Článek
Veronika Žilková přišla na svět 16. října 1961 do rodiny, v níž se umění a hluboká víra předávaly jako rodinný poklad. Její otec Václav Žilka byl proslulý hudební pedagog a flétnista, který učil děti žít hudbou.
Doma vedl potomky k disciplíně, ale i k hodnotám pravdy a statečnosti – vždyť kdysi raději obětoval kariéru, než aby podepsal spolupráci s režimem. Veroničin svět dětství tak zněl tóny zobcových fléten a lidovými písněmi. Sama malá Verunka hrála od malička na flétničku a tančila ve folklórním souboru.
V pubertě dokonce snila o řeholním životě, putovala do kláštera a představovala si samu sebe jako jeptišku. „Pak mě ale někdo pořádně políbil, a já pochopila, že bez těch chlapů asi žít nedokážu,“ vzpomínala s lehkým úsměvem, jak první láska tyhle plány smetla ze stolu.
Víra v „vyšší řád“ jí však zůstala. Otec ji přivedl k hlubokému duchovnímu přesvědčení, které jí později pomáhalo přežít nejtěžší chvíle. I díky němu Veronika věří, že vše v životě má svůj skrytý smysl – byť ho někdy nechápeme.
Herectví původně ani neplánovala. Po gymnáziu zkusila studovat psychologii, snad podvědomě vedena touhou chápat lidskou duši. Jenže volání jeviště se nedalo přeslechnout. Přihlásila se na DAMU a už během studií na sebe upozornila přirozeným hereckým talentem.
V osmnácti letech si poprvé stoupla před kameru – v poetickém filmu Dívka s mušlí (1980) proběhla v davové scéně s folklórním souborem Chorea Bohemica. Netrvalo dlouho a mladičká herečka získala výrazné role: jako studentka hrála hlavní postavy v televizních inscenacích i několik filmových dcer slavných mužů (J. A. Komenského či Leoše Janáčka).
Širší publikum si ale zapamatovalo až její televizní roli vychovatelky Jany v seriálu My všichni školou povinní (1984), kde už vynikla její civilní bezprostřednost a schopnost zahrát radost i trápení dospívající dívky. Před kamerou se smála, zatímco v zákulisí se její vlastní život právě začínal komplikovat.
Tři svatby
Rok 1984 byl pro Veroniku zlomový. Ve svých 23 letech stála před oltářem – ale nikoli jako herečka v roli, nýbrž doopravdy. Zamilovala se do režiséra Jiřího Hanycha a neplánovaně s ním otěhotněla ještě během studií. Doma to způsobilo pozdvižení. Matka ji varovala, že ostudu svobodné matky by „nepřežila a raději se oběsí“.
A tak Veronika poslechla: vdávala se v kostele s bříškem pod šaty. Snažila se být dobrou manželkou a matkou, přestože sňatkem zároveň pohřbila jednu velkou hereckou příležitost – nabídku stálého angažmá ve Vinohradském divadle. Narodila se dcera Agáta a mladá herečka na čas upozadila kariéru.
„Oba dva moji bývalí manželé jsou otci mých dětí. Oba dva to se mnou měli těžké. A já s nimi také,“ prohlásila později smířlivě o svém soukromí. Po čtyřech letech první manželství skončilo rozvodem, bez skandálů, ale také bez pohádky o šťastně až navěky.
Agáta Hanychová, Veroničina prvorozená, vyrostla po boku maminky v další výraznou osobnost – modelku a influencerku, jejíž bouřlivý osobní život se stal později kapitolou sám o sobě.
Krátce po pádu komunismu prožila Veronika krátký románek s oscarovým režisérem Jiřím Menzelem. Když zjistila, že s ním čeká dítě, hrdě mu nic neřekla a na vlastní pěst podstoupila interrupci. Byla mladá, nezávislá a nechtěla nikoho do ničeho tlačit.
Možná už tehdy se v ní formovala ta zvláštní směs odhodlání a oběti, která provází celý její život. O pár let později potkala „pana Božského“ – obyčejného, nehereckého muže. Druhý manžel Marek Navrátil byl stavební inženýr, a Veronika doufala, že s ním zakotví v poklidném rodinném přístavu daleko od reflektorů showbyznysu.
