Věrná až za hrob. Krásná zpěvačka Lída Clementisová svého muže nezradila, i když ji režim týral

Narodila se 4. července 1910 v Praze jako Ludmila Pátková do zámožné rodiny bankovního ředitele. Byla chytrá, talentovaná a vyrůstala v blahobytu. Když jí bylo dvanáct, rodina se přestěhovala na Slovensko, kde její otec převzal vedení bratislavské pobočky Hypoteční banky.

Mladá Lída vystudovala gymnázium a obchodní akademii, jenže její srdce patřilo hudbě. Milovala operu. Po maturitě si prosadila studium zpěvu na Hudební a dramatické akademii v Bratislavě a v roce 1933 dokončila školu s výtečným hlasovým projevem. Okamžitě získala angažmá ve Slovenském národním divadle – nejprve jako sboristka, posléze dokonce jako operní sólistka.

Na divadelních prknech mohla naplno roztáhnout křídla svého talentu. Právě v Bratislavě se však také poprvé setkala se svým osudovým mužem. Jako studentka často chodila na přednášky charismatického mladého právníka a novináře Vladimíra Clementise a hltala každé jeho slovo. Byl to zanícený intelektuál, zakladatel levicového časopisu DAV a idealista, který věřil v socialistickou budoucnost Slovenska.

Lídu na něm upoutala směs inteligence, vášně a vizí o spravedlivějším světě. Potkávali se zpočátku jen pohledy – ona plachá studentka z dobré rodiny, on o osm let starší bouřlivák s ohněm v očích. Až koncem roku 1932 do sebe náhodně vrazili na tramvajové zastávce. Padli si do oka, dali se do hovoru a Lída brzy pochopila, že našla partnera pro život. Už 24. března 1933, pár měsíců po onom prvním setkání, si řekli své ano.

Manželství Lídě Clementisové změnilo celý život. Z bezstarostné operní divy se stala ženou politika-revolucionáře. Opustila scénu, vzdala se slávy. Manželův svět ji zcela pohltil. Byli bezdětní, veškerou energii věnovali jeden druhému a společné myšlence. Mladé soužití bylo zpočátku harmonické a plné lásky. Jenže velké dějiny brzy tvrdě zasáhly do jejich osobního štěstí. Přišel rok 1939 a s ním válečná vřava, která manžele Clementisovy vyrvala z domova.

Evropa vzplála a Vladimír Clementis se kvůli své politické činnosti ocitl v nebezpečí. Krátce po vytvoření protektorátu musel uprchnout – jako známý komunista byl trnem v oku nacistům i kolaborantům. Lída neváhala ani vteřinu a rozhodla se manžela následovat.

To rozhodnutí pro ni znamenalo vzdát se definitivně vlastní kariéry. Z milované Bratislavy a operních prken odešla narychlo a v utajení do ciziny. Nejdříve odcestovala do Paříže a v roce 1940 se dostala až do Londýna. Sotva třicetiletá žena zůstala v britské metropoli po nějaký čas úplně sama, bez prostředků, v cizí zemi zmítané válkou.

Londýn té doby byl nebezpečným místem. Každou noc město dunělo výbuchy a nebe křižovaly stíhačky Luftwaffe. Lída trávila dlouhé hodiny v krytech, ohlušená a zoufalá. Bezpečí domova bylo daleko. Nejhorší ale bylo odloučení.

Její manžel byl navíc jako cizinec a přesvědčený komunista považován za potížistu a odmítl vstoupit do československých zahraničních jednotek. Britské úřady ho společně s dalšími internovaly v zajateckém táboře. Lída tak zůstala v Londýně na dlouhé měsíce bez jediného kontaktu s milovaným mužem.

Nevěděla, kde přesně je, co dělá, zda vůbec žije. Denně na něj myslela, strachy skoro nespala a nervy měla nadranc. Jediné, co je tehdy spojovalo, byly dopisy. Lída Clementisová psala svému muži zoufalé listy plné bolesti – líčila v nich noční bombardování, svůj hlad a nemoc.

Často plakala nad nedopsanými větami. Toužila vědět, jestli je Vladimír v pořádku, ale odpovědi nepřicházely. Cenzura a válečný chaos milencům nepřály. Clementis nemohl z tábora manželce odepisovat, a tak si vedl deník – stohy papírů popsaných myšlenkami k ní.

Tyto tajné zápisky Lída spatřila až o mnoho měsíců později. Mezitím ji v cizí zemi sužoval nedostatek peněz, podvýživa a opakující se zápaly plic. Každý nový den byl bojem o přežití. A přece všechno vydržela. V roce 1941 se Clementisovi opět shledali a veškeré útrapy jako by na chvíli zmizely. Láska jim dodala sílu překonat i válku.

