Jaroslav Marvan: žil v milostném trojúhelníku s mladou milenkou. Měl s ní dítě a krátce poté zemřela

Jaroslav Marvan byl léta symbolem pořádku – alespoň na filmovém plátně. Veřejnost ho milovala jako pedantského pana revizora Anděla či nekompromisního radu Vacátka z oblíbených prvorepublikových příběhů. Působil vždy seriózně, přísně dbalý pravidel, a málokdo by do něj řekl, že jeho vlastní soukromý život se na sklonku 50. let proměnil v dramatický dvojí život plný lásky a lží.

Marvan v té době patřil k národním umělcům, ověnčený oficiálními poctami režimu, přesto doma řešil milostný trojúhelník, který postupně přerůstal v tragédii. Svou ženu si kdysi bral z velké lásky, ale po třiceti letech manželství ztratil k „Márince“, jak Marii něžně přezdíval, vášeň.

Když mu osud postavil do cesty jinou ženu – o celou generaci mladší herečku Alenu – Jaroslav Marvan poprvé podlehl citům, které nedokázal usměrnit. Z usedlého puntičkářského pána se tak pozvolna stal muž rozpolcený mezi dvě domácnosti.

Každé ráno odcházel z vlastní vily ve Strašnicích, kde mu oddaná Marie nachystala snídani, a mnohdy zamířil rovnou za milenkou do jejího malého bytu. Večery trávil střídavě jednou nohou na rodinném gauči a druhou ve světě zapovězené romance. A byť si to odmítal připustit, tato křehká rovnováha nemohla trvat věčně.

Abychom pochopili, jak se Jaroslav Marvan ocitl v této situaci, musíme se vrátit na začátek jeho životní cesty. Narodil se 11. prosince 1901 na pražském Žižkově, tehdy chudé předměstské čtvrti. Dětství trávil v pavlačovém domě plném dělnických rodin. S láskou později vzpomínal na klukovské bitvy na vrchu Bezovka a živé ulice, které podněcovaly fantazii.

Tatínek Leopold pracoval u pošty a přál si, aby syn měl jednou jisté místo „s penzí“. Maminka Anna byla energická žena, která zvládla uživit rodinu i během první světové války. Starší bratr Josef, Marvanův dětský hrdina, padl jako důstojník v roce 1918 na srbské frontě. Tato ztráta rodinu poznamenala a možná i proto Jaroslav upnul své sny k divadlu – chtěl naplnit to, co už bratrovi nebylo dopřáno.

Po maturitě však mladý Marvan nejprve vykročil v otcových stopách. Stal se poštovním úředníkem a v roce 1920 odjel sloužit až do dalekého Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Tam poprvé přičichl k ochotnickému divadlu.

Večery trávil na prknech ochotnického spolku a zjistil, že před publikem se cítí skutečně živý. Po návratu do Prahy v roce 1923 přijal místo výběrčího pohledávek – práci, která mu byla proti srsti.

Každodenně chodil po dlužnících a cítil se poníženě: „Stydím se vymáhat od lidí peníze,“ svěřil se příteli Josefu Čapkovi. Tento spolužák (shodou okolností jmenovec slavného spisovatele) mu nakonec otevřel dveře k profesionálnímu divadlu – do souboru komika Vlasty Buriana.

Psal se rok 1925 a v Praze zrovna zuřil kabaretní život. Vlasta Burian, přezdívaný „král komiků“, byl tehdy nejzářivější hvězdou zábavní scény. Ve svém divadle v Adrii dokázal publikum rozesmát k slzám – a mladý Jaroslav Marvan se stal jeho učedníkem. Nebylo mu ještě ani 25 let, když nastoupil u Buriana nejprve jako herec na zkoušku s gáží třicet korun za večer.

První měsíce na jevišti pro něj byly křest ohněm. Burian improvizoval a nezřídka bořil hranice: během představení měnil texty, vymýšlel nové situace, tropil si z ostatních žerty. Marvan, který nikdy nechodil nepřipraven, stál najednou proti živelné improvizaci.

