Ladislav Smoljak: geniální puntičkář a velký milovník žen. Světu filmu po revoluci přestal rozumět

27. května 2010. Žižkovské Divadlo Járy Cimrmana je vyprodané a publikum se opět otřásá smíchy. Na scéně právě v druhé polovině představení České nebe vystupuje postava Jana Amose Komenského. Chvějící se muž s bílým vousem se mírně uklání – Ladislav Smoljak, sedmdesátiosmiletý herec a režisér, rozdává úsměvy, přestože v hrudi stěží popadá dech.

Nikdo z diváků netuší, že tenhle večer patří k jeho posledním. Že za smíchem, který pomáhá na jevišti rozdávat, skrývá tíživou bolest a vyčerpání bojem s rakovinou. Smoljak ale odmítá odejít dřív, než dozní potlesk. Ještě deset dní před smrtí stál na divadelních prknech – jako by nechtěl zemřít v posteli, ale tam, kde to miloval celý život.

Když to představení skončilo, odkulhal do zákulisí a tiše se opřel o stěnu. Bolest byla nesnesitelná, lapal po dechu, ale v očích měl zvláštní klid. Splnil si totiž své předsevzetí: i přes nemoc dohrál sezónu. Zanedlouho poté jej těžký zápal plic přece jen připoutal na nemocniční lůžko.

Smoljak do poslední chvíle věřil, že se z něj ještě zvedne a vrátí na scénu. Osud rozhodl jinak – 6. června 2010 nad ránem Ladislav Smoljak naposledy vydechl v kladenské nemocnici. U lůžka se do posledka střídaly všechny jeho čtyři děti, aby neumíral sám.

Jeho nejbližší přátelé a kolegové pak řekli, že si Smoljak přál odejít tak, jak žil: s humorem a na jevišti. „Rozhodl se umřít na jevišti a dělal všechno pro to, aby se mu to povedlo,“ vzpomínal poté tiše jeho dlouholetý souputník Zdeněk Svěrák. Ne každému se poštěstí naplnit svůj osud tak doslova.

Životní cesta Ladislava Smoljaka začala 9. prosince 1931 v Praze. Narodil se do chudých poměrů – matka byla dělnice, otec krejčí původem z Podkarpatské Rusi. Přesto rodiče podporovali synovo vzdělání.

Malý Láďa vyrůstal v Protektorátu, dospíval za poválečné nejistoty, ale jednu jistotu v sobě měl odjakživa: vášeň pro divadlo. Jako kluk tajně snil o prknech, která znamenají svět, a po maturitě roku 1952 si troufl podat přihlášku na DAMU. Chtěl studovat režii, jenže talentové zkoušky nevyšly. Komise v něm budoucího režiséra neviděla. Zklamaný mladík musel své sny odložit – aspoň dočasně.

Vybral si náhradní cestu, tolik vzdálenou vůni divadelních šaten: zapsal se na Pedagogickou fakultu a roku 1957 promoval jako učitel matematiky a fyziky. Následující léta skutečně stál před tabulí. Dva roky učil na vysoké škole technické, pak na gymnáziu v Brandýse nad Labem.

Dochoval se popis Smoljaka jako skromného, nenápadného kantora, který místo křiku rozdával ironické poznámky a příklady s příběhem. Žákům možná tehdy ani nedocházelo, že jejich profesor nejspíš nosí v aktovce budoucí divadelní hry a filmové scénáře vedle skript z geometrie.

Vedle kantorství totiž Smoljak po večerech a víkendech přičichl k novinařině. Psal recenze televizních inscenací pro časopis Kultura a v roce 1961 dostal nabídku vést kulturní rubriku mladého trendy týdeníku Mladý svět. Tam se konečně naplno projevil jeho kreativní duch.

Vymyslel například anketu popularity zpěváků, ze které se zrodila slavná soutěž Zlatý slavík. Už tehdy uměl pobavit davy – byť zatím jen nepřímo, prostřednictvím časopisu a šťastného nápadu, jak vtáhnout čtenáře do hry.

Ve dne skromný redaktor a učitel, po nocích však nenapravitelný fantasta. V Smoljakovi to divadlo zkrátka dřímalo a čekalo na příležitost. Když ji konečně dostal, bylo mu přes třicet. Psal se rok 1966 a v Československém rozhlase běžel recesistický pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka.

