Článek
Bylo mu jedenačtyřicet, když mu z náruče vyklouzla jeho láska. Drobná brunetka s velkýma temnýma očima na něj ještě naposledy pohlédla, než nasedla do vlaku. Srdce se mu sevřelo.
Perón pražského nádraží halila lehká mlha a Jan Pivec věděl, že svou ženu možná vidí naposledy. Vlak se pohnul a Jana Romanová mizela kdesi v dálce. Odjela potají do ciziny, stejně jako mnozí po komunistickém převratu – s nadějí, že za hranicemi najde svobodu.
Zůstalo po ní jen prázdno a několik fotografií. Jan tam stál, sám na nástupišti. Co se mu honilo hlavou? Možná vzpomínal na to, jak se do ní zamiloval během natáčení filmu Muži nestárnou. Byla to jeho první manželka – Jana emigrovala do Anglie, kde se údajně později vdala. Útěchu hledal u své další lásky - divadla.
Narodil se v Praze roku 1907 jako jediný syn Františky a Jana Pivce staršího, činorodého zámečníka a vyhlášeného nožíře. Malý Honzík odmala hltal představení – otec totiž v mládí sám toužil hrát, a tak syna vodil do lidového divadla a podporoval v jeho vášni.
Chlapec se učil na housle, chodil zpívat do sboru. Když později usedl v školní lavici reálného gymnázia, trápila ho matematika a deskriptivní geometrie. S čísly a rovnicemi zápasil marně. Maturitu nedokončil – z „reálky“ ho vyhodili a rodiče jej poslali aspoň na dvouletou obchodní školu. Po absolutoriu pak nastoupil jako mladinký účetní do papírnické firmy.
Vklouzl do uniformního života zaměstnance plného čísel a faktur, avšak divadlo se ho nepřestávalo neodbytně domáhat. Každý večer utíkal z práce ponořit se do vůně prken zaprášeného ochotnického spolku Vavřín. Tam, mezi kulisami a reflektory, ožil – a cítil, že tady je jeho místo.
Ve dvaceti letech se odvážil k razantnímu kroku: zahodil kariéru „cifršpióna“ a vydal se za svou touhou. Konečně stál na improvizovaných jevištích venkovských sálů a každý večer oblékal jinou roli. Principál si ho nemohl vynachválit.
Byl vysoký, statný, s výraznou tváří a podmanivým hlasem jako zvon. Později kolega Miroslav Horníček s úsměvem vzpomínal: „Když zavolal, padala nejen omítka, ale i balkony.“
Přes svůj mladý věk působil Pivec mezi herci jako přírodní úkaz – uragán temperamentu spojený s citlivostí pro detail. Večer co večer ohromoval diváky energií, jiskrným humorem i upřímností, s jakou vdechoval život každé postavě.
Po roce stráveném v kočovné herecké „škole života“ se rozhodl formálně se zdokonalit. S podporou otce a na doporučení zkušených přátel zkusil štěstí u přijímaček na pražskou Státní konzervatoř.
Paradoxně se nejprve hlásil na obor operního zpěvu – jeho dunivý baryton k tomu přímo vybízel – ale nevzali ho. Na dramatickém oddělení už ano. Psal se rok 1927 a Jan Pivec se stal žákem profesora Jaroslava Hurta. Studijní léta prožíval po boku budoucích hvězd, jako byla Vlasta Fabianová, Hana Vítová či Miloš Nedbal.
Často si stýskal na strohou školní kázeň, ale výuku přesto neflákal. Po třech letech – konzervatoř dokončil zkráceně – z něj byl profesionální herec s diplomem v kapse. Ještě coby student dostal první hostování v Osvobozeném divadle u Voskovce a Wericha.
Nebál se riskovat a jeho klukovská divokost někdy zašla daleko. Jednou se dokonce vsadil s V+W, že při večerním představení osvobodí Jana Husa – a také to udělal. Během hry bez varování vykřikl k herci v roli Mistra Jana: „Huse, jsi volný!“ a spustil oponu.