Vzali se v roce 1988 a vypadalo to na stabilní svazek. Během sedmnácti společných let přivedli na svět syny Cyrila a Vincenta a vytvořili velkou rodinu, kam rádi přijímali i další duše. Když lékaři novorozenému Cyrilovi diagnostikovali vzácnou vrozenou vadu bránice, zažila rodina chvíle hrůzy.
Chlapeček musel podstoupit sérii těžkých operací, bojoval o život – a vyhrál. Rodiče cítili obrovitý vděk k osudu. A rozhodli se ten dar oplatit. V 90. letech adoptovali dva sourozence z dětského domova, starší děti jménem Markéta a Jan, které neměly vlastní rodinu.
„Máma původně jela pro jednu malou holčičku a přivezla dvě starší děti,“ vzpomínala později Agáta s tím, že všechny děti doma nového brášku a sestřičku přijaly jako vlastní. Veronika s Markem měli najednou šestičlennou smečku, v níž nechybělo dojetí ani každodenní chaos – a Veroničino srdce bylo dost velké pro všechny.
Jenže to, co bylo krásné v dětství, se později zadrhlo. Jakmile totiž adoptované děti dospěly, zatoužily poznat své biologické rodiče. Osmnácté narozeniny obou přinesly pro herečku nečekanou bolest: oba „pěstounští“ sourozenci náhle zpřetrhali kontakty a zmizeli z jejího života.
Po letech se do rodiny vrátil alespoň syn Jan, dnes úspěšný a už ženatý muž, který adoptivní mámě nadělil dokonce tři vnoučata. Ale adoptovaná dcera Markéta se zatvrdila docela.
„Mrzí mě to za mámu, je z toho špatná. Každé Vánoce, každé jejich narozeniny,“ přiznala Agáta, jak Veroniku bolí, že se s Markétou už nesetkává. Žilková rodinu vždy stavěla na první místo – a proto ji odchod milovaných dětí nesmírně zasáhl.
Ani druhé manželství nakonec tlak let neustálo. Po sedmnácti letech přišel další rozvod. Veronika o důvodech příliš nemluvila; naznačila jen, že viny byly na obou stranách. Zůstala sama se svými dětmi, ale nikoli navždy. Do třetice totiž osud teprve chystal to největší setkání.
Sláva i stíny pod reflektory
Zatímco osobní život Veroniky Žilkové se odvíjel v bouřlivých tónech, její kariéra mezitím rozkvétala. V polovině 90. let přišla role, která se nedala odmítnout – a která jí změnila profesní život. V melancholickém filmu Zapomenuté světlo (1996) ztvárnila umírající ženu Marjánku po boku Boleslava Polívky.
Za tuhle roli plnou bolesti a víry získala Českého lva a uznání kritiky. Nikdo netušil, jak mrazivě prorocké to ocenění jednou bude. Sama herečka je silně věřící a vnímala příběh Marjánky – postavy, která s pokorou přijímá vlastní smrt – jako poselství. Tehdy ještě netušila, že za pár let bude muset podobnou lekci odvahy a smíření podstoupit ve vlastním životě.
V novém tisíciletí se Veronika stala tváří, kterou znal snad každý televizní divák. Od roku 2000 účinkovala v bláznivém satirickém pořadu Tele Tele po boku komiků Richarda Genzera a Michala Suchánka. Uměla rozesmát národ, stala se součástí popkulturního fenoménu.
Mnozí si ji pamatují v přestrojení za skřípající učitelky či parodické moderátorky – vždy s notnou dávkou odvahy dělat si legraci ze sebe i ze světa. Paradoxně právě humor ji držel nad vodou ve chvílích, kdy by jiní plakali. Po roce 2000 totiž Veronika s dětmi prožívala také jedno velké štěstí: seznámila se s hercem a diplomatem Martinem Stropnickým.
Znal se s ní sice z práce už dávno (kdysi spolu točili rozhlasovou pohádku, v níž prostořeká holka získá prince), ale jiskra mezi nimi přeskočila až mnohem později. Martin byl charismatický, zkušený a spolehlivý – pro Veroniku jako zjevení. Zamilovali se do sebe, a než uplynulo pár let, vstoupil Martin do její velké rodiny s otevřenou náručí.