V něm se poprvé zjevila postava fiktivního českého génia Járy Cimrmana. Smoljak společně s dalšími kamarády – hlavně Zdeňkem Svěrákem, Jiřím Šebánkem a Miloněm Čepelkou – tuhle mystickou bytost doplnili životopisem a údajnými vynálezy a dovedli mystifikaci k dokonalosti. Úspěch v rozhlase je povzbudil: co takhle uvést Cimrmana i na divadelní prkna?

Říjen 1967, Malostranská beseda v Praze – premiéra hry Akt. Na plakátech stojí Divadlo Járy Cimrmana. Lidé jdou zpočátku z čiré zvědavosti na tu zvláštní směsici přednášky a frašky. A odcházejí nadšení.

Absurdní humor o neexistujícím géniovi trefuje zvláštní strunu české duše. Smoljak se ocitá v živlu: konečně režíruje divadlo (byť amatérsky), píše další a další hry, a dokonce se sám staví na jeviště jako herec. Publikum ho miluje v roli svérázných morousů a popletů. Po letech skromnosti jakoby v sobě objevoval komediální zlatou žílu.

Ne všechno ale bylo idylické. U zrodu souboru stálo více eg, a ne každý chtěl kráčet stejnou cestou. Už po první inscenaci došlo mezi Smoljakem a Jiřím Šebánkem k rozkolu ohledně dalšího směřování divadla. Mladý soubor se málem rozpadl na dvě skupiny.

Jiří Šebánek tíhnul k syrovější, přímočařejší satiře, zatímco Smoljak se Svěrákem chtěli budovat propracovanou, laskavější mystifikaci.

Nakonec se Zdeněk Svěrák postavil za Smoljaka a spolu drželi autorské kormidlo pevně v rukou. Šebánek odešel a s ním několik dalších, ale Divadlo Járy Cimrmana přežilo – ba přímo rozkvetlo jako autorská dvojice Smoljak & Svěrák. Během dalších desetiletí tihle dva společně vytvořili patnáct her, které vešly do dějin českého humoru.

Stačí jmenovat Vyšetřování ztráty třídní knihy, Dobytí severního pólu, Záskok či Švestka – pro mnohé Čechy dodnes téměř posvátné kusy. Na vrcholu popularity se stali národním fenoménem. Jejich fiktivní cimrmanologie – badatelské přednášky uvádějící každou hru – zlidověla. Hlášky z jeviště se začaly běžně citovat v hospodách i domácnostech.

Divadlo si udrželo laskavý, inteligentní humor, ale čím dál častěji do něj Smoljak propašovával i nenápadné odrazy reality. Totalitní režim to pozorně sledoval. V 70. a 80. letech nacházeli diváci v nevinných cimrmanovských alegoriích také jemné narážky na absurditu komunismu. A ačkoli Smoljak nikdy netočil prvoplánové politické satiry, úřadům to stačilo, aby zpozorněly.

Úspěšné divadlo bez oficiálního kádrového požehnání – to nebylo po chuti. Soubor neměl stálou scénu, musel se stěhovat z místa na místo a každou novou hru předem obhajovat před cenzory.

Fenomén Cimrman nebyl úspěšný navzdory totalitě, ale do velké míry díky ní. V atmosféře strachu, cenzury a všudypřítomné ideologické šedi působil inteligentní, absurdní a zdánlivě apolitický humor jako očistná lázeň.

Lidé v cimrmanovských alegoriích nacházeli jemné narážky na absurditu režimu. Divadlo se stalo „ostrůvkem svobody“, kde se národ mohl kolektivně smát nejen fiktivnímu géniovi, ale i sám sobě a těm „nahoře“.

Smoljak s humorem sobě vlastním říkal, že komunističtí cenzoři Cimrmana příliš nechápali, což byla nakonec jejich výhoda. Divadelní sál tak zůstával jedním z mála míst, kde se Češi mohli svobodně smát sami sobě i pánům nahoře.

