Jaroslav Frei: hrdina odboje, který zachránil Jawu a Němce uplácel „vagony“ slivovice

„Už jdou,“ zašeptala rozechvěle jeho žena do tmy. Bylo chladné říjnové ráno roku 1949 a Jaroslav Frei stál u otevřeného okna své vily. Dole na schodech zaduněly těžké kroky – příslušníci StB si přišli pro něj. Srdce mu bušilo jako nikdy. Ne strachem z Gestapa či SS – těm dokázal vzdorovat v časech okupace.

Tentokrát to byli jeho vlastní krajané, kdo jej chtěl uvrhnout do temnoty. Manželka dole zdržovala tajné policisty chladnou výmluvou, zatímco Frei opatrně přelezl parapet. Ruce svíraly žebřík, který vedl na plochou střechu garáže. Nebyl to žádný hrdina z rodokapsu, jen unavený muž středního věku se slabým srdcem – ale čekat na zatčení odmítal.

Věděl, že pokud ho dostanou, skončí v táborech nucených prací možná navždy. Přehoupl se přes okraj střechy a po pár nekonečných sekundách seskočil dolů. Do ticha se ozval tlumený dopad bot na vlhkou trávu. Zatajil dech.

Nikdo ho neslyšel. Vzápětí už startoval motocykl Manet od tchána – jediný majetek, který si bral. Bez rozloučení, s nejnutnějšími věcmi v kapse, mizel směrem k šumavským lesům, do černočerné noci. Neohlédl se.

Pohraniční stezka byla studená a zrádná. Každý zrychlený dech ho zabolel na prsou – následky infarktu, který prodělal krátce po komunistickém puči, se ozývaly. Co se mu honilo hlavou?

Možná vzpomínky na všechno, co tu zanechává. Na rodnou zem, pro kterou nasazoval život ve válce, na svůj milovaný podnik Jawa, na 4000 zaměstnanců, kteří pod ním kdysi pracovali. Každý krok, kterým se vzdaloval od vlasti, byl těžší než ten předchozí.

Před svítáním však Jaroslav Frei překročil hranici. Došel pěšky až do bavorské vsi Finsterau – sám, zbědovaný, ale volný. Za zády nechal vše, co miloval, a před sebou měl jen mlhavou nejistotu exilu.

Abychom pochopili, proč jednoho říjnového rána utíkal oknem před vlastní policií, musíme se vrátit na začátek. Jaroslav Frei se narodil 16. listopadu 1904 v rodině pražského krejčího.

Chodil na gymnázium v Křemencově ulici – o ročník níž tam studovala dvojice Voskovec a Werich – ale nakonec se kvůli praktickým důvodům přehlásil na obchodní akademii.

Po první světové válce si rodina nemohla dovolit čekat – jako osmnáctiletý musel Frei nastoupit do práce ve skladu benzínu a olejů. Domů nosil alespoň nějaké peníze, zatímco jiné sny odkládal stranou.

Jenže mládí má své sny a Jaroslav měl kuráž. V devatenácti letech odjel s bratrem do Paříže – města světel, kde však na přivandrovalého kluka z Prahy čekala tvrdá dřina. Skládal cihly na stavbách, myl auta a jako šikovný krejčovský syn dokonce spravoval a žehlil obleky hostů luxusního Hôtelu de Crillon.

Peklo bídy pařížských periferií ho nezlomilo. Naučil se plynně francouzsky a tuhle dovednost později zúročil – při povinné vojenské službě ho díky ní povýšili až na nadporučíka v záloze. Už tehdy se ukazovalo, že Frei má neobyčejný talent přizpůsobit se a učit se za pochodu. Co ho nezabilo, to ho posílilo.

Po návratu z vojny se Jaroslav vrhl do světa obchodu. Bylo mu něco přes dvacet, když se roku 1928 chytil v účtárně firmy Ing. Zdeňka Kliky, která do Československa dovážela anglické motocykly značky AJS. Mladík s bystrýma očima a nezdolnou pracovitostí udělal na šéfa dojem.

