Článek
Narodil se roku 1902 v Tisovci na středním Slovensku jako syn učitele. Mládí prožil v podhůří Karpat a od studentských let ho fascinovaly myšlenky sociální spravedlnosti. Studoval práva na Karlově univerzitě v Praze a vyšel z nich jako doktor práv s červeným diplomem.
Byl brilantní, sečtělý a cílevědomý – vrstevníci ho popsali jako „bolševika v rukavičkách,“ muže pevného přesvědčení a zároveň gentlemana z dobré rodiny. Advokátní praxi zahájil v Bratislavě, kde obhajoval dělníky a kolegy socialisticky smýšlející novináře pronásledované tehdejším režimem.
Politika ho přitahovala stále víc. Roku 1924 vstupuje do Komunistické strany Československa – je mu 22 let a věří, že skrze komunistické ideály zlepší svět. Ve třicátých letech už patří k předním tvářím slovenské kulturní levice. Spoluzakládá davistické hnutí DAV a vydává levicový časopis, kde spolu s Gustávem Husákem a Ladislavem Novomeským formuluje vize spravedlivější společnosti.
Stává se také poslancem Národního shromáždění – v roce 1935 usedá za KSČ do parlamentních lavic jako jeden z nejmladších zákonodárců. Je pohledný, charismatický, výborný řečník. Kdyby historie běžela jinak, možná by ho čekala zářivá politická kariéra. Jenže přichází rok 1939 a Clementis je náhle postaven před těžkou volbu.
V srpnu 1939 Stalin uzavírá pakt s Hitlerem. Mladý idealista Clementis je v šoku – komunista tělem i duší, a přesto nemůže zradit své svědomí. Otevřeně kritizuje pakt Molotov–Ribbentrop jako hanebnou dohodu s fašismem. Strana mu to nepromine. Označí ho za zrádce linie a vyloučí ho ze svých řad.
Clementis, který zasvětil komunistickému hnutí celý dosavadní život, je náhle sám. Za protektorátu mu navíc hrozí zatčení nacisty – proslul jako antifašistický právník, a tak prchá z vlasti. Přes Polsko a Francii se dostává do Anglie.
Za války prokáže své kvality v exilu. V Londýně pracuje pro rozhlasové vysílání BBC; pod pseudonymem Peter Hron mluví k Čechům a Slovákům doma a dodává jim odvahy v boji proti nacismu. Ve svých komentářích burcuje národ k odporu a sní o poválečné spravedlnosti.
Londýnské roky mu dávají rozhled i cenné kontakty. A Clementis se opět sbližuje se svou starou láskou – komunistickou stranou. Už nezavrhuje Stalinův Sovětský svaz; naopak, váží si Rudé armády za porážku Hitlera. V roce 1945, když se rodná zem osvobodí, chce být u toho.
Píše kajícný dopis Klementu Gottwaldovi, svému někdejšímu příteli. Omlouvá se za „pomýlení“ v roce 1939 a prosí o návrat do partaje. Gottwald mu odpustí. Vladimír Clementis se může vrátit domů jako soudruh. Hned po válce se ze zrádce stává hrdina – strana ho přijímá zpět do svých řad a odměňuje vysokou funkcí.
Clementis se v roce 1945 stává státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí, kde zastupuje legendárního Jana Masaryka. Lidé mají Clementise rádi. Je pohledný, dobře oblečený, mluví několika jazyky a má pověst odvážného muže z exilu. Miluje ho i jeho žena Lída – půvabná česká operní pěvkyně, která kvůli manželovi opustila svou slibnou kariéru.
Lída Clementisová je po válce všude po jeho boku, září na diplomatických recepcích a věří stejně pevně jako on v komunistické ideály. Clementis, posilněný úspěchem, se zapojuje do poválečných čistek. Bez váhání pomáhá Gottwaldovi zbavit Ministerstvo zahraničí tzv. „nespolehlivých živlů“ – zkušených diplomatů demokratického smýšlení.