Vladimír Clementis pak působil jako hlasatel československého vysílání BBC a Lída svým zpěvem pozvedávala morálku exulantů. Naděje, že přijde mír a oni se zase vrátí domů, je oba držela nad vodou. To nejtěžší je teprve čekalo.

Konec války zastihl manžele Clementisovy v Anglii. V květnu 1945 se konečně vrátili do osvobozené vlasti, plni elánu vybudovat nový a spravedlivější stát. Lídě bylo pětatřicet, Vladimírovi třiačtyřicet – a po letech strádání je čekalo období naděje.

Clementis se okamžitě zapojil do poválečné politiky. Stal se významným diplomatem a brzy pravou rukou ministra zahraničí Jana Masaryka. Lída stála věrně po jeho boku. Na reprezentačních recepcích okouzlovala společnost svým šarmem a rozhledem, při oficiálních cestách působila jako tichá podpora a opora manžela.

Po hrůzách války konečně přišlo štěstí – manželé žili v Praze, obklopeni přáteli, plni ideálů a plánů. Jenže poválečná euforie neměla dlouhého trvání. Komunistický převrat v únoru 1948 navždy změnil jejich osud. Clementis tehdy nahradil Jana Masaryka ve funkci ministra zahraničí – stoupal na samotný vrchol moci.

Ale atmosféra ve straně houstla. Clementis nebyl slepým poslušným úředníkem; měl vlastní názory a odvahu je vyslovit. To se stalo osudným. Stačilo pár let a z prominenta se stal nepohodlný člověk. V roce 1950 ho odvolali z funkce a přeložili na bezvýznamné místo v bance. Doma už cítil, že je sledován tajnou policií. StB před jeho pražským bytem tiše osnovala zlověstné plány.

Lída po Clementisově boku tušila nebezpečí, ale stále doufala, že nejhorší se nestane. Mýlila se. Dne 28. ledna 1951 se Vladimír Clementis vydal na ranní procházku se psem Brokem a už se nevrátil. Zoufale volala na Veřejnou bezpečnost, ale od úřadů nezískala žádné zprávy. Až z rádia se to dozvěděla – právě tam uslyšela děsivou lež o svém manželovi. Hlasatel ohlašoval, že ministr Clementis byl odhalen jako zrádce a dopaden na útěku do Jugoslávie.

Přesně čtyři týdny po zatčení Clementise zabouchala na dveře bytu čtveřice neznámých mužů. Bylo 24. února 1951, když Lídu Clementisovou násilím odvlekli pryč. Nasadili jí pásku přes oči a převezli do ruzyňské věznice. Tam ji hodili do stejné tmy bezmoci, v jaké už rok tonul i její manžel. Ocitala se v noční můře, z níž nebylo probuzení.

Vyšetřovatelé na ni křičeli, vyhrožovali jí. Chtěli, aby dosvědčila, že Clementis plánoval útěk za hranice a že byl špión. Lída odmítla lhát, a tak její trýznitelé přitvrdili. Začali ji obviňovat, že ona sama o všech údajně manželových zradách věděla a nenahlásila je.

Nenechali jí spát. Státní bezpečnost z ní hodlala udělat exemplární případ – manželku velezrádce, která poslouží jako dokonalé rukojmí. Zničili by ji, jen aby jeho zlomili.Ve vězení strávila Lída Clementisová dlouhých dvaadvacet měsíců.

Byla úplně odříznutá od světa. Netušila, co se děje venku ani co se děje s Vladimírem. Mezitím probíhalo rozsáhlé vyšetřování proti Clementisovi a dalším obviněným z takzvaného protistátního spiknutí. Vlado Clementis nevěděl nic o tom, co se stalo s jeho ženou. StB ho zkoušela zlomit i lhaním – vyhrožovala, že Lídu zatknou, pokud se nepřizná.

Netušil, že ona sedí celý čas jen pár cel vedle a prožívá stejné peklo. Aby udrželi Clementise v nejistotě, nutili Lídu psát mu do vězení křiklavě optimistické dopisy. Každých čtrnáct dní dostala papír a musela manželovi líčit smyšlené rodinné historky o domácím životě na svobodě. On jí směl odepsat jednou za měsíc. Bylo to absurdní divadlo.

