Článek
7. května 1945. Dva ozbrojení muži vedou vysokého, ramenatého mlynáře po úzké silnici k bludovským lázním. V raním chladu je slyšet jen jejich kroky na štěrku. Hubertu Habermannovi je čtyřiačtyřicet a kolem zuří poválečný chaos. Co se mu asi honí hlavou? Možná cítí mrazivou předtuchu, že do své honosné secesní vily na kraji obce už se nikdy nevrátí.
Habermann se narodil roku 1901 ve vesnici Bludov na severní Moravě, do smíšeného česko-německého manželství. Doma u Habermannů se mluvilo plynně česky i německy – otec byl Němec, matka Češka. Rodina vlastnila rozsáhlý majetek: vodní mlýn s pilou, malou vodní elektrárnu, továrnu na dřevěné bedny a proti mlýnu si nechali postavit přepychovou vilu ve stylu art nouveau.
Hubertovi starší bratři zemřeli mladí – jeden při autonehodě, druhého zradilo srdce – a tak veškeré rodinné dědictví nakonec připadlo jemu. V roce 1937 převzal podnik a pustil se do práce s energií sobě vlastní.
Byl to statný a příjemný muž, ve společnosti oblíbený. Často zval sousedy na skleničku a vášnivě rád hrával karty. Jako bohatý mlynář patřil k nejmajetnějším lidem v širokém okolí. Oženil se s půvabnou Aurelií, Němkou z podobně smíšené rodiny.
Společně vychovávali děti v dvojjazyčné domácnosti – on i manželka byli Němci, ale doma zněla převážně čeština. Přestože se při sčítání lidu hlásil k německé národnosti, nepatřil k žádným fanatikům. Za války vstoupil z povinnosti do organizace Opferring napojené na nacistickou stranu, ale brzy ho vyloučili pro „nedostatečné projevy němectví“. Členem berlínskoříšské Henleinovy strany (SdP) nikdy nebyl.
Během okupace musel našlapovat opatrně, přesto pomáhal bližním, jak mohl. Ve svém mlýně potají mlel mouku pro místní Čechy, a dokonce jim ji prodával za stejnou cenu jako Němcům. Riskoval tím kriminál, ale měl štěstí. Úřední kontroly sice chodily, nic však neodhalily – mlynář je pokaždé štědře pohostil a skryl tak jejich zraky před pravdou.
Svědkové později vzpomínali, že Hubert Habermann byl slušný, odvážný a čestný člověk. Válečné peklo přežil bez úhony a s čistým štítem. Netušil ale, že skutečná zkouška přijde až s koncem války.
Zmizel v poválečném chaosu
Jaro 1945 přineslo euforii z osvobození, ale i krutou kocovinu. Bludov, ležící ve Sudetech, byl připojen k Říši a za války přišlo o život mnoho místních. Není divu, že hněv a nenávist vůči všemu německému po kapitulaci vřely naplno. Ve zjitřené atmosféře divokého května 1945 dopadla msta i na ty, kteří se ničeho neprovinili.
Osud toho dne dostihl i Huberta.
Ozbrojená hlídka ho 7. května odvedla z domova, podobně jako dalších několik německých starousedlíků z okolí. Odvedli ho směrem k budově lázní, kde sídlil revoluční národní výbor – tam ale nikdy nedošel. Ztratil se beze stopy, doslova se po něm slehla zem.
Jeho manželka Aurélie mezitím zůstala sama s dětmi. Zoufale se snažila zjistit, co se s manželem stalo, ale pomoci se nedovolala. Naopak – i ji a děti zadrželi ozbrojenci a zakrátko byla celá rodina jako Němci určena k odsunu.
Habermannova nádherná vila byla hned po jejich odchodu vyrabována rozvášněnými sousedy. Aurélie netušila, zda je Hubert vůbec naživu. Ve zmatku poválečných měsíců se musela smířit s nejhorším a bojovat o holý život svůj i svých dětí.
V Bludově se začaly šířit znepokojivé zvěsti. Každý v obci vyprávěl trochu jinou verzi příběhu – jisté bylo jen to, že bohatý mlynář Habermann už není a nikdo neví, kde skončil.
Někdo tvrdil, že byl zabit ze msty pro své němectví – prostě měl ve špatnou dobu špatnou národnost. Jiní ukazovali prstem na jeho tučné konto: mohl prý být zavražděn kvůli majetku.Jisté bylo jediné – Habermann byl pryč a jeho tělo se nikdy nenašlo.