Třetí svatba přišla v roce 2008, tentokrát v civilu, bez svatební pompéznosti. Veronika si dokonce nechala z lásky změnit jméno – stala se z ní Veronika Stropnická. Ještě před tímhle sňatkem přivítali na svět společnou dceru Kordulu (2005). Šťastní rodiče zářili: malá Kordulka, pojmenovaná podle hrdinky z básní K. H. Máchy, se stala jejich princeznou. Zdálo se, že konečně nastalo vytoužené období klidu.
Jenže ne nadarmo se říká, že život je nevyzpytatelný režisér. Martin Stropnický měl z předchozího manželství syna Matěje, který v dospělosti udělal coming out – přiznal otci, že je gay. Pro konzervativně smýšlejícího Martina to byl šok a musel se s tím vyrovnat.
Veronika se tomu přizpůsobila po svém: rozhodla se milovanému muži „dát“ ještě jedno dítě, syna, aby rod měl pokračovatele po meči. Bylo jí pětačtyřicet, lékaři by možná varovali, ale ona cítila, že to za to stojí. V roce 2007 tedy znovu otěhotněla. Ani jeden z nich tehdy nemohl tušit, jak trpkou daň si osud vybere.
Osm měsíců pekla
Syn Melichar se narodil 14. května 2007. Byl to vytoužený chlapeček, ale radost netrvala ani pár vteřin. Porod byl plný komplikací; miminko přišlo na svět bez známek života. Veronika později přiznala, že v tom strašném momentu cítila nejen zděšení, ale i zvrácenou úlevu – nemusela by sledovat jeho trápení.
Lékaři však novorozence oživili a rozpoutal se boj, jaký si málokdo dovede představit. Melichar byl postižen stejnou vrozenou vadou, jakou měl kdysi jeho starší bratr Cyril – brániční kýla způsobila, že chlapeček neměl plně vyvinuté plíce a nemohl sám dýchat. Zatímco s Cyrilem se stal zázrak a přežil, u Melichárka se tentokrát zázraky nekonaly.
Následovala série operací a dlouhé měsíce na přístrojích. „Po jeho narození nastalo 8 měsíců hrozného utrpení, kdy jsem se chodila dívat, jak moje dítě trpí. Bylo to, jako když skřípnete kotě mezi dveře a díváte se, jak s tím zápasí,“ vzpomínala herečka na tu dobu v dokumentárním pořadu 13. komnata.
Každý den jezdila do nemocnice, seděla u inkubátoru a šeptala modlitby i pohádky maličkému synkovi. Navenek se snažila být statečná, vnitřně se hroutila. Její manžel Martin byl oporou, jakou potřebovala – společná bolest je tehdy semkla. „Jsem ráda, že nás s Martinem ta blbá situace jen posílila,“ říkala tenkrát hořce v rozhovoru pro Blesk.
Únik hledala v práci: paradoxně zrovna studovala hlavní roli ve hře Adina, kterou režíroval její muž. „Rozhodně se mi v divadle sbírá síla líp než doma u prázdné postýlky,“ přiznala otevřeně. Každý večer tedy stála na zkouškách, učila se texty, plnila úkoly – a pak utíkala na JIPku za synem. Nikdo by jí neměl za zlé, kdyby se zhroutila; Veronika to však vydržela. Nejspíš i díky výchově svého táty věřila, že člověk musí unést, co mu osud naloží.
Přesto jednou přišel okamžik, kdy byla překročena hranice snesitelného. Po půl roce marných nadějí už věděla, že konec je nevyhnutelný. Pět dní před Melicharovou smrtí se přestala chodit dívat na jeho utrpení – došly jí síly.
„To jsem věděla, že na to nemám,“ vysvětlovala. Tehdy u nemocniční postýlky vystřídal zdrcenou mámu otec Martin, který u synka bděl do poslední chvíle. 27. listopadu 2007 nastalo ticho: Melichar po 198 dnech svůj boj prohrál.
Ironií osudu právě v den, kdy Veronika na prknech Vinohradského divadla poprvé veřejně odehrála příběh Adiny Mandlové – ženy, která také přišla o dítě. Osud snad ani nemohl sehrát morbidnější scénu. Herečka později přiznala, že v době synova odcházení již nedokázala být u něj.