Sám vyzývá k loajalitě k Moskvě a podporuje, aby na klíčové posty nastoupili oddaní komunisté. Nikdo tehdy netuší, že se jednou stane obětí právě takové čistky. Únor 1948 pak definitivně stvrdí jeho hvězdný vzestup. Po záhadné smrti ministra Jana Masaryka (který je nalezen pod okny Černínského paláce) je Clementis jmenován novým ministrem zahraničí Československa.
Vrchol kariéry. Někdejší chlapec z Tisovce teď létá po světových metropolích jako šéf diplomacie, jedná s Moskvou, prosazuje komunistickou linii v OSN. Právě on za československou vládu souhlasí s dodávkami zbraní nově vzniklému Izraeli v roce 1948 – netuší, že i tohle bude jednou použito proti němu.
V únoru 1948 stojí věrně po boku Gottwalda na balkóně, na hlavě mu sedí ikonická beranice, a zdá se, že patří k nejmocnějším mužům v zemi. Clementis je členem ÚV KSČ, hrdina socialistické vlasti dekorovaný řády. Když jede v létě 1949 do rodného Tisovce, vítají ho jako národního velikána. Kdo by tehdy pomyslel, jak strmý bude jeho pád.
Stalinův stín však visí i nad ním. Na počátku 50. let zachvátí východní blok paranoie – všude jsou hledáni „zrádci“ a „špioni“. Clementis má v očích soudruhů dva hendikepy: je Slovák (a tedy potenciální „buržoazní nacionalista“) a příliš dobře zná Západ. V září 1950 ho proto Gottwald náhle odvolá z funkce ministra.
Clementis se oficiálně dopustil „nacionalistických úchylek“, ve skutečnosti se však stal obětním beránkem v mocenské hře. Ještě rok pobývá v Praze stranou pozornosti, jako by doufal, že bouře přejde. Ale nepřejde. Jednoho lednového večera 1951 bere Clementis na vodítko svého milovaného psa Bročka a vychází na procházku pražskými ulicemi. Domů už se nevrátí. 21. ledna 1951 ho StB při venčení psa tajně zatkne.
O několik hodin později už policisté prohledávají jeho byt a zabavují všechen majetek. Clementisová netuší, co se děje. Ještě té noci přivážejí muži z StB vyděšené Lídě domů aspoň Bročka – psa, který se věrně vrátil, zatímco pán mizí v bezpečnostní cele. Začíná nekonečných 22 měsíců vyčerpávajících výslechů.
V temných kobkách Ruzyně a na Pankráci se mezitím rozjíždí mašinérie stalinského monstrprocesu. Clementis je obviněn z velezrady a špionáže po boku dalších prominentních komunistů v čele s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským. Cílem je vykonstruovat obří protistátní spiknutí – podle sovětského vzoru s výrazným antisemitským podtextem.
V „kauze Slánský“ má být Clementis exemplárním zrádcem ze Slovenska. Vyšetřovatelé StB ho psychicky mučí a vydírají. Aby ho zlomili, vyhrožují mu i skrze Lídu – donesou mu papír z jejího dopisního stolku a naznačí, že i ona skončí ve vězení, pokud se nepřizná.
Clementis nakonec podepisuje vynucené doznání plné absurdních lží. V něm „přiznává“, že byl agentem západních imperialistů, že chtěl rozvrátit republiku, dokonce i to, že prý nikdy nebyl opravdovým komunistou.
Ta slova z jeho úst znějí jako špatný vtip. Muž, který celý život dýchal pro stranu, teď v řízeném procesu sype popel na vlastní hlavu podle připraveného scénáře. Koncem listopadu 1952 se v Praze koná spektákl zvaný Proces s protistátním spikleneckým centrem. Soud trvá přes týden a je inscenován jako divadlo – obžalovaní recitují naučené fráze, rozhlas vysílá jejich „zpovědi“ do éteru.