Smoljak sám se ale krátce ocitl v hledáčku režimu velmi nepříjemně. Státní bezpečnost jej na počátku 60. let vedla jako potenciálního informátora – mladého učitele, který se znal s uměleckými kruhy, by přece mohli využít. Když ho tajní poprvé oslovili ke spolupráci, Smoljak je rázně odmítl s tím, že donášet na kolegy je proti jeho přesvědčení. Od té chvíle neměl klid.

Dostal nálepku potížisty. Měl zakázáno externě pracovat pro televizi, a i na Barrandov ho pustili až po letech čekání. Nic z toho ho však nezlomilo – jeho morální zásady byly silnější než strach. V skrytu duše byl pořád ten Mirek Dušín ze své milované foglarovky, který by se raději vrhl pod auto, než dopustil nějakou křivdu.

Právě Barrandovské filmové studio se stalo dalším jevištěm Smoljakova talentu. Koncem 60. let si jej tam všimli díky úspěchu Cimrmana. Nejprve dostal drobné herecké příležitosti – tu novinář v bláznivé komedii, tu policajt v dětském filmu. Sám sebe bral před kamerou spíš jako komický statistu. Toužil však psát a režírovat. Ve volných chvílích proto se Svěrákem připravovali scénáře, které jednou chtěli proměnit ve filmy. Trvalo to pár let, ale dočkali se.

V roce 1974 kina ovládl film Jáchyme, hoď ho do stroje! – bláznivá komedie o nesmělém mladíkovi a zázračném počítači na předpovídání osudu. Scénář byl dílem Smoljaka a Svěráka a stal se kasovním trhákem. Zdeněk Svěrák si v něm dokonce zahrál hlavní roli po boku Luďka Soboty. Ladislav Smoljak se před kamerou mihl aspoň v maličké roličce autoopraváře Karfíka. Na plátně byl poprvé vidět výsledek práce dvojice, která do té doby kralovala „jen“ divadlu.

Následovala zlatá éra české filmové komedie, na níž měl Smoljak výrazný podíl. S autorským duem Svěrák–Smoljak jsou spojené nestárnoucí snímky „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), „Na samotě u lesa“ (1976) či „Kulový blesk“ (1978). U všech stál jako spoluautor, a v Kulovém blesku si dokonce odbyl svůj režijní debut – pro jistotu ve dvojici s ostříleným režisérem Zdeňkem Podskalským.

Hodí se připomenout geniální příměr, kterým Zdeněk Svěrák popsal jejich spolupráci. Smoljakův mozek byl jako „počítač“, který rychle zpracovává informace a donekonečna analyzuje a vylepšuje. Svěrákův byl jako „stodola“, plná nápadů a obrazů, které se musí pracně vytahovat. Smoljak byl architekt, který donekonečna piloval plány; Svěrák byl zedník, který už chtěl stavět. Tento kontrast mezi analytickou precizností a poetickou intuicí bylo zdrojem jejich geniality.

Netrvalo dlouho a Smoljak se osamostatnil i jako režisér. Jeho doménou se staly chytré komedie s laskavým humorem, v nichž často sám hrál menší postavu. Vrchní, prchni! (1981) – příběh o falešném vrchním, okouzlujícím podvodníkovi Daliboru Vránovi – patří k vrcholům tohoto období.

Smoljak do hlavní role prosadil Josefa Abrháma, což se ukázalo jako geniální tah. Film zlidověl, každý zná píseň Severní vítr a legendární hlášku „Světla svítí, stěrače stírají!“ – a Smoljak se se při natáčení spřátelil i s Abrhámovou ženou Libuší Šafránkovou.

Ta na Smoljaka vzpomínala jako na výjimečného člověka a režiséra: „Měl neopakovatelný, nenápadný a úžasně inspirativní způsob režírování. Vedl nás skromně, něžně – a přitom nás vždy dovedl tam, kam potřeboval.“

Navzdory té něžnosti byl Smoljak při práci perfekcionista. Kolegové dobře znali jeho zvyk obsazovat do filmů jen skutečně „vážené“ herce – profesionály s konzervatorním vzděláním. Přátelství stranou, umělecká kvalita nade vše. Tenhle Smoljakův přístup vedl dokonce k jedné rozepři se Zdeňkem Svěrákem.