Trvalo dlouho, než tuhle ránu přijala. Sama řekla, že potřebovala odbornou pomoc, ale nakonec si rodina pomohla sama navzájem. „Vždy, když je někomu zle, tak my se v rodině semkneme, vlezeme si do postele, ječíme a jíme křupky. Jasně, že nepomáháme, ale ten dotyčný musí vědět, že má kolem sebe lidi, kteří ho milují,“ popsala svůj rodinný recept, jak společně přežít bolest.
Žilková se nikdy nepřestala ptát, proč musel její syn tolik trpět. Ve své knižní vzpomínce Dělte dvěma píše o tom, že kdyby lékaři přišli na vadu dříve, zřejmě by těhotenství ukončila – takhle to nebylo možné. Melichar se narodil v sedmém měsíci a s nevyvinutými plícemi.
„Osmkrát byl kříšený, ale měli ho nechat zemřít. Myslím, že tenkrát měla mít poslední slovo příroda,“ napsala herečka hořce. Dodnes je přesvědčená, že moderní medicína v jeho případě jen prodloužila agónii, která byla zbytečná.
Melicharovo krátké bytí jí vrylo do duše jizvu, která se už nikdy zcela nezahojí. Přesto šla dál. Musela. Kvůli ostatním dětem, kvůli sobě. Už tehdy prokázala neuvěřitelnou vnitřní odolnost – a ta ji měla udržet při životě i v další bouři, která se blížila.
Další bolestná ztráta
Po smrti syna se Veronika vrhla do práce intenzivněji než kdy dřív. Pendlovala mezi natáčením, jevištěm a péčí o rodinu. Navenek opět rozdávala smích – třeba v komediálním pořadu Tele Tele, jehož poslední díly dobíhaly právě v době jejího největšího žalu.
Jednu kapitolu života s Martinem Stropnickým tragédie semkla: společně tu zkoušku ustáli a šli dál ruku v ruce. Svatbu měli v roce 2008 a Veronika doufala, že to nejhorší už bylo. Dlouho tomu věřila. Manželé spolu odjeli do Izraele, když se Martin stal českým velvyslancem v Tel Avivu. Veronika tam po léta žila v roli diplomaté manželky – vyměnila role herečky za roli dámy na ambasádě, trošku potlačila svou spontánnost a zvykla si na formality protokolu.
Když mluvila s úsměvem o té době, přiznala, že uvnitř sebe „na roky zamkla vše kreativní a stala se paničkou v kostýmku“. Ale stálo jí to za to, protože věřila v jejich lásku. Jenže právě když si myslela, že je v bezpečí, přišla další rána – tentokrát úplně jiného druhu.
V únoru 2022 seděla Žilková u počítače a otevřela e-mail, který jí převrátil svět vzhůru nohama. Martin jí tímto odtažitým způsobem sdělil, že už ji nemiluje a chce se rozvést. V Izraeli si našel novou partnerku, o třicet let mladší kolegyni z ambasády, a rozhodl se odejít.
Pro Veroniku to byl šok hraničící s absurditou. Po osmnácti společných letech a čtrnácti letech manželství dostala srdce na dálku zlomené pár řádky textu. „Stálo v něm, že už mě nemiluje a že se mi omlouvá,“ vylíčila herečka chladný obsah oné zprávy. Zpočátku vůbec nechápala, co se děje.
Vždyť ještě týden předtím byli spolu s dcerou Kordulou na rodinné dovolené v Dubaji – tam prý nic netušila, i když zpětně viděno manžel tehdy „každé ráno sbíral odvahu to říct“. Žilková po návratu do Prahy prožívala dny plné ponížení a vzteku. Nechápala, jak mohl Martin tak náhle zničit všechno, co společně budovali.
„Mě to strašně sebralo. Ale když jsem ustála smrt svého dítěte, ustála jsem i tohle, ale troufnu si říct, že tohle bylo skoro horší. … To dítě nechtělo umřít, ale on mě chtěl opustit,“ přiznala otevřeně, jak moc ji manželův odchod ranil. Tohle už nebyla osudová nemoc nebo nevyhnutelná smrt – tohle bylo vědomé rozhodnutí člověka, kterému věřila. Ženské srdce se bránilo porozumět, rozum nemohl pochopit.
Veronika se ocitla v krizi, jakou nezažila nikdy předtím. Na veřejnosti se sice snažila žertovat, sem tam utrousila trpkou poznámku („Když dáte do šrotu staré auto, je mu to líto,“ glosovala svůj odpis manželem), ale uvnitř procházela temnou nocí duše. Dokonce ji napadaly nejčernější myšlenky – že by možná bylo lepší vše skončit.
