Článek
Stál jsem uprostřed vybydleného dvoupokojáku v Mostě. Vzduch byl těžký a vůbec to tam nevonělo. Omlácené zdi, zažloutlá vana, umakartové jádro. Klasika. Byt právě koupil investor, který ho chtěl levně zrekonstruovat a obratem prodat nějakému mladému páru jako „startovací bydlení“. A já jsem byl ten, kdo jim u toho bude vyprávět pohádku o skvělém potenciálu a klidné lokalitě.
Možná to znáte taky. Ten pocit, kdy děláte něco, co vám sice platí účty, ale zároveň ve vás něco pomalu zabíjí. Každý den používám ta stejná slova, stejné fráze. „Útulný“, když je to malé. „S velkým potenciálem“, když je to na demolici. „Vyžaduje citlivou rekonstrukci“, když je to díra v zemi. Stal se ze mě cynik. Přestal jsem vidět domovy. Viděl jsem jen metry čtvereční a provize.
Než měli přijet dělníci, dělal jsem poslední obhlídku. V ložnici stála obrovská, ošklivá vestavěná skříň ze sedmdesátých let. Bylo jasné, že půjde pryč jako první. Zkusil jsem s ní pohnout, abych se podíval na zeď za ní. Jak jsem ji s velkým úsilím odtahoval od stěny, něco s tichým klapnutím spadlo do mezery za ni. Nebyl to kus omítky. Byl to malý, vázaný sešit.
Zvědavě jsem ho zvedl. Desky byly potažené modrým plátnem, jako staré školní deníčky. Otevřel jsem ho. Úhledné, technické písmo. První zápis byl z roku 1978.
Nebyl to osobní deník plný pocitů. Byl to deník stavby. Psal ho původní majitel bytu, zjevně jeden z dělníků, kteří tenhle panelák stavěli. Zapisoval si postup práce, technické detaily, ale mezi řádky toho bylo mnohem víc.
Listoval jsem dál. Byly tam zápisy o tom, jak s kolegy svačili na střeše a dívali se na město pod sebou. O tom, jaká byla zima, když dělali rozvody. A pak zápis, který mě zasáhl nejvíc.
„21. srpna 1979. Dnes jsme dostali klíče. Náš byt. 2+1 ve třetím patře. Marie plakala štěstím. Poprvé v životě máme teplou vodu, kdykoliv chceme. A ten výhled! Naše děti tu vyrostou v moderním a bezpečném bytě. Stálo to za tu dřinu.“
Seděl jsem na zaprášené podlaze a četl si o snu jednoho obyčejného chlapa. O jeho hrdosti. O jeho naději v lepší budoucnost, kterou pro něj tenhle byt představoval. Pro mě to byl jen další „panelákový byt v Mostě“, věc k odbavení. Ale pro něj to byl splněný sen.
A v tom tichu vybydleného bytu mi to došlo. Můj problém nebyl v mé práci. Problém byl ve mně. V tom, že jsem se odpojil. Že jsem zapomněl, že za každými dveřmi, které prodávám, je lidský příběh. Příběh snů, nadějí, někdy i zklamání.
Opatrně jsem ten deník schoval do tašky. Rozhodl jsem se, že zkusím najít rodinu toho pána a vrátit jim ho. Přišlo mi to jako jediná správná věc.
Když jsem se později sešel s investorem, mluvil jsem jinak. Popsal jsem mu byt ne jako investici, ale jako místo s historií. Navrhl jsem mu, ať tu rekonstrukci udělá opravdu poctivě. „Ať je to zase byt, kde bude nějaká rodina ráda žít,“ řekl jsem. Díval se na mě překvapeně.