Psal se rok 1984 a chystali společný film Rozpuštěný a vypuštěný, cimrmanovskou detektivní parodii. Svěrák automaticky počítal, že si zopakuje hlavní roli inspektora Trachty, již s úspěchem hrál na divadle. Jenže Smoljak, coby režisér filmu, mu oznámil, že ho do role neobsadí – prý potřebuje zkušeného herce. Místo Svěráka angažoval Jiřího Zahajského, a Svěrák zůstal jako opařený.

Pokusil se tedy získat aspoň druhou hlavní roli; Smoljak opět zavrtěl hlavou a dal ji Rudolfu Hrušínskému. Nakonec se nad svým přítelem smiloval v podobě maličké úlohy básníka Jelínka. Dotčený Svěrák později přiznal, že přestal s Láďou dočasně mluvit. Byla to první a možná jediná vážnější neshoda v jejich jinak harmonické spolupráci. Smoljak si však stál za svým: film je navždy zaznamenán a musí být dokonalý.

S úsměvem se vzpomíná i na historku z natáčení, která ilustruje Smoljakovu puntičkářskou důslednost. Ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný se objeví kratičká scénka, kde statista – známý silák Zdeněk Srstka – opakuje jediné slovo: „Kachny.“

Smoljak Srstkovi nedovolil tu repliku odbýt ledabyle. Před natáčením ho zastihl, jak si v hospodě krátí čas kartami s Hrušínským. Režisér k němu přistoupil s vážnou tváří: „Text umíte?“ – „No jistě, vždyť říkám jen ,kachny‘,“ odvětil překvapený Srstka. Smoljak ho vyzval, ať mu tedy svůj text přednese.

Po zaznění onoho nevinného „kachny“ zavrtěl hlavou: „Ne, takhle ne.“ Začal Srstkovi trpělivě vysvětlovat, jak správně vyslovit jedno jediné slovo, a když nebyl spokojený, poslal ho raději z hospody ven: „Běžte si to ještě nacvičit.“ Až když měl jistotu, že i tahle drobnost bude perfektní, mohl padnout klapka. Smoljak se pak s gustem smál, když tahle minutová scénka v kině sklidila největší ohlas. Nic pro něj nebylo příliš malé, aby to nestálo za preciznost.

Přesto všechno působila většina Smoljakových filmových počinů lehce a hravě. Z kina lidé odcházeli se stejným pocitem jako z jeho divadla – potěšení a dojatí. Nejistá sezóna (1987), hořká komedie o malé divadelní společnosti zápasící s byrokraty, byla v podstatě autobiografickou výpovědí dua Svěrák–Smoljak.

A zároveň rozloučením s jednou érou; za dva roky přišla sametová revoluce a s ní svoboda, po jaké Smoljak celý život toužil. Náhle mohl psát, točit i mluvit bez obav. Kromě toho, že se veřejně politicky angažoval a komentoval společenské dění, pokračoval ve svých milovaných projektech. V 90. letech zkusil založit vlastní Studio Láďa a uváděl i autorské hry jinde (například v Semaforu).

V televizi si splnil klukovský sen pořadem Toulky s Ladislavem Smoljakem, kde s mapou v ruce objevoval historii českých měst. Už dávno se přestal považovat za nedostudovaného režiséra – život sám mu vystavil diplom. Když mu v roce 1999 prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy, bral to jako poctu všem, kdo dokázali národ rozesmát v dobách, kdy to nejvíc potřeboval.

Smetová revoluce, která pro mnohé znamenala tvůrčí osvobození, pro Smoljaka paradoxně znamenala konec jeho filmové kariéry. V rozhovorech otevřeně přiznal, že se nedokázal zorientovat v novém systému shánění peněz a že ho „administrativní a šéfovské starosti“ spojené s produkcí filmu přestaly bavit.

Na jevišti ztělesňoval různé potrhlé pedagogy a vynálezce, v civilu však byl Ladislav Smoljak charismatický, přemýšlivý muž s jiskrou v oku. Životem mu prošly tři manželky – a nespočet ženských múz, pro které měl celý život slabost. „Láďa byl můj učitel, ukazoval mi, jaký je život, a udělal ze mě filmovou hvězdu,“ vzpomínala herečka Dagmar „Dáda“ Patrasová, jedna z nejznámějších Smoljakových lásek.

