Článek
Ve tmě podzemní šachty se mu mihne vzpomínka – oslňující bílé světlo reflektorů na kluzišti, zlatá medaile zavěšená na krku a jásot davů na pražské Štvanici. Ten obraz je ale najednou vzdálený, skoro neskutečný. Místo něj teď mladík slyší štěkot dozorcova hlasu kdesi ve tmě: „Makáš málo! Pohni, nebo uvidíš!“
Ztěžka zvedá krumpáč a znovu se pouští do kamene, jako by tím mohl zahnat neodbytnou otázku. Jak se mohlo během jediného roku z oslavovaného šampiona stát zmučený mukl v lágru? Co se muselo stát, aby se národní hrdina ocitl v uranovém pekle hluboko pod zemí?
Ten vyčerpaný vězeň nebyl zločinec. Byl to československý hokejový mistr světa. Jeden z té legendárního týmu, který v únoru 1949 ohromil svět. Tehdy, ve finále mistrovství světa ve Stockholmu, porazili domácí Švédy 3:0 a vybojovali pro Československo zlaté medaile.
Celá země je zahrnula láskou a obdivem – vždyť přivezli titul mistrů světa už podruhé za sebou. Prezident Klement Gottwald i další komunističtí pohlaváři jim osobně blahopřáli a velebili je jako národní hrdiny.
Když se vrátili domů, tisíce fanoušků zaplnily ulice při vítání šampionů. Nic netušili. Nikdo z nich si nedovedl představit, že za necelý rok budou ti samí muži v železech na rukou odváděni do cel.
Ještě před tou zlatou euforií se však v jejich osudu začaly rýsovat první stíny. V únoru 1948 převzali moc v zemi komunisté a atmosféra zhoustla. Hokejisté zatím dál hráli a vítězili, ale kolem nich nenápadně rostla nedůvěra nového režimu. První rána přišla ze zámoří – někteří spoluhráči raději zvolili emigraci.
Jaroslav Drobný, jeden z mistrů světa, po komunistickém převratu utekl za hranice. Následoval ho i další reprezentant, Miroslav Sláma. Úspěšný kanadský trenér Mike Buckna se z turné v zámoří do vlasti už vůbec nevrátil. Tým se tím oslabil a zároveň upadl v podezření: kdo zůstane loajální a kdo také zmizí na Západ?
Pak přišla tragédie, která zlatý tým zdecimovala ještě dřív, než stačili obhájit svůj triumf. Osmého listopadu 1948 se reprezentace vracela z Paříže dvěma letadly. První doletělo do Anglie, druhé se zřítilo do kanálu La Manche. Nikdo nepřežil.
Oceánský příboj navždy pohřbil šest mužů z týmu – zkušené opory i nadějné nováčky. Zmizeli Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják, Karel Stibor a mladý Zdeněk Švarc. Celá země truchlila; zlatá generace utrpěla bolestivou ztrátu. Pro přeživší spoluhráče to byl první mrazivý dotek osudu. Netušili, že není poslední.
Přesto se tým nevzdal. Začátkem roku 1950 se zbylí mistři světa pilně připravovali na obhajobu titulu – mistrovství světa se mělo konat v Londýně. Měli odletět každým dnem a v tréninku ze sebe vydávali maximum, odhodláni vyhrát znovu pro svou zemi zlato. Jenže pár dní před odletem, 11. března 1950, přišel šok. Režim cestu reprezentace do Londýna náhle zrušil.
Oficiální zdůvodnění znělo absurdně: prý britské úřady odmítly udělit víza československým rozhlasovým reportérům, a tak tým nemůže odcestovat. Všem bylo jasné, že to je jen záminka. Komunistická moc se bála – bála se, že by hokejisté mohli emigrovat stejně jako jejich kolegové dříve. Londýn pro ně najednou představoval příliš velké riziko.