Sázku vyhrál, ale dostal pokutu, která jeho výhru převýšila. Rozvernou epizodu vedení divadla nevzalo s pochopením: dali Pivcovi najevo, že taková sólo čísla si nemůže dovolit. Odešel tedy raději tam a přijal angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.
Na bratislavských jevištích strávil čtyři plodné roky a ztvárnil desítky rolí v češtině i slovenštině. Nestárnoucí pohádkový čaroděj, Shakespearův žárlivý manžel i Goethův temný Mefisto – do každé figury vkládal kus sebe. Jeho výkonů si všiml samotný šéf pražského Národního divadla K. H. Hilar.
V únoru 1934 si mladého Pivce pozval do „zlaté kapličky“ na zkušební představení. Urostlý herec s ohnivýma očima jej okamžitě přesvědčil. Tak se Jan Pivec v necelých sedmadvaceti letech stal členem činohry Národního divadla v Praze. A právě tady prožil svůj umělecký život téměř celý. Hrál s chutí a elánem a zpočátku zvládal i dvacet premiér za sezónu.
VZPOMÍNÁME: JAN PIVEC. Byl český herec a dlouholetý člen Národního divadla v Praze. Hrál téměř v 50. filmech a v...
Posted by Radka Radka on Friday, May 9, 2025
Vždy se pečlivě připravil. Zářil v klasických kusech, ale i ve fraškách – v Shakespearově Jak se vám líbí, ve Sluze dvou pánů, ve vlastenecké Maryše. Divadelní kritiky oslavovaly jeho univerzálnost. „Pivec byl herec, který se měnil s každou rolí,“ napsali obdivně v tisku.
„Pro každý typ dokázal najít přesné charakteristiky. Dokonale uměl vystihnout postavu hlasem.“ Měl mohutnou postavu a výraznou mimiku – jednou rozpustile komickou, jindy hrozivou. Kolegové o Pivcovi říkali, že byl jako sopka, z níž tryskala energie citů, vznětů, veselí i dramatického sváru. A přitom dokázal pracovat s detailem a kázní.
Stříbrné plátno zpočátku bral na lehkou váhu – divadlo pro něj vždy zůstalo na prvním místě. Před kamerou debutoval už roku 1929 epizodkou v němém Pancéřovém autě, ale na další film si počkal do roku 1936. Brzy se zařadil po bok populárních filmových hvězd své generace.
V melodramatu Hotel Modrá hvězda s půvabem ztvárnil houslistu po boku Nataši Gollové. V komedii Velbloud uchem jehly exceloval s Hugem Haasem. A největší slávu mu přinesla role věčně mladého elegána Stáni Jarského v komedii Muži nestárnou (1942).
Právě při natáčení tohoto filmu se seznámil s mladičkou kolegyní Janou Romanovou. Před kamerou se do ní podle scénáře opakovaně zamilovával – a netrvalo dlouho, než se tahle iluze přenesla do skutečnosti. V roce 1943 se vzali. Závěr války strávil Pivec v Praze; hrál dál divadlo, točil filmy, o politiku se příliš nestaral.
Nenápadně se vyhnul jakýmkoli kompromitujícím kolaborantským projektům – a po roce 1945 plynule navázal v nové republice. Hned v prvních poválečných letech vytvořil několik výrazných filmových postav. Úlisného zrádce i bodrého dobráka – uměl obojí.
Jako starosta Bálek v adaptaci Haškových povídek (1952) pobavil lidovou komikou, zatímco v budovatelském dramatu Ves v pohraničí (1948) ukázal i svou vážnou tvář.
Tehdejší kritici mu vytýkali jedinou věc: že působí příliš aristokraticky. Pivec, sám z lidu, se tomu trpce smál. Jeho široká ramena a důstojný zjev byly prostě dané – co měl dělat, zhrbit se?
Po roce 1948 se do popředí drali noví, „lidovější“ herci a styl tzv. civilního herectví. Jan Pivec najednou nebyl tak žádaný. Na prknech Národního divadla se navíc rychle střídalo vedení a on sám neměl politické ambice ani protekci. Státní filmový monopol mu ale přece jen občas přál.
