Článek
Označení markytánka (německy Marketenderin, francouzsky vivandière či cantinière) původně znamenalo trhovkyni – ženu, která provází armádu a prodává vojákům občerstvení a různé drobnosti. V dobách, kdy logistika armád nebyla zdaleka tak propracovaná, šlo o záslužnou činnost: markytánky zajišťovaly v poli to, co vojenské sklady dodat neuměly.
Prodávaly nejen jídlo a alkohol, ale i tabák, psací potřeby, knoflíky, šití, ba dokonce třeba i paruky. Bez nich by strádající vojáci na dlouhých taženích buď dezertovali, nebo si brali, co potřebovali, násilím. Právě proto velení jejich přítomnost tiše tolerovalo a leckdy přímo oficiálně povolovalo.
Slavný vojevůdce Napoleon Bonaparte to dobře chápal – i on nechával za svými pluky pochodovat tyto ženy, které „udržovaly morálku, léčily, ale také bojovaly“.
Co vedlo mladé dívky či starší ženy k tomu, aby se vydaly s armádou do světa, často vstříc strádání a nebezpečí? Důvody byly pestré jako osudy samotných markytánek. Některé byly manželky vojáků, které prostě následovaly své muže. Už během 18. století bývalo zvykem, že vojákům nižších hodností armáda dovolovala sňatek, a jejich ženy a děti pak tábořily s nimi v zázemí pluků.
Pokud vojáka převelili nebo šel do války, rodina šla mnohdy s ním. Pro takovou ženu neexistovala jiná možnost obživy než se stát také součástí polního tábora – pomáhat prát, vařit, obchodovat. Jinou motivací byla láska romantická či vášeň. Nejedna dívka se „zahleděla do uniformy“ a utekla s regimentem za svým vyvoleným, jak popisují dobové zkazky.
Další markytánky byly naopak podnikavé duše a válečná vřava pro ně znamenala příležitost k výdělku i dobrodružství. Tyto odvážné obchodnice často začínaly s málem – na zádech nesly nůši s několika lahvemi kořalky – ale pokud byly šikovné, během pár týdnů dokázaly svůj polní krámek rozhojnit.
Pro chudé venkovské dívky mohla být služba u armády i únikem z beznaděje. V uniformovaném průvodu pochodovaly tisíce hladových mužů, ale také projížděly povozy plné zásob a válečné kořisti – a s nimi šance něco získat pro sebe. V dobách válek docházelo k sociálním otřesům. Některé ženy takřka neměly co ztratit.
V archivech nacházíme záznamy, že se markytánkami často stávaly vdovy, které válka připravila o muže i obživu. Přidat se k ležení bylo pro takovou ženu jednou z mála možností, jak si zajistit ochranu a skývu chleba – výměnou za tvrdou práci kdesi na cestě daleko od domova.
Vojenské ležení očima ženy
Markytánky oficiálně nebyly členky vojska, ale jejich život se od života pěšáků v mnohém nelišil. Musely snést nekonečné pochody, spát pod širákem na promrzlé zemi nebo v bahně, trpět žízní i hladem. Na rozdíl od vojáků však zároveň pečovaly o proviant a pohodlí druhých.
Od rána se oháněly naběračkou u kotlíku, praly prádlo ve studené vodě potoků a do noci ještě obchodovaly se svým zbožím, aby si vydělaly na živobytí. Za pár drobných smažily na pánvi placky, spravovaly kabáty, psaly negramotným milostné dopisy domů. Přitom denně čelily chaosu přesunů: po zimních cestách rozježděných děly zapadaly kola jejich vozíků do bláta, v létě je zas sžíral žár a prach, když kráčely v zástupu za kolonou vojska.
Nezřídka tlačily káru samy, s dítětem uvázaným v šátku na zádech, a ještě s puškou či píkou, kterou pomáhaly nést raněnému muži.
Vzhledem k těžkým podmínkám nebyla na místě ani ženská marnivost. Oblékaly se účelně, pohodlně a teple. Zprvu možná vyšly z domova v sukních a šátku, ale polní život jejich oděv brzy změnil. Co se nepotrhalo, to promoklo a obalilo se bahnem. Markytánky proto rychle sáhly po tom, co bylo po ruce – často po vyřazených součástkách vojenské uniformy.
Nosily mužské boty s pevnou podrážkou a vysokým svrškem, které ochránily před blátem i mrazem lépe než střevíčky vesnických žen. Oblíbily si také vojenské kabátce, které si ty zručnější upravovaly na svou postavu. Pod krátkou sukni si řada z nich oblékala pánské kalhoty, zejména v zimě to bylo otázkou přežití. Přesto se většinou úplně nevzdaly ženských znaků – sukně po kolena, šněrovačka a zástěra byly častou součástí jejich oděvu.
