Článek
Tehdy se psal rok 1975 a italský režisér Luciano Salce právě hledal obsazení pro nový satirický film o smolařském účetním Fantozzim. Hlavní roli měl ztvárnit samotný autor postavy Paolo Villaggio, ale chyběl někdo, kdo by si troufl zahrát Fantozziho nezletilou dceru Mariangelu – v otcových očích milované dítě, v očích diváků však nejošklivější holčičku Itálie.
Mariangela měla působit neuvěřitelně nemotorně, vtipně odpudivě až „opičím“ dojmem. Najít skutečné dítě, které by filmaři mohli vystavit takovéto kruté roli, nepřipadalo v úvahu. Tvůrci proto sáhli k nečekanému řešení: roli přiřkli dospělému muži.
Oním vyvoleným se stal Plinio Fernando, tehdy 27letý absolvent herecké akademie v Římě. Jeho jméno tehdy nikdo neznal – a dodnes zůstává veřejnosti téměř neznámé – přestože jeho tvář patří k nejproslulejším v celé Itálii.
Byl nenápadný, drobnější postavy, s jemnými rysy a nesmělým úsměvem. Právě díky subtilnímu zjevu a jistým zvláštním obličejovým rysům zaujal Fernando režiséra Salce už při prvním setkání. Když mu však produkce oznámila, že má hrát dívčí postavu, rozzuřilo ho to.
Mladý herec cítil nejistotu a stud – připadalo mu ponižující oblékat se za škaredou školačku a dělat terč posměchu celého národa. „Nakonec zlostně odešel z kostymérny s tím, že roli odmítne.
Té noci volal domů otci, odhodlán si postěžovat. Očekával pochopení, snad i souhlas s tím, že taková role je pod jeho úroveň. Místo toho se od otce dočkal klidné odpovědi: „Práce je práce“. Ta prostá slova se mu zarývala do uší. Práce je práce.
Plinio Fernando věděl, kolik úsilí ho stálo dostudovat herectví a proniknout na profesionální jeviště. Uklidnil se. Ráno se vrátil na natáčení a přijal nabízenou roli s vědomím, že i taková zkušenost může být krokem vpřed.
Diagnóza ošklivosti
Když Plinio poprvé vstoupil na plac převlečený za malou Mariangelu, rozhostilo se ticho. Paolo Villaggio, představitel Fantozziho, si mladíka nedůvěřivě prohlížel: před ním stála podsaditá dívenka v dětských šatech, s výrazně hustým obočím a neforemnou ofinou.
Teprve drobné vrásky kolem očí prozrazovaly, že tahle „holčička“ není dítě. Liù Bosisio, která hrála Fantozziho manželku Pinu, stála opodál a v úžasu zírala na kolegu, jak plynule vklouzl do role jejich filmové dcerky. Když klapka cvakla a kamera se rozběhla, Fantozziho bizarní rodinka ožila.
Plinio Fernando (vpravo) jako Mariangela Fantozzi po boku Paola Villaggia (uprostřed) a Liù Bosisio (vlevo) na natáčení prvního filmu Fantozzi (1975).
Mariangela se na plátně objevila jen na pár minut, ale stačilo to, aby se nesmazatelně zapsala do paměti diváků. Byla legračně neohrabaná, stále posmrkávala a z pusy jí občas koukal drátek z rovnátek. Ve tváři měla nepopsatelný výraz – snad směs bezelstné dětské lásky a podivínské otupělosti.
Režisér Salce vyladil každý detail její vizáže k dokonalosti grotesky. Mariangela Fantozziová se měla stát esencí ošklivosti. Jeden z Fantozziho filmových kolegů ji dokonce ve scénáři překřtil příznačně na „bertucciu“, tedy opičku.
Publikum v kinech burácelo smíchy – a nadšený Paolo Villaggio začal s oblibou prohlašovat, že tahle odpudivá holčička je „ztělesněním všech trapasů a apoteóza škaredosti“.
Navzdory vší nadsázce nesklouzla Mariangela v podání Plinia Fernanda do čisté karikatury. Zpod neupravené paruky a uměle ošklivého makeupu občas probleskl skutečný lidský cit. Fantozzi – sám smolař a outsider – svou dceru vroucně miluje a Mariangela lásku opětuje.
V jedné slavné scéně se bezelstně ptá: „Tatínku, kdo to byla Cita?“ Přirovnání k opici visí ve vzduchu, ale Fantozzi nechce dcerku ranit, a tak v rozpacích zalže: „Cita Hayworth! To byla krásná americká herečka. Ale já tě ujišťuji, že ty jsi mnohem… mnohem krásnější než ona… možná.“
Filmová série Fantozzi měla obrovský úspěch. První dva filmy z let 1975–1976 lámaly rekordy návštěvnosti a tvůrci rychle připravovali další pokračování. Plinio Fernando se tak ocitl uvězněný v Mariangelině kůži na dlouhých osmnáct let.