Zklamání, vztek a hořkost. S tím vším se hráči vraceli domů, zatímco mistrovství světa v Anglii proběhlo bez nich. Dne 13. března 1950 se skupina hokejistů sešla večer v pražské hospodě U Herclíků (přezdívané také Zlatá hospůdka) v Pštrossově ulici. Byla to jejich oblíbená restaurace, kousek od centra.
Chtěli společně zapít žal z promarněné šance, a zároveň měli důvod k drobné soukromé oslavě – jeden z hráčů, útočník Václav Roziňák, se právě stal hrdým otcem a kolegové mu chtěli připít na zdraví potomka.
Místnost byla plná cigaretového kouře, pivo teplo ve sklenicích a nálada byla zpočátku tichá, posmutnělá. Jenže s přibývajícími půllitry se rozvázaly jazyky a na povrch vyplavala frustrace.
Padlo několik hořkých slov, možná nadávek. Nic, co by v zjitřené atmosféře neřekl kterýkoli zklamaný sportovec. Jenže tehdy něco takového stačilo k obvinění z „urážky představitelů“ a veřejného pobuřování. Někdo z hostů – dodnes se neví kdo – tehdy donášel tajné policii. Stačila jedna rychlá zrádná návštěva na nejbližší stanici StB. Uprostřed večera se rozletěly dveře hospody a dovnitř vrazili muži v kožených kabátech.
Přišli si pro ně. Přímo od stolu ještě téže noci tajná policie zatkla tři hráče: Zlatomíra Červeného, Václava Roziňáka a Augustina Bubníka. V hospodě nastal chaos – někteří hosté zděšeně zírali, jiní rychle klopili zrak do půllitrů. Odvádění hokejisté nechápali, co se děje; protesty nebo vysvětlování nepomohly.
Místo hrdých sportovců stáli rázem v poutech jako zločinci. V následujících dnech pak StB pokračovala ve zatýkání dál. Zmizeli další členové zlatého týmu – Stanislav Konopásek, Vladimír Kobranov, Josef Jirka, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajn – a dokonce i hostinský Mojmír Ujčík, který onen večer obsluhoval.
Posledním z „party“ byl legendární brankář Bohumil Bóža Modrý, kterého se StB odvážila zatknout až 24. března 1950. Modrý v té době už za reprezentaci nechytal a vůbec v hospodě U Herclíků nebyl – žil poklidně s rodinou mimo Prahu. Přesto pro něj přišli. Obvinili ho, že je hlavou celého protistátního spiknutí.
Tím bylo jasné, že tu nejde o pár pivních řečí v restauraci. Režim měl se zlatými hokejisty jiné plány – chtěl z nich udělat odstrašující případ. Malá hospodská epizoda posloužila jako záminka k vykonstruování velkého politického procesu.
Národ je miloval, ale mocipáni se jich báli. V očích komunistů se z miláčků tribun stali potenciální zrádci a nepřátelé režimu. Necelých 400 dní po triumfu ve Stockholmu už tito sportovci seděli v izolovaných celách a čekali na nejhorší.
Přivezli je do neblaze proslulého vězení „Domeček“ na Hradčanech. Za zdmi nenápadné budovy v Kapucínské ulici se skrývala tajná mučírna StB – malé soukromé peklo komunistického režimu. Tam, v chladných sklepeních, se z vyšetřovaných „hokejistů“ měli stát přiznávající špioni a vlastizrádci.
Začaly nekonečné výslechy, jejichž cílem bylo vynutit souhlas s předem nalinkovaným obviněním. Nikdo z nich nechápal, co vlastně měli provést. Zpočátku si mysleli, že jde jen o trest za tu výtržnost v hospodě.
Když se ale vyšetřovatelé začali ptát na špionáž, velezradu a spolupráci s cizími zpravodajci, tuhla krev v žilách. Nátlak sílil každým dnem. Vyhladovění, nevyspalí a zmlácení hokejisté se ocitli v samém jádru zoufalství.