Lída tu hru na pohled hrála, ale uvnitř trpěla – každé písmeno v jejích dopisech bylo vykoupeno slzami a krví. Clementisovy dopisy z vězení byly zase plné láskyplných rad a starostí o ni. Psal jí, aby jedla, aby nebyla smutná. Nemohl tušit, že jeho žena hladoví za mřížemi kousek od něj.

Pak přišel listopad 1952 a vyšetřovatelé konečně odhalili Clementisovi pravdu. Sdělili mu, že Lídu mají také ve vazbě. Chtěli z posledních sil dorazit jeho vůli. Krátce poté však bylo rozhodnuto – Clementis poputuje před soud v monstrprocesu s Rudolfem Slánským. Rozsudek zněl: trest smrti oběšením.

Lída Clementisová dostala povolení ke zcela mimořádnému aktu: směla se se svým mužem rozloučit osobně. Než ji k němu pustili, postarali se, aby na ní Clementis nepoznal vyčerpání – proto ty civilní šaty, nalíčená tvář a učesané vlasy. Jako by tím režim chtěl svůj zločin zabalit do pozlátka důstojnosti.

A tak se manželé Clementisovi setkali naposledy, den před popravou. Bylo 2. prosince 1952 a Lída vypadala téměř jako dřív – elegantní, klidná, statečná. Stáli proti sobě, na dohled a přece nedosažitelní. Mezi nimi k nebi čněly mříže a žádná něha je nemohla překlenout. Promluvili jen krátce a ve spěchu.

Druhého dne, časně ráno 3. prosince 1952, byl Vladimír Clementis na dvoře věznice Pankrác oběšen. Jeho popel pak příslušníci StB v tichosti vysypali do jedné z pražských stok – režim mu odepřel i důstojný hrob. Lídu Clementisovou propustili jen pár hodin po popravě.

Z ničeho nic stála zase na svobodě – vyčerpaná a zdrcená, s balíčkem osobních věcí v náručí, ale bez manžela, bez domova, bez nadějí. Psal se prosinec 1952, venku padal chladný sníh a ona kráčela prázdnými ulicemi Prahy vstříc nejisté budoucnosti.

Její život po propuštění připomínal trosky rozmetané bouří. Lída se nastěhovala k rodině své sestry do malého bytu v Jungmannově ulici a stranila se lidí. Komunistický režim v ní viděl ženu „zrádce“, a tak jí zakázali vrátit se na operní pódia.

Aby vůbec mohla pracovat, přijala Clementisová skromné místo knihovnice v pražském Klementinu. Dvanáct let tam třídila notový archiv a vedla bibliografii – nenápadná a tichá mezi regály knih. VedeníAž rádia se knihovny však po ní chtělo jediné: aby se vzdala svého příjmení. Příjmení Clementisová tehdy znělo příliš nebezpečně. Samozřejmě jsem odmítla, řekla Lída hrdě v rozhovoru roku 1968. To jméno nosila z lásky – a nehodlala se ho zříci.

Žila dál, jako by na ramenou stále nesla část manželova kříže. Každý den myslívala na Vladimíra a slíbila si, že očistí jeho jméno. Po otřesu roku 1956, kdy padl kult Stalinovy osobnosti, začala neúnavně obcházet úřady. Psala dopisy, žádosti, připomínala se mocným.

Chtěla jediné: rehabilitovat svého neprávem popraveného muže. Trvalo to dlouhých deset let, ale uspěla. V roce 1963 soud konečně prohlásil Clementise za nevinného a zrušil všechny hanlivé rozsudky.

Pro Lídu to bylo pozdní zadostiučinění. „Dočkala se morální očisty svého manžela, což pro ni bylo nejdůležitější. Žádné peníze ale nedokážou vyvážit lidský život,“ poznamenal historik Luboš Kokeš.

Zemřela 4. ledna 1988 v Praze, ve věku sedmdesáti sedmi let. Odešla jen rok před pádem režimu, který jí vzal všechno. Přežila svého muže o tři a půl desetiletí – a po celou tu dobu mu zůstala věrná. Nikdy se znovu nevdala, nikdy si nepošpinila příjmení jiným jménem.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%ADda_Clementisov%C3%A1

https://devin.stvr.sk/clanky/rozhlasova-tvorba/241211/strateni-v-case-ludmila-patkova-clementisova

https://dvojka.rozhlas.cz/cely-zivot-obetovala-idealum-sveho-muze-osudove-zeny-lida-clementisova-8120496

https://blog.sme.sk/kebisek/nezaradene/clementisova-po-poprave-manzela-jeho-popol-vysypali-do-stoky

https://denikreferendum.cz/clanek/4915-pomnik-pro-milovanou-lidu-ma-trvat-v-pameti-lidi