„Na jevišti Burianova divadla jste si nikdy nebyli jistí, co se stane,“ vzpomínal po letech. Úkolem Jaroslava bylo „nahrávat“ – hrát důstojníky, ředitele nebo naopak směšné sloužící tak, aby Burian mohl zazářit svými vtípky. Bylo to často vyčerpávající a ponižující.

Později otevřeně přiznal, že účinkování po boku krále komiků vnímal jako „dřinu a téměř utrpení ve stínu“ slavnějšího kolegy. Na druhou stranu věděl, že právě Burian z něj udělal profesionála – dal mu ohromnou šanci a dostal ho i k filmu. V následujících letech se Marvan objevil v nesčetných populárních komediích.

Během svého angažmá u Buriana natočil přes stovku filmových snímků – od prvorepublikových veseloher Dobrý voják Švejk či Anton Špelec, ostrostřelec až po poválečné hity jako Anděl na horách. Pracovitostí a disciplinovaností si vydobyl pověst nejspolehlivějšího „parťáka“ českého filmu. Říkal: „Umět text je věc cti,“ a tím se řídil.

Právě tahle povaha ho nakonec dovedla k osudovému rozhodnutí – Burianův ansámbl opustit. Marvan cítil, že musí jít vlastní cestou. V roce 1943, uprostřed temných let nacistické okupace, přijal nabídku stálého angažmá ve Vinohradském divadle.

Po šestnácti letech po boku Vlasty Buriana se rozloučil se svým principálem. Z dochovaných svědectví víme, že na rozloučenou pozval Jaroslav svého šéfa „na lahvičku koňaku Hennessy“ – starosvětské gesto, jímž chtěl vyjádřit vděčnost i úctu.

Vlasta Burian však prý nabídku odmítl a se svým věrným hereckým partnerem se rozešel bez přípitku.

O pár let později se role obrátily – tentokrát stál Jaroslav Marvan opodál, zatímco jeho někdejší mecenáš Burian prožíval nejhorší období života. Po osvobození v roce 1945 padlo na Vlastu Buriana obvinění z kolaborace s Němci. Ač je dodnes sporné, zda bylo oprávněné, lidový soud s miláčkem publika začal. Řada kolegů se bála do věci vložit.

Jaroslav Marvan tehdy mlčel. Nikdy veřejně nevystoupil, aby se svého bývalého chlebodárce zastal. Později se dokonce objevily dohady, že Marvan o Burianovi šířil pomluvy, snad aby si upevnil vlastní pozici. Tyto spekulace se sice nepotvrdily, ale skvrna zůstala.

Respektovaný teatrolog Vladimír Just v dokumentu Jári hořce podotkl, že Marvan se o Burianovi nikdy nezmínil „ani slovíčkem v dobrém“ – a že je to velká ostuda. Pro Jaroslava to byla bolestivá kapitola. Podle jeho neteře Jarmily Nové nesl poválečnou štvanici na svou osobu těžce.

Sám se k tomu veřejně nevyjadřoval. Možná ho tížilo svědomí, možná jen nedokázal čelit strachu. Snad se obával o vlastní kariéru a budoucnost, kdyby se zastal člověka označeného nálepkou zrádce. Ať tak či tak, mlčení v kritické chvíli se pro mnohé stalo kaňkou na jinak zářivé Marvanově pověsti.

Profesně přitom Jaroslav Marvan po roce 1945 pokračoval vítězným tažením dál. Zůstal jedním z nejobsazovanějších herců, přecházel plynule z filmu na divadelní prkna. Z Vinohrad zamířil roku 1950 do Městských divadel pražských a nakonec zakotvil jako člen činohry Národního divadla (od 1954 až do svého odchodu do penze 1972).

Jeho důstojný projev a charismatický hlas ho předurčily k rolím autoritativních pánů – ředitelů škol, policejních inspektorů, plukovníků. Stovky takových postav sehrál s nezaměnitelnou elegancí.

V 60. letech propůjčil tvář legendárnímu kriminalistovi Vacátkovi v seriálu Hříšní lidé města pražského a následných filmech. Získal státní ceny a tituly zasloužilého (1953) i národního umělce (1971) – oficiální potvrzení toho, že jeho umění si cení i komunistický režim.