Od roku 1975 do roku 1993 se objevil celkem v osmi filmech o Fantozzim. V pozdějších dílech dokonce hrál dvojroli – vedle Mariangely i její dceru Ugu, Fantozziho vnučku, která podědila matčiny půvaby a vypadala stejně nekonvenčně jako ona.
S každým dalším filmem pronikal Plinio hlouběji do povědomí diváků, a přitom zůstával paradoxně neviditelný. V titulcích drobným písmem stálo jeho jméno, ale nikoho příliš nezajímalo. Vždyť pro všechny byl jednoduše „Mariangela“.
Vězení slávy
Rok 1993 přinesl konec jedné éry. Po natočení filmu Fantozzi v ráji (Fantozzi in paradiso), kde se s filmovou dcerou dojemně loučí i samotný hlavní hrdina, se Plinio Fernando rozhodl se světem Fantozziho skoncovat.
Navenek se nic dramatického nestalo – série stejně začínala ztrácet dech a producenti ji na čas uložili k ledu. U Plinia ale dozrálo osobní rozhodnutí. Zemřel mu otec a s jeho odchodem jako by se uzavřel kruh.
Právě otec byl ten, kdo mu kdysi poradil roli přijmout. Nyní, v necelých sedmačtyřiceti letech, svlékl kostým Mariangely naposledy a odešel ze světa filmu.
Ještě dlouho však netušil, jak těžké bude nechat Mariangelu za sebou. Ta postava ho pronásledovala jako stín. Vždyť vyrůstal po jejím boku a dospěl v jejích šatech. „Mariangela Fantozziová mě uvěznila v čase,“ posteskl si po letech hořce.
Lidé na ulici jej totiž stále poznávali – a oslovovali ho ‚Mariangela‘. Nedokázali oddělit herce od role a Plinia to bodalo u srdce. Zpočátku se snažil reagovat s humorem, mávnout nad tím rukou.
Ale pokaždé, když k němu přistoupil neznámý člověk s všetečnými slovy „Vy jste přece ta ošklivá holka z Fantozziho!“, cítil, jak v něm stoupá frustrace a vztek. „Když mě někdo osloví Mariangela, rozčílí mě to k nepříčetnosti,“ přiznal otevřeně. Stačila jediná taková chvíle a rány starého života se znovu otevřely.
Nejhorší zážitek ho potkal v nočním klubu v Rimini. Chtěl si anonymně vyhodit z kopýtka, ale skupina mladých ho poznala a začala provolávat jméno jeho filmové postavy. Zpočátku se jen přikrčil studem, když na něj pokřikovali, zda nezatančí jako „opice“ Mariangela. Když ho ale obstoupili, instinktivně utekl – a oni ho v opilém rauši skutečně hnali ulicemi až k hotelu.
Nový život
Od svého definitivního rozloučení s Mariangelou v polovině 90. let se Plinio držel stranou filmu i televize. „Rozhodl jsem se, že chci zůstat umělcem, ale jiným způsobem,“ vysvětluje. Odmítl všechny lákavé nabídky vystupovat v zábavných show, kde po něm chtěli jediné – aby znovu zahrál svou proslulou dceru Fantozziho a rozesmál publikum groteskní grimásou.
Vrátil se ke své dávné zálibě v kreslení a modelování. Absolvoval několik kurzů malby a především sochařství u renomovaných italských mistrů. Poprvé v životě stál sám za sebe – ne jako herec recitující cizí text, ale jako tvůrce, který dává podobu své vlastní vizi.
V roce 2008 sebral odvahu a poprvé veřejně vystavil své sochy v malé galerii v Římě. Čekal posměšky kritiky – vždyť co může herec komediant vědět o vysokém umění? Ale recenzenti překvapivě ocenili upřímnost a originalitu jeho děl.
Zdroje:
https://it.wikipedia.org/wiki/Plinio_Fernando
https://www.virgilio.it/notizie/plinio-fernando-non-vuole-essere-piu-chiamato-mariangela-fantozzi-la-nuova-vita-dell-attore-oggi-scultore-1620519
https://www.brogi.info/2011/03/fernando-che-divento-mariangela-fantozzi.html
https://zena.pluska.sk/prominenti/fantozziho-dcera-vzbudzovala-lutost-i-posmesky-toto-je-najvacsie-tajomstvo-o-nej
https://www.onlyu.cz/celebrity/mariangelu-z-komedii-o-ucetnim-fantozzim-si-zahral-muz-plinio-fernando-se-dnes-venuje-socharstvi/