Pravda bez spravedlnosti
Trvalo to pět dlouhých let, než úřady začaly zmizení bludovského mlynáře oficiálně vyšetřovat. A i to se rozběhlo jen díky vytrvalosti rodiny. Aurélie Habermannová totiž neměla v ruce ani úmrtní list. Nemohla pohřbít muže, ani úředně ovdovět.
Její sestra Jana, která jako jedna z mála žen ze smíšeného manželství směla zůstat v Československu, proto naléhala na úřady, aby záhadné zmizení švagra konečně prošetřily. Okresní soud v Šumperku se případem zabýval počátkem 50. let a odhalil tajemství, o němž si do té doby lidé jen šuškali.
Vyšlo najevo, že Habermann skutečně zemřel násilnou smrtí. V soudním spisu se objevil holičský pomocník Jiří Pazour, tehdy mladík z bludovských lázní. Pazour před tribunálem přiznal, že Huberta Habermanna zastřelil – prý z osobní nenávisti.
Podle bludovského historika Stanislava Balíka nešlo o čin národní msty, ale o vyřizování účtů mezi dvěma muži.
Habermann byl známý karbaník a Pazour u něj prohrál spoustu peněz v kartách – zloba z prohry se smísila s poválečnou atmosférou „účtování s Němci“ a vedla k tragédii.
Vrah jednal navíc posilněn alkoholem a možná i vidinou snadné kořisti. Jednou ranou do týla tak skončil život člověka, který ještě pár dní předtím všechny rozdíly mezi Čechy a Němci odmítal.
Spravedlnost však paradoxně selhala. Jiří Pazour sice stanul před soudem, ale trestu unikl. Na jeho čin se vztahoval zvláštní amnestijní dekret prezidenta Edvarda Beneše, který prominul excesy spáchané bezprostředně po válce.
Vrah si odseděl jen dva měsíce ve vazbě, pak byl propuštěn. Nakolik tomu napomohlo, že Pazour byl později aktivním členem komunistické strany, se můžeme jen dohadovat. Jeho svědectví navíc naznačilo, že na zabití mlynáře mohl mít zájem ještě někdo další. Habermann měl u sebe tu noc peníze a cennosti – kam zmizelo rodinné zlato a šperky, se nikdy nezjistilo.
Po vraždě si prý jeho mlýn pod hlavičkou „národní správy“ převzal dozorující šafář a o zbylý majetek se podělili bývalí zaměstnanci. Z Habermannovy smrti tak těžilo více lidí a dodnes panuje podezření, že mohlo jít o spiknutí z touhy po jeho jmění.
Teprve po mnoha desetiletích se Habermannův osud dostal na veřejnost. V roce 2009 natočil dokumentarista Petr Jančárek film, který díky odtajněnému spisu Pazourovy výpovědi odhalil skutečný průběh vraždy.
Následujícího roku do kin vstoupil hraný film Habermannův mlýn režiséra Juraje Herze, volně inspirovaný jednou verzí příběhu. Snímek otevřel staré rány – v Bludově vzbudil bouřlivé reakce a rozdělil obyvatele. Pamětníci kritizovali nepřesnosti: Habermannova manželka nebyla Židovka, obec neměla za války českého starostu, skutečné postavy byly překřtěny a zkresleny.
Nejvíc lidem vadilo, že film hanebně očernil skutečné hrdiny obce – třeba kaplana Karla Dřímala, který ve skutečnosti za odboj skončil v Terezíně, kde zemřel na tyfus. Podobně nespravedlivě vyzněla filmová role majitele lázní, ačkoli pravý Zdeněk Pospíšil se za války postavil nacistům. Příběh sudetského mlynáře díky filmu už nikdy neměl zůstat zapomenut.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hubert_Habermann
https://plus.rozhlas.cz/vrazda-jako-osobni-msta-aneb-skutecny-pribeh-mlynare-habermanna-8562890
https://badatele.net/habermannuv-mlyn-zname-jmeno-skutecneho-vraha/
https://www.respekt.cz/tydenik/2010/35/a-najednou-proste-zmizel?srsltid=AfmBOoo6eKXqA7JZ76glSUdFGMB4wKz8DaauTJmHsanei9mOcaG6OHFT
https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/temna-mista-hubert-habermann-mlyn-vrazda.A231121_760084_olomouc-zpravy_stk
https://www.youtube.com/live/RcWj7JRvE1Q
