Ilja Prachař: svou nejslavnější roli nesnášel, Slávii miloval a do KSČ vstoupil dvakrát

Ilja Prachař se narodil na jaře roku 1924 v malebných Malenovicích u Zlína do rodiny, která milovala divadlo. Rodiče František (civilním povoláním byl úředníkem zdravotní pojišťovny) a Ludmila Prachařovi hrávali ochotnické scénky a malý Ilja s bratry tak od dětství vnímal kouzlo jeviště. Měl však i jiné sny – lákala ho medicína a toužil léčit nemocné.

Tyto plány však převrátila druhá světová válka. V osmnácti letech byl totálně nasazen v obuvnických závodech firmy Baťa ve Zlíně. Každodenní dřina v továrně namísto studií a hrozba válečného násilí poznamenaly jeho mladická léta. Když válka skončila, stál Prachař na rozcestí. Medicínu nakonec odložil; osudově ho zlákala divadelní prkna.

Roku 1945 narukoval na vojnu, kde se náhodou dostal k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého. Poprvé stál na jevišti před publikem – a zjistil, že našel své povolání. Oficiální herecké školy přitom nikdy nevystudoval. Na pražskou DAMU ho prý ani nepřijali – údajně měl „tolik talentu, že může rovnou do divadla“, vzpomínal s hořkým úsměvem.

Prachař tedy začal budovat hereckou kariéru od píky v oblastech. Krátce po válce nastoupil do Zlínského divadla (tehdy Divadla pracujících ve Zlíně) a brzy nato přešel do Ostravy. Byla to tvrdá škola: malé honoráře, studené sály a vyčerpávající zkoušky.

Právě v Ostravě jej však potkalo osudové štěstí. Zamiloval se do kolegyně – mladičké herečky Jany, vnučky ředitele tamního divadla. Ona měla loutkoherecké nadání, on činoherní talent. Jejich světy splynuly. Jana Kalistová se stala Prachařovou manželkou a později matkou jejich dětí, syna Davida a dcery Magdalény. Po zbytek života stáli jeden při druhém – na jevišti i v soukromí.

Koncem 50. let už měl Ilja Prachař pověst výrazného talentu. V roce 1954 přijal angažmá v pražském Divadle S. K. Neumanna v Libni a o pět let později zakotvil ve slavném Divadle na Vinohradech. Tady pak strávil více než tři desetiletí a vypracoval se v předního člena souboru.

Málokdo tušil, že ještě před dosažením třicítky vynikl i jako dramatik – už roku 1951 získal Státní cenu za svou vlastní divadelní hru Hádajú sa o rozumné. Byla to éra budování socialismu a Prachařova veselohra z vesnického prostředí režimu dokonale zapadala. Mladý herec a autor za ni obdržel vysoké ocenění od komunistické vlády, což předznamenalo jisté paradoxy jeho dalšího života.

Na vinohradských prknech ztělesnil Ilja Prachař desítky výrazných postav klasického i moderního repertoáru. Před filmovou kamerou se poprvé objevil v roce 1957 – a od té doby se nezastavil. V 60. letech patřil k velice obsazovaným hercům. Často hrál muže tvrdých profesí a autorit – policisty, oficíry, úředníky či lékaře.

Režiséři ho rádi obsazovali jako představitele státních sil: například ve válečném dramatu Král Šumavy hrál nekompromisního velitele pohraniční stráže a v hořké komedii Světáci zase přísného kapitána Veřejné bezpečnosti.

Zahrál si ale i v umělecky náročných filmech tzv. československé nové vlny: mihnul se v Herzově psychologickém dramatu Spalovač mrtvol či ve Vláčilových Stínech horkého léta. Svůj hlas propůjčil dabingu a stal se mistrem oboru – roku 1997 převzal cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. A přesto si většina národa dodnes vybaví jedinou postavu: Trautenberka.

V roce 1974 začala točit Československá televize večerníček Krkonošské pohádky, v němž Prachař ztvárnil chamtivého a komicky zlovolného statkáře Trautenberka. Seriál se stal hitem mezi dětmi a opakoval se na obrazovce desítky let. Celkem se natočilo během let dvacet epizod.

Prachař dokázal postavičce propůjčit nezapomenutelné rysy – jeho hluboký hlas hřměl nadávky jako „Himlhergotdonrvetr!“ a svým bručounstvím bavil i strašil zároveň. Jenže tato popularita měla odvrácenou tvář. Role Trautenberka se pro Ilju Prachaře stala stigmatem, které ho trápilo.

