostal do úpadku a výroba se zastavila. Zdálo se, že tohle je definitivní konec Merkuru. Po více než sedmdesáti letech slavného života měl zmizet podobně jako desítky jiných českých značek, které nepřežily náraz nové doby.
Naštěstí se našel člověk, který se s tím nehodlal smířit. Jaromír Kříž, inženýr strojírenství a zároveň velký příznivec technického vzdělávání, v tom krachu zahlédl příležitost. Původně ho prý zajímaly konkrétní součástky a stroje ze zanikající továrny – možná pro vlastní podnikání – ale pak se rozhodl zariskovat víc.
Odkoupil z konkurzu celý Merkur. Psal se rok 1994 a mnozí ho měli za blázna. Kovová stavebnice v době nástupu videoher, Tamagočiho a blížícího se Lega? Kdo by si to dnes kupoval? Jenže Jaromír Kříž Merkuru věřil, tak jako kdysi Jaroslav Vancl. Věřil, že poctivá hračka s tradicí má budoucnost, když se uchopí správně.
Nebyla to snadná cesta. Kříž neměl k dispozici původní továrnu – tu během privatizačních kotrmelců ztratil. Musel výrobu přestěhovat do náhradních prostor. Náhoda mu do cesty přihrála vhodnou budovu: opuštěnou tkalcovnu, která patřila jeho rodině a byla čerstvě navrácena v restituci. V polorozpadlé hale, kde dřív stávaly textilní stavy, znovu rozeznívá stroje na kov.
Zaměstnává několik původních pracovníků a postupně oživuje výrobu. Do tří let od krachu se na trhu opět objevují první stavebnice nesoucí slavné jméno Merkur. A překvapivě je o ně zájem – zejména mezi rodiči a prarodiči, kteří na nich sami vyrostli. Nostalgie hraje svou roli, ale Jaromír Kříž nechce stavět jen na ní. Dobře si uvědomuje, že aby Merkur obstál v 21. století, musí se rozvíjet.
Nově obnovená společnost Merkur Toys postupně rozšiřuje nabídku. Kromě klasických stavebnic, které jsou stále kompatibilní s díly starými desítky let (to je ostatně jedna z největších deviz Merkuru – kontinuita systému), přichází i s moderními prvky. Robotické a programovatelné sety, které kombinují mechaniku Merkuru s elektronikou a softwarem, umožňují dětem sestavit si třeba jednoduchého robota ovládaného přes počítač či mobil.
Firma také navazuje na tradici elektrických vláčků a zkouší vyrábět modely v populárním měřítku 1:45 – a opět kovové, nikoli plastové, jak zdůrazňuje hrdě Jaromír Kříž, protože to vydrží více a má to „jiný pocit z práce s kovem“. V souladu s Vanclovým odkazem se Merkur Toys silně zaměřuje na školy a technické kroužky. Pod hlavičkou Merkur Education vznikají ucelené sady pro výuku – od jednoduchých mechanismů přes převodovky až po malé CNC frézky či programovatelné výrobní linky v miniaturní podobě.
Jaromír Kříž často citoval (zemřel v roce 2022) starou moudrost: „Co slyším, to zapomenu. Co vidím, to si zapamatuji. Co si vyzkouším, tomu porozumím.“ A dodává svůj dodatek: „Když si to z Merkuru postavíš, objevíš spoustu nových řešení a věcí a naučíš se, co je potřeba.“ Vycházel z téže filozofie, kterou kdysi hlásal Jaroslav Vancl – že názorné hraní si s technikou přivede děti ke skutečné tvořivosti a inovacím.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Vancl
https://cs.wikipedia.org/wiki/Merkur_(stavebnice)
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/diky-stavebnici-merkur-vznikly-kontaktni-cocky-jeji-autor-byl-zatim-delnikem-ve-vlastni-tovarne-363538
https://forbes.cz/stavebnice-merkur-slavi-sto-let-jejiho-vynalezce-nechali-komuniste-drit-do-osmdesati-u-soustruhu/
https://dvojka.rozhlas.cz/merkur-autora-genialni-stavebnice-poslali-komunisti-k-soustruhu-7926768
https://plus.rozhlas.cz/merkur-hracky-se-zasadnim-vlivem-na-cesky-prumysl-7747374
https://muzeumsemily.cz/cs/vystavy/fenomen-merkur
https://www.muzeummerkur.cz/
https://www.retro-muzeum.cz/historie-znacek/merkur