Naštěstí ji znovu podržela rodina a její vrozená chuť bojovat. Syn Vincent ji začal tahat do společnosti, říkal, že máma znovu mládne, jak začala chodit mezi lidi a tancovat. Dcera Agáta ji zapojovala do svých projektů. A staré rodičovské motto „život musí jít dál“ se znovu osvědčilo. Žilková se psychicky sebrala, i když to bolelo.
Vrhla se zpět do práce: přijala výraznou roli matky postiženého chlapce v úspěšném filmu Spolu (2022), a před kamerou tak po letech zužitkovala vlastní zkušenost s Cyrilem i Melicharem. Na jevišti se také nepřestala objevovat – v Praze opět hraje a režíruje, jako by chtěla dohnat všechen zameškaný čas.
Dokonce se na sklonku roku 2023 odhodlala k veřejné „intimní zpovědi“, v níž fanouškům otevřeně popsala svoje stavy po rozchodu. Překvapila přitom nečekanou upřímností: přiznala, že ještě rok předtím hledala v zoufalství strom, na který by se pověsila.
„Samozřejmě jsem vloni hledala strom, kde bych se zhoupla, ale teď děkuju životu, že jsem se dostala o level výš,“ svěřila se, jak blízko byla úplnému pádu a jak se dokázala odrazit zpět. Ve tváři už měla znovu ten klidný, smířený výraz, s jakým kdysi hrála Marjánku v Zapomenutém světle. Jako by se její vlastní příběh konečně překlopil do fáze, kdy přijde katarze.
Dnes je Veronika Žilková rozvedená a ve věku 63 let píše novou kapitolu svého života. Po všech bouřích a kotrmelcích stojí pevně na nohou – zocelená, ale nezahořklá. Našla znovu chuť smát se a tvořit. Krátce po rozchodu ji bulvár sice viděl po boku rockového muzikanta Josefa Holomáče, ale herečka sama tuhle známost krotí: „Je to blízký kamarád,“ říká o něm a dalšího manžela už nehledá.
„Partnera nemám a nikdy už mít nechci,“ prohlásila jasně. Třikrát to zkusila – stačilo. Teď žije pro své děti a vnoučata. Se starostí i pýchou sleduje dospělou Agátu, která jí porodila tři krásná vnoučata. Podporuje syna Vincenta v jeho herecké dráze, syna Cyrila v literární tvorbě. Stále je tady pro svou nejmladší Kordulu, která stojí na prahu dospělosti.
A při tom všem Veronika Žilková opět hraje – pro radost svojí i diváků. Když se jedno jevištní představení končí a ona stojí v zákulisí sama se sebou, cítí vděčnost. Život jí uštědřil kruté rány, ale naučil ji nepoddávat se osudu. Někdy si možná v duchu zopakuje slova, která se stala jejím tichým mottem: Život není to, co chceš, ale to, co vydržíš. A Veronika vydržela opravdu hodně.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Veronika_%C5%BDilkov%C3%A1
https://nasregion.cz/skvela-herecka-i-mama-s-velkym-srdcem-veronice-zilkove-je-uz-60-i-kdyz-na-to-vubec-nevypada-234030/
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/veronika-zilkova-16218
https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/veronika-zilkova-melichar-se-radeji-nemel-narodit.A080116_092159_ona_ony_jup
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/75222/veronika-zilkova-boj-o-melicharuv-zivot-nic-horsiho-jsem-nezazila.html
https://cnn.iprima.cz/veronice-zilkove-zemrel-syn-v-osmi-mesicich-mel-obrovskou-vuli-zit-rika-herecka-53312
https://www.super.cz/clanek/celebrity-veronika-zilkova-tezce-nese-rozchod-se-stropnickym-skoro-horsi-nez-smrt-syna-melichara-198-dni-priznala-1085573
https://www.extra.cz/zilkova-o-rozpadu-manzelstvi-se-stropnickym-slova-o-30-let-mladsi-milence-i-neskutecne-bolesti-83c7a
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-vloni-jsem-hledala-strom-kde-bych-se-zhoupla-ted-dekuju-zivotu-rika-veronika-zilkova-v-intimni-zpovedi-92375