Každý den a každou noc je tam lámali tělesně i psychicky. Nelidské bití, ponižování, nekonečné pochody chodbami beze spánku. Věznitelé dobře věděli, že mají co do činění se slavnými atlety – a právě to v sadistovi, který „Domeček“ spravoval, probouzelo zvrácené potěšení.
Štábní kapitán František Pergl, vyhlášený svou krutostí, je bil důtkami s kovovými kuličkami na koncích, a dělal to s takovou silou a zuřivostí, že mu vězni často omdlévali bolestí u nohou. Obránce Antonín Španinger vzpomínal, že ho nechali tři dny a tři noci nepřetržitě pochodovat bez jídla a spánku, prokládaně kliky a dřepy.
„První den jsem si říkal, že to vydržím. Druhý den mi otekly nohy a začal jsem krvácet. Třetí den jsem už lezl po čtyřech a volal o vodu,“ popsal svůj zoufalý boj s vyčerpáním Španinger po letech.
Trýznění nebralo konce. Někteří hráči zhubli desítky kilo, všichni si nesli těla posetá podlitinami. Strach a bolest dokázaly nakonec zlomit každého. Augustin Bubník, jeden z nejmladších, se dlouho snažil vzdorovat. Byl silný, trénovaný sportovec – komunistické běsnění na něm ale zanechalo hluboké jizvy.
„Nejhorší bylo, když mě měl v rukou Pergl. Nasadili mi železný pásek kolem hlavy a utahovali ho, až si člověk myslel, že mu praskne lebka,“ vzpomínal Bubník po letech na děsivé chvíle v „Domečku“, kde z něj vymlátili i poslední zbytky odporu. „Svázali vám ruce, takže jste se nemohl bránit, a dělali si s vámi, co chtěli,“ dodal tiše muž, který kdysi vážil skoro devadesát kilo – a v cele zhubl o třetinu své váhy.
Pod takovým nátlakem se i stateční sportovci nakonec „přiznali“ k činům, o nichž neměli ani ponětí. Protokoly podepsané roztřesenou rukou teď obsahovaly absurdní obvinění z vojenské špionáže a velezrady. Režim měl, co potřeboval: exemplární případ zrady odhalen a pachatelé „doznali vinu“.
Neveřejný soudní proces s takzvanou protistátní skupinou Modrý a spol. proběhl v utajení 6. a 7. října 1950 v Praze na Pankráci. Předem rozhodnutý rozsudek padl nemilosrdně. Tresty byly drakonické – od osmiměsíčního vězení až po patnáct let těžkého žaláře.
Legendární gólman Bohumil Modrý vyfasoval 15 let, útočník Augustin Bubník 14, střelec Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov po 10 letech. Další hráči dostali o něco méně: Josef Jirka 6 let, Zlatomír Červený 3 roky, Jiří Macelis 2 roky, Antonín Španinger a Přemysl Hajn přes rok.
Nejlépe z nich dopadl náhradní brankář Josef Stock s osmi měsíci vězení. Kromě odnětí svobody navíc soud hokejistům uložil propadnutí majetku, vysoké pokuty a ztrátu občanských práv. Z olympijských medailistů a mistrů světa se tak rázem stali bezprávní muklové odsouzení k zapomnění.
Po vynesení rozsudků je rozvezli do různých věznic. Ti s delšími tresty skončili v uranových dolech v Jáchymově. Právě tam, v dolech s příznačnými jmény jako „Lágr Svornost“, zažívali hokejisté každý den malá úmrtí svých nadějí.
Místo puku drželi v rukou lopaty a krumpáče, dýchali radioaktivní prach a holýma rukama přebírali smolínovou rudu, která zářila temnou energií. Ochranné pomůcky nedostali žádné – byly drahé a vězni přece měli hodnotu jen jako levná pracovní síla.