Sám ji postupně nemohl vystát. Na chalupě v severočeských Doubicích, kam jezdíval odpočívat, ho občas zaskočívali dotěrní návštěvníci: rodiče s dětmi si chodili na vlastního Trautenberka „ukázat prstem“. „Koukejte, tady bydlí ten lakomý sedlák!“ šeptali si nadšeně. Prachařovi po čase došla trpělivost – nezvané zvědavce neváhal poslat doslova do patřičných míst.

Nejvíc ho však trápilo něco jiného: že všechny jeho ostatní herecké výkony zůstaly ve stínu jedné zkarikované postavičky. „Měl obavu, že až umře, bude se psát jen o Trautenberkovi,“ prozradil jeho syn David.

„Táta byl trochu jako Trautenberk,“ glosoval David s úsměvem rodinnou historku. Jeho maminka Jana bývala dobrosrdečná a rozdávala známým domácí zavařeniny, jenže Ilja nerad viděl, když se zásoby z chalupy rozplynuly. Váhavě sledoval, jak manželka rozdává hostům okurky, s nimiž se navařila.

Mrzelo ho to – tolik práce, a teď je štědře rozdáno. „Určité sedlácké kořeny v něm byly,“ dodal David Prachař v narážce na Trautenberkovu lakotu. Byla to však spíše úsměvná slabůstka jinak laskavého muže. V jiných ohledech měl Ilja Prachař srdce otevřené – miloval dobré jídlo a vaření, které objevil paradoxně díky nemoci.

Když v 70. letech onemocněl těžkou infekční žloutenkou a strávil měsíce v nemocnici, musel držet přísnou dietu a dlouho se zotavoval. Doma v nemohoucnosti se začal sám učit vařit, aby zahnal nudu. A brzy vášnivě experimentoval v kuchyni. Rodina vzpomíná, jak uvařil své oblíbené španělské ptáčky – a hned si tři porce s chutí snědl.

Dětem poručil spokojit se s jedním kouskem a na manželku už nezbylo vůbec nic. Prachař se pak kajícně smál a manželku uklidňoval, že příště navaří víc.

Úspěšná herecká kariéra v 50. a 60. letech měla i svou politickou dimenzi. Ilja Prachař vstoupil do Komunistické strany Československa, podobně jako většina jeho kolegů v té době. Zpočátku možná věřil ideálům nebo prostě plul s proudem doby – ostatně režim ho ocenil nejednou poctou.

Roku 1967 obdržel titul Vyznamenaný umělec za vynikající práci a v roce 1983 dokonce prestižní titul zasloužilý umělec. Jenže právě kvůli tomuto titulu se ocitl na rozcestí morálky. V roce 1968 stranu po sovětské invazi opustil, zklamaný z rozbití obrodného procesu.

Několik následujících let stál mimo, a snad i proto nedostával větší pocty. Pak ale zatoužil po uznání, které by korunovalo jeho dlouholeté snažení. V osmdesátých letech bylo udělení čestného titulu zasloužilého umělce nepokrytě podmíněno stranickou příslušností. A tak Prachař učinil krok, který později sám označil za ryze pragmatický – v roce 1983 znovu vstoupil do KSČ, jen aby získal vytoužený titul.

„Otec byl realista, ne idealista. Velmi dobře věděl, co má režim na svědomí,“ vysvětloval později David Prachař otcovo kontroverzní rozhodnutí. Ilja nebyl žádný fanatik – jeho motivací nebyla politika, ale čistě kariéra. Přátelil se dokonce s herečkou Vlastou Chramostovou, otevřenou kritičkou režimu. Přesto členství ve straně dodnes vrhá stín na jeho jméno a on sám ho v porevolučních letech hořce litoval.

Listopad 1989 přinesl Prachařovi nečekanou příležitost vyrovnat svůj účet s minulostí. Když se v Praze zvedla vlna demonstrací proti komunistickému režimu, mnoho herců se postavilo na stranu změny. 25. listopadu 1989 stanul pětašedesátiletý Ilja Prachař na obrovské manifestaci na Letenské pláni před třičtvrtě milionem lidí.

Mráz zalézal za nehty, vítr cuchal šedivé vlasy, ale on tam stál pevně – jako zástupce herců vinohradského divadla. Když se chopil mikrofonu, tisíce tváří se k němu obrátily. Někde uvnitř možná stále tkvěl stranický průkaz KSČ, ale Prachař promluvil řečí občanské odvahy: „Podle našeho názoru strana od pátku 17. 11. ztratila svou vedoucí úlohu ve společnosti a udržuje ji do dnešního dne pouze mocensky,“ pronesl klidným, pevným hlasem.

V jeho větách zaznělo vše – odsouzení bývalých mocipánů i naděje, že se blíží svoboda. Dav bouřil nadšením. Herec, jenž desítky let sloužil kultuře ovládané stranou, nyní veřejně pohřbil mýtus o její neotřesitelné vládě. Prachařův projev na Letné se stal jedním ze symbolů zlomu – i řadoví členové režimu přiznali, že starý svět končí. V té chvíli jako by Ilja Prachař smýval svou někdejší vinu.