Ve 24 letech ho Klika jmenoval nejmladším prokuristou v republice, což byla pro Jaroslava obrovská příležitost a pocta. Byl to raketový vzestup – coby prokurista mohl jménem firmy činit právní rozhodnutí, jako by byl sám majitelem. Svět motocyklů a obchodu se mu otevřel dokořán a mladý Frei do něj vpadl s energií a elegancí sobě vlastní.

Pak ale přišla světová hospodářská krize a rozmetala sny i zaběhnuté pořádky. Zdeněk Klika zkrachoval a Jaroslav se ocitl znovu na startu. Nevzdal se. Nastoupil do továrny Aero v Praze-Letňanech, která vyráběla letadla a také levné automobily. Ve dne řídil účty a zakázky, v noci studoval.

Toužil po vzdělání, ale nemohl sedět v lavici – proto si zvolil právnickou fakultu, jedinou, kde se dalo studovat dálkově. Přednášky za něj opisoval stenograf jeden ze stovky jeho podřízených; Jaroslav pak hltavě pročítal poznámky po večerech. Byl odhodlaný – i bez diplomu chtěl být nejlepším v tom, co dělá.

Právnický titul nakonec získal a hned druhý den po promoci, 1. května 1937, ho čekala životní nabídka. František Janeček, slavný český továrník a zakladatel značky Jawa, hledal schopného člověka do vedení své firmy. Vsadil na energického Jaroslava. Frei nastoupil jako šéf auto-moto divize Janečkovy zbrojovky v Nuslích, podniku, který měl závody i v Brodcích a Týnci nad Sázavou.

Byla to prohnilá doba Druhé republiky, všude obavy a ústupky, a Jawa – doma jednička v motocyklech – navíc finančně balancovala na pokraji bankrotu. Mladý manažer Frei se do toho pustil po svém: klidně, s rozvahou a odhodláním stabilizovat podnik. Jako osobní tajemník Františka Janečka zachraňoval, co se dalo, a brzy si získal šéfovu plnou důvěru.

To už se však nad Československem stahovala mračna. Mnichov 1938 a rozbití republiky byly na spadnutí. Továrník Janeček byl dokonce zvažován jako možný kandidát na prezidenta po abdikaci Edvarda Beneše na podzim 1938. Místo toho se ale republika ponořila do tmy okupace.

Janeček, zkušený inženýr a vlastenec, se nevzdával. V posledních měsících svobodného státu se v „Janečkárně“ – jak se zbrojovce říkalo – horečně pracovalo na vývoji nové zbraně. Od roku 1936 vyvíjeli unikátní protitankovou zbraň s kuželovou hlavní, která mohla dramaticky zvýšit průraznost střel. Janečkův syn František Karel mezitím odjel vyjednat do Británie vojenské zakázky a právě odtamtud, z Londýna, přišla v březnu 1939 dramatická zpráva.

Byla noc 14. března 1939. Jaroslav Frei seděl v továrně v Týnci nad Sázavou a dohlížel na poslední přípravy – netušil, že za pár hodin vtrhnou do Prahy nacisti. Krátce před půlnocí zazvonil telefon. Na druhém konci byl mladý František Karel Janeček: „Podle Angličanů dorazí Němci do rána do Prahy!“ varoval.

Frei ani vteřinu neváhal. Naskočil do auta a hnal se nočními silnicemi do Nuslí, do hlavního závodu. Tam už mezitím technik Jeroným Kynčl a anglický konstruktér William Patchett horečně balili prototyp protitankové zbraně a veškerou dokumentaci.

Patchett s balíkem spěchal na britské velvyslanectví. Na dokumenty drze napsali únorové datum, aby vše vypadalo jako dávno oficiálně předané. A právě včas – ještě 15. března odpoledne stihli Němci do továrny dorazit a požadovali vydání onoho protitankového prototypu.

Jaroslav Frei je přivítal s maskovaným klidem. Kdyby tušili, že prototyp je dávno pryč, skončil by na místě před popravčí četou. Místo toho jim s ledovým výrazem podal úřední stvrzenku datovanou únorem – papír, na kterém stálo, že zbraň už byla před měsícem odevzdána.