A i tady, hluboko pod zemí, je dozorci nenechali zapomenout, kým byli. Jejich slavná jména se v lágru změnila ve terč posměchu a šikany. Jeden z bachařů si zvlášť oblíbil ponižování bývalých reprezentantů. Když mu jednou padl do ruky vyčerpaný vězeň Zlatomír Červený, zle se ušklíbl: „Ty seš mistr světa? Víš, co pro mě seš? Dobytek!“ křičel mu do tváře a pohledem přejížděl jeho vyhublou postavu.
„Když jsi teda ten šampión, tak mi tady uděláš sto dřepů! Ale hezky pomalu, ať si to vychutnám…“ Červený neměl na vybranou – poslušně dřepoval, až ho pálily svaly a před očima tančily mžitky. Nikdo z nich si netroufl odporovat: velmi dobře věděli, že kdyby neuposlechli, dozorci je surově zkopou nebo jim rozbijí obličej. Podobné scény se staly běžnou součástí jejich nového životního režimu za mřížemi.
Takových příkoří zažili nespočet. Z hvězd světového sportu se stali otloukánci s podlomeným zdravím. Každý den v lágru byl nekonečný. Silní mladí muži s perfektní kondicí tu během pár let přišli o veškeré síly.
Mnozí onemocněli, těžká dřina a radioaktivita poznamenaly jejich těla. Duše drtilo vědomí, že trpí bez viny, že byli zrazeni režimem, jemuž kdysi přinesli slávu. A hlavou se musela honit palčivá otázka: Proč? Proč s námi tak krutě zacházejí?
Dodnes není zcela jasné, co komunistické pohlaváry k tak surovému zúčtování vedlo. Existuje několik teorií. Možná chtěli sportovcům uštědřit exemplární trest, aby žádného jiného ani nenapadlo utéct za hranice. Možná potřebovali uvolnit místa v reprezentaci pro ideologicky „spolehlivější“ hráče, kteří by režimu lépe vyhovovali.
A hovoří se i o tlaku sovětských poradců – v Sovětském svazu se zrovna chystali vypustit své hokejisty na mezinárodní scénu a československý tým byl silný soupeř, kterého se takto elegantně zbavili. Pravdu se asi nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že šlo o jednu z nejodpornějších křivd v historii československého sportu – a nikdo za ni nikdy nebyl pohnán k odpovědnosti.
Faktické následky na sebe nenechaly čekat. Zničení téměř celého národního mužstva uvrhlo československý hokej do hluboké propasti. Na mistrovství světa v letech 1950 a 1951 se naše země pro nedostatek hráčů ani nezúčastnila – neměl kdo hrát, většina šampiónů dřela v dolech nebo seděla v base.
Teprve na zimní olympiádě v roce 1952 poskládalo Československo nový tým, který vybojoval alespoň čtvrté místo. Zlatá generace byla zničena a navázat na její úspěchy trvalo velmi dlouho. Další titul mistrů světa získali českoslovenští hokejisté až v roce 1972 – celých dvacet tři let od triumfu z roku 1949.
Odsouzení hráči si v lágrech odpykávali dlouhé roky. Naděje svitla až po pěti letech. V roce 1955 dostali někteří z nich prezidentskou milost – nový prezident Antonín Zápotocký propustil vězně s delšími tresty na svobodu. Zlá léta ale zanechala následky. Když zmučení hokejisté vyšli na denní světlo, byli to jiní lidé než ti kluci se zářícíma očima na stupních vítězů.
Některým se přece jen podařilo vrátit k tomu, co milovali. Václav Roziňák, Augustin Bubník i Josef Jirka zkusili znovu hrát hokej; dokonce dostali nabídku nastoupit společně za brněnský klub. Jenže ani na ledě neměli klid – když v únoru 1955 fanoušci v Praze bouřlivě vítali navrátilce Roziňáka s Bubníkem, úřady raději zakázaly oběma nastoupit do zápasu.