Krátce poté, v roce 1990, se rozloučil s prkny vinohradské scény a odešel na odpočinek. Bylo mu 66 let a cítil, že nastal čas uvolnit místo mladším. V 90. letech se na jeviště už nevrátil. Jednak se změnila doba a pro někdejší „zasloužilé umělce“ mnoho rolí nezbývalo, jednak se ozvalo zdraví.

Postupně omezoval veškerou uměleckou činnost. Ještě občas propůjčil hlas dabingu, který miloval, ale jinak se stáhl do ústraní. Když ho po pár letech postihla mozková mrtvice a lékaři objevili nádor na čele, bylo definitivně rozhodnuto. Podstoupil operaci, během níž mu selhaly životní funkce a čtyři dny na jednotce intenzivní péče bojoval o život.

Přežil. Byl však ochromen na polovinu těla a jeho řeč už neměla dřívější sílu. Přesto si uchoval typickou železnou vůli. Jakmile se trochu zotavil, zkusil se vrátit k dabování – seděl u mikrofonu a znovu daboval, i když obtížně.

Na divadlo ale rezignoval dobrovolně. „V mém věku je rozumné skončit,“ poznamenal smířeně a dodal s trpkým humorem, „to by si měli uvědomit i někteří kolegové“. Bez sentimentu uznal, že padesát let na jevišti je dost. Učinil tak symbolickou tečku za hereckou dráhou, která byla jeho životem.

Po odchodu z veřejného života se Ilja Prachař stáhl tam, kde mu vždy bylo nejlépe – do ústraní své chalupy v severočeských Doubicích. Spolu s milovanou Janou tam trávili většinu času. Herec, který se předtím pohyboval v lesku ramp a ruchu velkoměsta, si náhle užíval prostých venkovských radostí.

„Nejvíc šťastný byl, když se předělávala chalupa a on mohl míchat maltu,“ prozradil s úsměvem jeho syn David. Prachař se s chutí chopil zednické lžíce a přestavoval staré stavení vlastníma rukama. V zapomenuté vsi našel klid.

Občas si vyjeli do Prahy na fotbal – Ilja byl od mládí zapřisáhlý fanoušek klubu Slavia Praha a dokonce sedm let předsedal jejímu fanklubu, Odboru přátel Slavie. Na tribuně dokázal fandit se stejnou vervou, s jakou kdysi tleskal potlesk jemu. Jinak se ale z veřejných akcí stáhl. Jeho známí i kolegové ho vídali čím dál méně.

Léto roku 2005 trávili manželé Prachařovi opět na chalupě, když se hercův zdravotní stav náhle zhoršil. Došly mu síly. Začátkem srpna ho Jana musela převézt do pražské vinohradské nemocnice. Tušil, že jeho čas se naplnil. Ležel na nemocničním lůžku, zesláblý, ale klidný.

Po boku měla stále svou ženušku – a právě o ni měl největší starost. „Jsou tu moc hezký sestřičky, tak jdi domů a neměj o mě strach,“ pošeptal Ilja Prachař Janě s jemným úsměvem. Byla to jeho úplně poslední slova. Jen pár hodin poté, 10. srpna 2005, tiše vydechl naposledy ve věku 81 let.

Po půlstoletí na scéně a třinácti letech těžkých zdravotních zkoušek odešel smířený – beze strachu, jak sám říkal. Ještě před smrtí stihl svému synovi odkázat vzácnou relikvii: mosaznou úchytku ze svého hereckého toaletního stolku v Divadle na Vinohradech. V roce 1990 si ji tehdy vlastní rukou odšrouboval, když kvůli nemoci divadlo po 35 letech opouštěl.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ilja_Pracha%C5%99

https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/121/ilja-prachar/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/praha-demonstrace-sametova-revoluce-letna-projevy-audionahravky_1911250936_vtk

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/ilja-prachar-108185

https://zena.aktualne.cz/celebrity/ilja-prachar/r~f75cd5b2015e11ef9af20cc47ab5f122/v~sl:a4b7e572511bfbaed13733b82cba34ce

https://www.lifee.cz/milovany-trautenberk-ilja-prachar-svou-ikonickou-roli-nesnasel-do-ksc-se-vratil-kvuli-titulu-zaslouzileho-umelce-50df3

https://www.csfd.cz/tvurce/1742-ilja-prachar/prehled/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/651931/15-let-od-smrti-ilji-prachare-81-jsou-tu-moc-hezky-sestricky-tak-jdi-domu-rekl-manzelce-a-zemrel.html