Na veřejnosti vystupoval Marvan stále jako onen seriózní gentleman. Do politiky se nikdy nepletl a své osobní problémy skryl za zavřenými dveřmi. Netušil, že největší životní zkouška ho teprve čeká – a že přijde odtamtud, odkud to čekal nejméně.

Další část jeho příběh začala koncem 50. let. Do života tehdy šestapadesátiletého Jaroslava Marvana vstoupila Alena Jančaříková, půvabná herečka Národního divadla, mladší o celých 26 let. Byla rozvedená a sama vychovávala dva malé syny. Marvan se do ní zamiloval s nečekanou intenzitou.

Ona kvůli němu opustila dosavadní život i manžela. A Jaroslav? Rozhodl se svůj život nerozbít. Nechtěl zranit manželku, nechtěl přijít o Alenu. Vyhovovalo mu pohodlí trvalého manželství s Marií i vzrušení s mladou milenkou současně. Marie Marvanová byla dobrosrdečná žena, herečka ve výslužbě, která svému muži léta vytvářela zázemí klidu.

Když se o románku dozvěděla, přivřela oči – možná doufala, že manžela ta poblázněnost brzy přejde. Nemohla mu dát děti, sama to pokládala za svůj nedostatek, a snad proto mlčky tolerovala jeho úlet s mladší kolegyní.

Marvan tak vedl zvláštní dvojkolejný život několik let. Do Alenina bytu v Braníku nosil květiny a plyšové medvídky pro její chlapce; domů do Strašnic se vracel pozdě večer s výmluvami na dlouhé zkoušky. Marie čekala s teplou večeří a nesla to tiše.

Ticho ale jednoho dne přerušila nečekaná zpráva – Alena otěhotněla. Psal se rok 1960 a Marvanovi bylo skoro šedesát let. Něco takového neplánoval. V konzervativní společnosti tehdejší doby by nemanželské dítě slavného ženatého herce byla hotová senzace – a skandál. Okolí Jančaříkovou přemlouvalo k interrupci, nátlak byl obrovský.

Jenže Alena se vzepřela. Odmítla „zahubit plod jejich lásky“. Postavila Jaroslava před hotovou věc – buď se ke svému dítěti přihlásí, nebo ne. Marvan stál na prahu veřejné ostudy, a zároveň cítil, že to malé stvoření je jeho krev. Dlouho se nerozmýšlel: vše přiznal.

Na svět přišla holčička Alenka a Jaroslav Marvan, ač devětapadesátiletý prvorodič, se stal pyšným otcem. Kupodivu se nezachoval jako zbabělec – dceru oficiálně uznal svým jménem. Dokonce docházel Alenu navštěvovat do porodnice, nosil květiny a tvářil se šťastně jako nikdy.

Jeho manželka Marie však v té chvíli ztratila poslední zbytky trpělivosti. Tohle už bylo příliš. Z domácího dusna se její žárlivost přesunula i na veřejnost – několikrát vtrhla přímo do budovy divadla a Jančaříkové tam udělala dramatickou scénu. Jaroslav balancoval mezi dvěma světy a všem třem zúčastněným tekly nervy.

Nakonec ale osud rozhodl za něj, a to tím nejkrutějším způsobem. Zanedlouho poté, co se malá Alenka naučila říkat „táto“, došlo k události, která dodnes nebyla uspokojivě vysvětlena. Dne 3. prosince 1961 ráno přijel pro Alenu Jančaříkovou služební řidič Národního divadla – mladá herečka měla ten den uvádět významnou společenskou akci, na kterou se dlouho těšila.

Jenže ať řidič zvonil, nikdo neotvíral. Nevěděl, že za zavřenými dveřmi leží bezvládné tělo. Když kolegové spolu s policií násilím vnikli do Alenina bytu, naskytl se jim děsivý obraz: rozházené věci, převržený telefonní přístroj, na zemi kapky krve. V předsíni našli Alenu – v roztrhaném pyžamu, s oděrkami na rukou a rozbitou bradou, už mrtvou.

Podle oficiální vyšetřovací verze se otrávila svítiplynem při nepovedeném „demonstrativním“ pokusu o sebevraždu. Jenže blízcí tomu nikdy neuvěřili. Herečka, kterou čekala úspěšná sezóna a byla plná plánů, sotva spáchala sebevraždu takovým způsobem. „Nesmysl! Herečka Národního divadla se nezabije demonstrativně v roztrhaném pyžamu,“ prohlásil její syn Tomáš Jančařík.