Zklamaný dav tehdy házel na led odpadky a hlasitě nadával. StB si to nenechala líbit. Druhý den si Roziňáka předvolali a snažili se mu vnutit, že nepokoje zorganizoval on sám. Šikana režimu pokračovala i po propuštění – komunisti nechtěli, aby se z bývalých vězňů staly opět milované hvězdy.
Pro legendárního brankáře Bóžu Modrého už bylo každopádně pozdě. Když vyšel z jáchymovských dolů, byl na tom zdravotně nejhůř ze všech. Cítil, že zemře. „Když se potom vrátil, pořád říkal, že ví, že brzo umře,“ vzpomínala později jeho manželka Erika. Snažili se ho uklidnit, že vypadá dobře a má celý život před sebou, ale Modrý jen smutně kroutil hlavou.
Uranový prach mu pronikl do těla i duše. Věděl své. Měl pravdu – zemřel v roce 1963, pouhých osm let po propuštění, ve věku 46 let. Do posledních chvil ho trápily bolesti páteře a hlavy, následky požití radiace. Jeho srdce dotlouklo stejně tiše, jako dozněla ozvěna děkovných ovací, které mu kdysi Praha vyřvávala na počest.
Ostatní bývalí hráči si našli nové cesty, jak žít dál. Augustin Bubník se stal trenérem a paradoxně nakonec vedl ke zlatu i finskou hokejovou reprezentaci – ve Finsku si ho vážili jako odborníka, který pozvedl jejich hokej. Mnozí se po letech dočkali alespoň očištění jména.
V bouřlivém roce 1968 byly rozsudky z politického procesu zrušeny jako vykonstruované. Jenže to už bylo dávno po kariéře. Z někdejších šampionů se jen zlomek vrátil na led. Národní tým si musel najít nové talenty a život šel dál – s jizvami, které se nikdy zcela nezahojily.
Trvalo téměř dvě desetiletí, než se o tragédii z roku 1950 smělo otevřeně promluvit. Dnes už patří do učebnic a paměti národa jako jedna z nejtemnějších kapitol českého sportu. Co z ní zůstalo?
Třeba nenápadná pamětní deska na domě v pražské Pštrossově ulici. Právě tam, v místě někdejší Zlaté hospůdky, se 13. března 1950 zastavil čas zlatým chlapcům československého hokeje. Deska nese reliéf hokejisty a jednoduchý nápis, který říká vše podstatné: „V tomto domě se nacházela Zlatá hospůdka, v níž byla komunistickou zvůlí 13. 3. 1950 násilně přerušena kariéra hokejových mistrů světa z let 1947 a 1949… Byli nespravedlivě pozatýkáni, obviněni a odsouzeni do uranových lágrů.“
Studený kov té desky tiše připomíná osudy, které by neměly být zapomenuty. Příběh hokejových šampionů, kteří vyměnili slávu za bezpráví a dřinu v dolech, dodnes mrazí svou krutostí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Modr%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_v_ledn%C3%ADm_hokeji_1949
https://isport.blesk.cz/clanek/hokej/385282/mistri-sveta-na-uranu-pred-70-lety-komuniste-rozmetali-zlatou-generaci.html
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/tragicky-konec-mistru-sveta-z-roku-1949/5bdf85fb0d663b6fe806226d
https://www.dotyk.cz/magazin/hokejovi-mistri-z-roku-1949/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-hokej-ms-v-hokeji-stribro-zlato-uran-tragicky-konec-vyjimecne-hokejove-generace-230437
https://www.irozhlas.cz/sport/hokej/mistri-sveta-vyroci-1949-bohumil-modry-augustin-bubnik-zabrodsky-vlastizrada_1902201831_vman
https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/385283/pred-70-lety-stb-zavrela-mistry-sveta-usetrili-jen-zabrodskeho-kdo-zradil.html