Na hlavě nosily šátek nebo čepec, případně široký klobouk proti slunci. Celou postavu měly ověšenou brašnami, váčky a lahvicemi. Nezaměnitelným znakem markytánky se stal malý dřevěný soudek na pásek zvaný tonnelet, plný pálenky.
Ovšem každodenní realita s sebou nesla i méně poetické stránky. Markytánky byly obchodnice a někdy musely tvrdě smlouvat či se nahlas rozkřiknout, aby v drsné mužské společnosti obstály.
Tyhle ženy zkrátka musely mít ostré lokty, jinak by je prostředí semlelo. Když bylo třeba, uměly sáhnout i po noži nebo useknuté pušce na svou obranu. Přestože formálně spadaly pod ochranu armády, táhly s ní také různé pochybné existence – zlodějíčci, dezertéři, pašeráci – a pro osamělou ženu nebylo obtížné stát se terčem násilí.
Pečovatelky, bojovnice i milenky?
Role markytánek v armádě byla mnohoznačná. Byly to hospodyně a ošetřovatelky, které nahrazovaly vojákům doma zanechané manželky, sestry a matky. Byly to ale také družky a milenky, které vojákům poskytovaly citovou i tělesnou útěchu, již jinak na pochodu neměli kde nalézt. A v krajních chvílích se z některých staly dokonce bojovnice se zbraní v ruce.
Dochované příběhy popisují markytánky, které v zápalu boje popadly pušku a střílely na nepřítele, nebo se vrhly s kbelíkem vody hasit hořící střelný prach, či bodaly bajonetem unikající lupiče. Francouzská armáda si svých kantýnských vážila a mnohé z nich vyznamenala za hrdinství.
Například Catherine Béguin od 14. lehkého pluku byla za odvahu dekorována poté, co údajně odnesla na vlastních zádech svého zraněného muže osm kilometrů daleko do polní ambulance.
Právě intimní život markytánek bývá dodnes předmětem mnoha dohadů. Už tenkrát si lidé šuškali, že tytéž ženy, co ve dne prodávají jitrničky a tabák, v noci zahřívají polní lůžka osamělých mužů. A nebyl to jen šepot. Navzdory romantickým historkám o cudných dcerách regimentů se v okolí vojsk prostituce bujela poměrně čile.
Konec jedné éry
Devatenácté století se chýlilo ke konci a s ním i doba, kdy se armáda bez markytánek neobešla. Vojenské instituce se profesionalizovaly a mnoho úkolů, které dříve zvládaly manželky vojáků, převzaly nově vzniklé služební sbory.
Logistiku zásobování postupně zajišťoval organizovaný vojenský týl – plukovní kuchyně, intendantura a později moderní polní pekárny či jídelní vozy na železnici. Péče o raněné se zlepšila díky mezinárodnímu hnutí Červeného kříže od 60. let 19. století – na bojiště začaly poprvé vyrážet oficiální ošetřovatelky s červeným křížem na rukávu a markytánky jako léčitelky ztratily význam.
A konečně i poskytování povyražení pro muže ve zbrani se armády pokusily dostat pod kontrolu. Koncem 19. století vznikaly při posádkách regulérní polní nevěstince s lékařským dohledem a přísným dodržováním hygieny, což mělo omezit šíření nákaz. Svět se změnil a s ním i válka: bojiště zaplavila technika, fronta se zatáhla do zákopů a pro tyto ženy už tu nebylo místo.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Markyt%C3%A1n
https://portal.ujep.cz/StagPortletsJSR168/PagesDispatcherServlet?pp_destElement=%23ssSouboryStudentuDivId_1995&pp_locale=cs&pp_reqType=render&pp_portlet=souboryStudentuPagesPortlet&pp_page=souboryStudentuDownloadPage&pp_nameSpace=G233327&soubidno=136905
https://www.stoplusjednicka.cz/nepostradatelne-markytanky-jak-bylo-se-zenami-v-napoleonove-armade
https://www.dotyk.cz/magazin/kdo-byly-markytanky-21000823.html
https://www.stoplusjednicka.cz/tahnout-v-bahne-za-vojskem-zivot-markytanek-nebyl-zadny-med
https://www.reflex.cz/clanek/historie/108918/kdo-byly-markytanky-zamilovane-holky-i-odvazne-podnikatelky.html