Pitva navíc odhalila mnoho zranění v obličeji a na těle mrtvé, což spíše ukazuje na zápas. Rodina i kolegové jsou přesvědčeni, že Alenu někdo napadl a pak zbaběle vše zamaskoval puštěným plynem. Policie ovšem případ uzavřela velmi rychle a na verzi o vraždě nikdy nepřistoupila. Pravda zůstala pohřbená – stejně jako Alena Jančaříková, která navždy odešla ve svých 34 letech.

Marvanův svět se náhle rozpadl. Zůstala po Aleně malá dcera, sotva roční batole, které ještě nechápalo, že maminka už nepřijde. Jaroslav stál tváří v tvář následkům svého milostného dobrodružství. Chtěl se o dcerku postarat, ale nemohl si ji vzít domů – jeho manželka by to nepřenesla přes srdce.

Naštěstí se dětí ujala Alenina nejbližší rodina. Sestra Eva odvezla osiřelé chlapce i miminko k sobě do Plzně a spolu s babičkou je vychovávala. Jaroslav Marvan se nezachoval jako zbabělec ani tentokrát: na svou dceru Alenku nezanevřel. Pravidelně za ní do Plzně jezdil a řádně přispíval na její výchovu.

Podle pamětníků byl na holčičku velmi hrdý a viděl v ní pokračování sebe sama. Sliboval jí dokonce, že nikdy nebude strádat. Malá Alena vyrostla v hezkou slečnu, která tátovi jako by z oka vypadla. Její existence však stále zůstávala poloveřejným tajemstvím. Marvan o svém mimomanželském dítěti na veřejnosti nemluvil – a jeho publikum dál tleskalo svému oblíbenému herci, netušíc nic o tragédii, která ho potkala.

Jaroslav Marvan dohrál své poslední role na prknech Národního divadla v roce 1972. V té době už ho trápilo zdraví a unavené oči ztrácely jiskru. Na sklonku života ho sužovaly nejen nemoci, ale i vzpomínky. Nikdy se znovu nestal otcem. Alenka zůstala jeho jediným dítětem a svou lásku k ní dával najevo spíše skutky než slovy.

Jeho manželství s Márinkou formálně vydrželo až do konce – Marie mu stála po boku i ve chvílích, kdy bojoval s rakovinou. V květnu 1974 byl Jaroslav hospitalizován a 21. května 1974 ve věku 72 let podlehl rakovině.

Odešel jako uznávaná herecká hvězda, ověnčená řády, hvězda stříbrného plátna. Přesto měl jeho odchod hořkou dohru. Krátce po Marvanově smrti vyšlo najevo, že slib, který dal Alence, zůstal nenaplněn – z milionového dědictví totiž dcera nedostala ani korunu. Existovala prý závěť, v níž na ni pamatoval, ale ta se záhadně ztratila. Veškerý majetek tak připadl manželce Marii. Zda šlo o shodu náhod, nebo krutý úmysl, dodnes nikdo neobjasnil.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Marvan

https://zpravy.tiscali.cz/jaroslav-marvan-mel-nemanzelskou-dceru-kterou-miloval-z-dedictvi-ale-nedostala-nic-jeji-matka-zahadne-zemrela-584296

https://www.topky.sk/cl/1001053/2226645/Znamy-cesky-herec-otcom-az-pred-60-kou–Dvojity-zivot-a-smrt-mladej-milenky---34--

https://www.dotyk.cz/magazin/jaroslav-marvan-zivotopis/

https://www.showbiz.cz/lide/jaroslav-marvan/

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/herecka-alena-jancarikova-zahadna-smrt-milenky-jaroslava-marvana-byla-to-sebevrazda-nebo-vrazda_147612.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/96003/podivna-smrt-marvanovy-milenky-alena-zemrela-ve-chvili-kdy-byla-stastna.html

https://www.krajskelisty.cz/praha/33622-marvanova-krasna-alena-a-osud-jako-z-detektivky.htm