Clementis vystoupí hned druhý den procesu: v sále státního soudu monotónně opakuje, že je vinen, že zradil stranu. Je vyhublý, strhaný, oči sklopené. Publikum složené z estébáků a vybraných komunistů přihlíží s kamennými tvářemi. Clementisův hlas se chvěje jen jednou – když prosí soud o milost s poukazem na svou někdejší oddanost straně.
Prokurátor Urválek ho však setře s mrazivou ironií. 27. listopadu 1952 je vynesen rozsudek: trest smrti provazem. Nejen pro něj – na šibenici má jít dalších deset jeho „spoluspiklenců“ (další tři obžalovaní dostanou doživotí). Žádné odvolání neexistuje. Prezident Gottwald, Clementisův někdejší souputník, odmítne všechny žádosti o milost.
2. prosince večer dovolí režim odsouzencům poslední malé milosti: krátkou návštěvu rodiny a možnost napsat pár slov na rozloučenou. Lídu Clementisovou, která sama mezitím strávila měsíce v ženské věznici, přivážejí po setmění na Pankrác. Je vyčerpaná a zdá se jí, že snad sní zlý sen. Přes dvojitou mříž zahlédne svého manžela – po dvou letech zase tváří v tvář.
Ruce si nemohou podat, dotknout se nesmějí. Ještě té noci, dlouho po půlnoci, sedí Clementis v cele a píše roztřesenou rukou dopis na rozloučenou své milované ženě. Co v něm stojí, nevíme – dopis Lídě předají až po letech, stejně jako její vlastní dopisy, které jí z vězení nikdy neodeslali. Ale můžeme si představit tu směs bolesti a něhy, s jakou se s ní loučí.
Je 3. prosinec 1952, několik minut po páté hodině ráno. Stráže vyvádějí Clementise na popraviště v zákoutí vězeňské nemocnice. Na Pankráci ještě všechno spí, jen v koutě dvora pod sychravým nebem svítí několik reflektorů na šibenici.
Ještě ten den v podvečer proběhne další dějství nelidské mašinérie. Tělo Vladimíra Clementise spolu s ostatními popravenými naloží příslušníci StB do auta a odvezou do strašnického krematoria. Vše probíhá tajně. Nikdo nesmí mít hrob. Těla se spálí a popel všech dvanácti těl je sesypán do jediného pytle.
Za nocí pak služební vůz vyráží z věznice – někde za Prahou, na neosvětlené silnici, zastaví a bezejmenný prach vysype do příkopu. Tak končí život Vladimíra Clementise. Bez hrobu. Beze stopy.
Bez stopy? Úplně ne. Zůstala po něm ta fotografie – slavná, strašidelná ve své retuši. Na balkóně paláce Kinských stojí Klement Gottwald a na hlavě má beranici, kterou mu Clementis prý půjčil kvůli zimě. Clementis samotný z fotografie zmizel, odstraněný cenzory.
Teprve po deseti letech, když byli komunističtí vězni částečně rehabilitováni, dovolil režim ukázat původní snímek – Clementise po smrti opatrně připustili zpět do fotografie i dějin. Ale to už bylo pozdě.
Jeho jméno se stalo symbolem krutosti systému, jenž vraždil vlastní děti. Systému, který psal dějiny krví a gumoval z nich nepohodlné tváře.
Zdroje:
https://dobrahistorie.cz/dokument/5887-muz-ktery-zmizel-clementise-povesili-a-vygumovali-zbyla-jen-cepice
https://dvojka.rozhlas.cz/cely-zivot-obetovala-idealum-sveho-muze-osudove-zeny-lida-clementisova-8120496
https://www.muzeumprahy.cz/en/for-schools-museum-on-line-on-line-exhibitions-february-1948-in-prague/
https://www.ustrcr.cz/vzpominka-milan-barta-o-procesu-s-protistatnim-spikleneckym-centrem/
https://advokatnidenik.cz/2022/11/29/judr-peter-kerecman-clementisova-poprava-zustava-mementem-totalitni-justice/
https://old.nacr.cz/sua/vystavy/clemntis/index.htm
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/vladimir_clementis.html