Němečtí důstojníci se zatvářili zmateně. Nezbývalo jim než odjet s nepořízenou. Díky Freiově pohotovosti tak unikátní vynález putoval diplomatickou poštou do Británie a časem se z něj stal slavný protitankový adaptér Littlejohn (malý John) – název vznikl doslovným anglickým překladem jména Janeček

V bitvě u El-Alamejnu v roce 1942 si Britové i Američané tenhle český vynález nemohli vynachválit. Frei a jeho lidé zachránili pro spojence zbraň, která pak pomáhala zastavit nacistické tanky na bojištích v Africe, Itálii i Normandii.

Za pár měsíců Československo zaniklo a místo něj vznikl Protektorát. Do Jawy se nastěhovali němečtí komisaři a dozorci, kteří hlídali vývoj i výrobu. Po smrti Františka Janečka v červnu 1941 nastoupil v Nuslích nový model řízení – podnik vedl triumvirát: generální ředitel JUDr. Jaroslav Frei, profesor Karl Peter a bankéř Antonín Malý za Živnobanku.

Ani jeden z nich nebyl žádný fanatik – Frei byl český vlastenec, Peter Němec demokratického smýšlení, Malý finančník. Společně se ocitli v nezáviděníhodné roli: měli udržet továrnu v chodu, vyhovět co nejvíc okupantům a zároveň co nejvíc pomoci budoucí osvobozené vlasti. Jak to udělat? Lesť, důvtip a nervy z oceli se staly jejich zbraněmi.

Hráli vysokou hru: aby mohli po válce rychle obnovit československou výrobu, potřebovali uchránit co nejvíc strojů a materiálu. Jawa proto na rozdíl od jiných kolaborujících podniků nedala Němcům nic ze svého zařízení zadarmo. Naopak – vydupala si od okupantů nové špičkové obráběcí stroje s odůvodněním, že jsou „nezbytné“ k plnění zakázek říše.

Němci dodali moderní zařízení a české ruce ho potají konzervovaly pro budoucí svobodnou republiku. Zároveň továrna křečkovala materiál – skupovala a schraňovala nedostatkové suroviny a díly, i když je aktuálně nepotřebovala.

Samozřejmě to nešlo dělat otevřeně: účtárna vedla dvojí účetnictví, jedno pravdivé pro vnitřní potřebu a druhé oficiální pro německé úřady. Každý přebytečný plát železa, každý sud oleje navíc – vše se vykázalo tak, aby se ztratil dohled.

Jaroslav Frei v té době pendloval mezi Prahou, závody v Týnci a Brodcích a dokonce i Berlínem. Vstupoval do jámy lvové – na jednáních v říšských ministerstvech působil jako vzorný dodavatel zbrojního materiálu. Nosil do Berlína hlášení o výrobě, budoval kontakty, pečlivě sbíral informace. Okupanti ho považovali za loajálního manažera, na kterého je spoleh. Jak krutě se mýlili.

V roce 1942 se proti Jawě chystal drastický zásah. Nacisté se rozhodli zřídit mezi Sázavou a Benešovem výcvikový prostor SS. Znamenalo to vystěhovat vesnice, zabrat továrnu v Brodcích i část závodu v Týnci – celé kraje měly zmizet z mapy.

Když se o tom Frei dozvěděl, okamžitě vyrazil do Berlína. Vstoupil do kanceláře generála von Schella, vysokého činitele říšského úřadu pro válečné zásobování. Smeknul klobouk, uhladil oblek a s ledovým klidem pronesl: „Pak ovšem na čerpadla pro Junkersy zapomeňte.“

To bylo silné varování. A překvapivě zabralo – nacisté výcvikový prostor posunuli jinam. Vesnice sice byly vysídleny, ale zůstaly opuštěné statky, stodoly a hostince, kam se dalo leccos schovat. Frei dostal nápad. Všechen tajně nasyslený materiál, který už v továrnách neměli kam dávat, začali převážet náklaďáky právě do těch opuštěných vesnic.

Železo, součástky, benzín – hory věcí zmizely pod senem na českých půdách. Němci nic netušili.

Takovým způsobem dokázali Jaroslav Frei a jeho lidé „ulít“ neuvěřitelné množství zásob. Firma schovala 31 000 kuličkových ložisek a k nim 1,6 milionu kuliček a válečků – kritický materiál pro strojírenství, který Němci zoufale sháněli.