Byla o generaci mladší a okouzlila ho mládím i bezprostředností. V 80. letech spolu prožili bouřlivý románek, který Smoljak neutajil ani před veřejností – obsadil Patrasovou do filmů Vrchní, prchni! a Trhák, kde se mohla blýsknout nejen talentem, ale i krásou.

Patrasová o vztahu s ním otevřeně napsala, že v době jejich poměru už bylo Smoljakovo manželství v troskách a on se posléze opravdu rozvedl. Milovala prý jeho obrovské duševní charisma a to, že si s ním mohla hodiny povídat o čemkoli. Zůstala na něj vzpomínat s láskou, byť jejich cesty se časem rozdělily.

Smoljak se během let třikrát ženil a třikrát rozváděl. O svých bývalých ženách vždy hovořil s úctou a přátelsky. S první manželkou Soňou měl dva syny – Davida a Filipa – a s druhou manželkou dvě dcery, Kateřinu a Alžbětu. Rodina pro něj hodně znamenala. I když kvůli pracovním nasazením a citovým zmatkům neudržel manželství, dětem se snažil být dobrým tátou.

Trávili prázdniny v přírodě, učil je hrát na kytaru trampské písně a brával je tajně na zkoušky divadla. Když pak v červnu 2010 umíral, byly všechny čtyři děti u něj. Držely ho za ruce v těch nejtěžších chvílích, jak potvrdil Zdeněk Svěrák: „Na vlastní oči jsem viděl, že se u jeho lůžka střídají všechny jeho děti, a to jsem opravdu rád.“ Ta rodinná sounáležitost jako by byla posledním vyzněním Smoljakova životního představení.

O to smutnější bylo, co následovalo v dalších letech. Po Smoljakově smrti se mezi jeho syny rozhořel spor, který nikdo nečekal. Mladší Filip měl pocit, že starší David – dnes známý publicista a politik – se špatně stará o odkaz jejich otce. Začal bratra veřejně napadat a dokonce ho obvinil z věcí, které rodinu hluboce zranily.

Žabomyší válka se brzy rozrostla v mediální kauzu: Filip Smoljak neváhal ostře kritizovat i otcova celoživotního přítele Svěráka, obviňoval ho z neúcty k autorským právům. David Smoljak to bolestně nesl, ale zachovával klid – prý šlo jen o osamělý boj jednoho rozhněvaného syna, zatímco zbytek rodiny drží pohromadě a ctí, co si otec přál.

Když by Ladislav Smoljak viděl tu bratrovražednou při, možná by jen smutně zakroutil hlavou. Muž, jenž celý život lidi spojoval humorem, by jistě nechtěl, aby kvůli němu vznikaly rozepře.

Na jaře 2010, když Smoljak cítil, že ho zrádné tělo pomalu zrazuje, uchyloval se myšlenkami k drobným radostem. Miloval hokej a s potěšením ještě v květnu sledoval, jak český nároďák získal zlato na mistrovství světa. Záleželo mu na politice – s úlevou komentoval výsledky voleb, které tehdy proběhly. Ale hlavně stále myslel na divadlo.

I přes únavu z ozařování se vracel na jeviště Žižkovského divadla Járy Cimrmana, aby se podílel na každém představení, dokud to jen půjde. Nechtěl připustit, že by kvůli němu publikum strádalo. 27. května se naposledy převlékl do kostýmu Komenského – symbolicky postavy učitele, kterým kdysi býval i on sám – a ve druhé půli Českého nebe pronesl pár vět k divákům.

Byl zesláblý, úvodní seminář za něj tentokrát odehráli kolegové. Ale dohrál. Poté se pokusil ještě v zákulisí vtipkovat, jenže přicházely kruté bolesti. O pár dnů později se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Zápal plic zasadil vyčerpanému organismu poslední ránu. 2. června musel Smoljak do nemocnice – proti své vůli.

„Strašně nechtěl do té nemocnice,“ vzpomínal Zdeněk Svěrák na okamžik loučení. Smoljak se i tam držel své tvrdohlavé naděje: „Pořád byl rozhodnut dohrát divadelní sezónu,“ říkal Svěrák o jejich posledním rozhovoru. Jenže tu bitvu už nešlo vyhrát.