V polovině 50. let byl obsazen do honosné historické trilogie Jan Hus – Jan Žižka – Proti všem, kde ztvárnil zápornou postavu krále Zikmunda Lucemburského. Přineslo mu to popularitu i oficiální uznání.
Kdosi prohlásil, že hloubka umění herce se pozná nejlépe v tom, jak zahraje zápornou roli – a tady to platilo beze zbytku. Lidé si jeho Zikmunda skutečně zprotivili jako skutečného tyrana. Sám herec to bral jako kompliment.
Přesto ho víc těšily menší, obyčejné postavy. K takovým rolím se dostal až díky televizi, která v 60. letech začala nabízet kvalitu srovnatelnou s filmem. Jan Pivec si rychle oblíbil účinkování před televizní kamerou.
Pro ČT natočil řadu inscenací, a některé patří do zlatého fondu: rodinnou komedii Láska jako trám (1967), kde hrál bručounského penzistu po boku Jiřiny Šejbalové; dramatické Námluvy (1961), Lucernu (1967) či Dobrý člověk ještě žije (1968).
V soukromí byl Jan Pivec povahou skromný, až plachý člověk. Nebyl příznivcem společenských večírků, účastnil se jich zřídkakdy. „Raději si četl a maloval,“ vzpomínají pamětníci. Byl vášnivý čtenář kvalitní literatury a sám vytvářel působivé kresby a obrazy.
Když zrovna nekouřil svou oblíbenou cigaretu, srkal černou kávu nebo víno. Miloval také zvířata, hlavně psy. Doma mu dělal společnost droboučký pinč Míťa, kterému herec něžně šišlal dětskou hatmatilkou.
Z blízkých lidí byl Pivcovi nejdražší maminka. Po smrti otce se na ni upnul celou svou duší. Žil s ní v jedné domácnosti až do jejích posledních dnů. Její názor pro něj byl svatý – někdy až nebezpečně. To se projevilo v jeho dalším manželském životě. Po odchodu první ženy do exilu zůstal dlouho sám a oženil se znovu až v polovině 50. let.
Jenže mamince jeho druhá choť Taťána nesedla. A tak se s ní rozešel. Svou třetí manželku Věru – nenápadnou účetní z Národního divadla – si vzal teprve v roce 1958, kdy mu bylo 51 let. To už maminka sňatek schválila. A Věra se mu odvděčila celoživotní péčí. Láskyplně o něj pečovala až do konce – dokonce ho přiměla přestat kouřit, což byl u tak silného kuřáka malý zázrak.
Na jaře 1980 Jana Pivce zradilo srdce. Zemřel 10. května 1980 ve vinohradské nemocnici, devět dnů před svými 73. narozeninami. Shodou okolností proběhl jeho pohřeb právě v den, kdy by oslavil třiasedmdesáté narozeniny.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pivec
https://www.csfd.cz/tvurce/4791-jan-pivec/biografie/
https://www.kinobox.cz/osobnosti/21156-jan-pivec
https://www.lifee.cz/nezapomenutelny-jan-pivec-vtipalek-milovnik-psu-a-mamanek-ktery-si-nechal-rozbit-manzelstvi-4ae03
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/jan-pivec-herec-s-osobitym-humorem-146728
https://www.odborpratel.cz/pred-40-lety-zemrel-slavista-a-narodni-umelec-jan-pivec/
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5992:pivec-jan&lang=cs
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-zivotni-roli-herce-jana-pivce-byl-jeho-sarmantni-milovnik-v-komedii-muzi-nestarnou-40162895
https://www.denik.cz/divadlo/pivec20070518.html
https://zeny.iprima.cz/herec-jan-pivec-byl-pohrben-v-den-svych-narozenin-matka-mu-rozbila-manzelstvi-346362
https://www.super.cz/clanek/retro-prvni-emigrovala-druhou-vystipala-matka-nejlepsi-jago-jan-pivec-72-nasel-idealni-zenu-kdyz-si-stezoval-na-honorar-1514571