Čtyři dny nato, v neděli nad ránem, Ladislav Smoljak odešel do svého „českého nebe“ – jak trefně poznamenal jeho přítel, narážeje na titul jejich poslední společné hry. Bylo mu 78 let.

Zpráva o Smoljakově smrti zasáhla celé Česko. U Žižkovského divadla zavlál černý prapor a ve foyer vzniklo pietní místo. Lidé tam nosili květiny, plakali i s úsměvem vzpomínali na jeho nejlepší hlášky. Zdeněk Svěrák byl v té chvíli jako bez duše. „Ještě mi to moc nedošlo… budu teď pár dní truchlit. Vzpamatovat se bude hodně těžké,“ hlesl dojatě.

Na pátek 11. června bylo vyhlášeno veřejné rozloučení. Už od rána přicházely zástupy fanoušků i známých osobností. Na jevišti, kde obvykle stával Smoljak, teď visel jeho portrét obklopený mořem věnců a svící. Návštěvníci usedali tiše do hlediště a hodiny jen mlčky zírali směrem na prázdnou scénu. Jak symbolické – poprvé po desetiletích tam Smoljak chyběl. Zůstalo po něm prázdné místo, kterého si nešlo nevšimnout.

Ladislav Smoljak po sobě zanechal obrovské dědictví. Jeho hry se hrají dál – a sály jsou stále vyprodané, i po tolika letech. Filmy, pod kterými je podepsán, se každoročně objevují v televizích a baví nové generace.

Divadelní společnost Cimrmanů pokračuje v tradici, jakou on sám začal, a plní tím jeho poslední přání. Smoljakovi kolegové i děti se starají, aby jeho odkaz nezanikl. Vzpomínky na něj ovšem nezačínají ani nekončí jen dílem, které vytvořil. Kdo ho znal osobně, pamatuje si hlavně jeho povahu: skromnost, pracovitost, sarkastický humor a přitom velké srdce.

Jak to krásně vyjádřila Libuše Šafránková, vynikající herečka a Smoljakova přítelkyně: „Ladislav Smoljak byl člověk, který měl nádherné vidění a cítění humoru. Zůstane po něm velké vakuum i spousta vzpomínek a krásné práce. Jakož i ticho v srdci, které bude vždycky plné lásky a obdivu k jeho tvorbě, ale i lítosti, že nás tady nechal samotné.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Smoljak

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ladislav-smoljak-nahla-smrt/137289/ladislav-smoljak-prohral-boj-s-rakovinou.html

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/8168/ladislav-smoljak

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/zemrel-ladislav-smoljak-odesel-do-ceskeho-nebe-rika-zdenek-sverak.A100606_080324_filmvideo_ipl

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ladislav-smoljak-nahla-smrt/137289/ladislav-smoljak-prohral-boj-s-rakovinou.html

https://www.extra.cz/ladislav-smoljak-by-se-dozil-90-kvuli-nenavisti-mezi-jeho-syny-by-mu-bylo-uzko-2d5e0

https://www.kafe.cz/celebrity/ladislav-smoljak-rakovina-mocoveho-mechyre.html

https://www.kafe.cz/celebrity/rozpusteny-a-vypusteny-film-30001106.html

https://mediator1.upmedia.cz/2020/12/09/9-prosince-1931-den-narozeni-ladislava-smoljaka/

https://www.pravopisne.cz/autori/ladislav-smoljak/

https://art.hn.cz/c1-44096770-po-tezke-nemoci-zemrel-herec-scenarista-a-reziser-ladislav-smoljak

https://www.respekt.cz/tydenik/2010/24/delam-si-legraci

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/sverak-o-smoljakovi-rikal-mi-ze-se-koncem-cervna-vrati.A100606_212351_divadlo_jaz

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/s-ladislavem-smoljakem-se-rozloucila-rodina-i-fanousci-prisel-havel-i-fischer.A100611_092937_divadlo_jaz

https://www.studentino.cz/ss/cj/ladislav-smoljak-a-zdenek-sverak-51845-p1.html

https://www.youtube.com/watch?v=2eS4rmNbI5Y

https://plus.rozhlas.cz/moje-rozlouceni-s-ladislavem-smoljakem-7845028