A nebylo to vše. Když v roce 1943 okupanty drtila válečná nouze, vydali příkaz sešrotovat všechny zbytky z civilní výroby – staré skladové zásoby motocyklových a automobilových dílů měly jít do tavicí pece, aby se z nich udělaly zbraně. Ne tak v Jawě. Frei zajistil, že tisíce součástek přes noc zmizely ze skladů do stodol a hostinců.

Na papírech bylo vše v pořádku: existovaly úřední doklady, že díly byly předány k likvidaci do firemní slévárny. Ve skutečnosti tam ležely jen prázdné bedny a pod plachtami místo sešrotovaných odlitků odpočívaly pečlivě uschované suroviny a polotovary pro poválečnou výrobu.

Výsledek? Když padl Hitler, Jawa mohla takřka okamžitě obnovit produkci. Z nasyslených zásob totiž stačilo – až na pár drobností – k výrobě 8200 motocyklů a 700 automobilů značky Jawa. Celá poválečná produkce Jawy 250 „Pérák“ a malého vozu Minor mohla začít právě díky tomu, že Frei a spol. za války Němcům přímo pod nosem schovali stovky tun strategických surovin a dílů.

Ve stínech okupace se v Jawě děly i další odvážné věci. Němci zakázali jakýkoli vývoj civilních strojů – porušení se rovnalo vlastizrady a hrozil za něj i trest smrti. Přesto někde v odlehlém koutě pankráckého areálu zbrojovky, v tmavém sklepě přezdívaném Chytrovna, svítily noci do noci lampičky.

Třicet českých inženýrů a mechaniků tam potají pracovalo na novém motocyklu. Výsledkem byl legendární Jawa 250 „Pérák“, jeden z nejlepších poválečných motocyklů na světě – v Paříži 1946 získal zlatou medaili. Paralelně tým Ing. Rudolfa Vykoukala vyvíjel i moderní lidový automobil Jawa Minor II.

Do roku 1944 vzniklo devět prototypů malých béžových autíček, kamuflovaných jako „vojenské“ (dostaly recesistickou značku BWM – Böhmische Werke Minor, tedy „České závody Minor“). Jeden prototyp Minor II najel během testů 30 000 km a prokázal tak své kvality.

Frei věděl, že hraje s ohněm. Takové věci nešlo utajit dokonale. Nacistická kontrola byla všude a občas se někdo začal nepříjemně vyptávat. V Jawě ale vytvořili celou síť spolehlivých lidí – kontroloři, úředníci, i samotný profesor Peter kryli, co se dalo.

V zákulisí ovšem tohle krytí něco stálo. Frei později vzpomínal, že museli obětovat doslova vagony slivovice – alkohol uplácel hrdla správných lidí. Sháněli též nedostatkové lahůdky, zajišťovali protekční byty, potraviny, výsluhy – to vše „pro dobrou věc“, aby udrželi Němce spokojené a mimo podezření.

Jaroslav Frei za tu dobu přišel o zdraví. Permanentní stres a přepětí mu vyvolaly vážné srdeční potíže – lékaři hovořili o angině pectoris, varovali ho, aby zpomalil. To nešlo. V létě 1944, když už stěží popadal dech, si sice vybral mimořádnou dovolenou – sjížděl s kamarády vodu, snažil se na chvíli zapomenout.

Ale klid netrval dlouho: přijel za ním profesor Peter s děsivou zprávou. Říšské úřady právě rozhodly odebrat Jawě 200 klíčových zaměstnanců a poslat je na nucené práce do Kasselu. Byl to rozsudek smrti pro firmu, která se dosud zoufale snažila uchránit své lidi před totálním nasazením. Frei neváhal. Okamžitě vyrazil vlakem do Berlína, přímo do vysokého štábu zvaného Jägerstab, který to nařízení vydal.

Tam, vyčerpaný a nemocný, vyjednával celou noc s generály. Hrozil zastavením dodávek pump pro Junkersy, padaly ostré argumenty. A ráno – proti všem očekáváním – se vrátil do Prahy s vítězstvím v kapse.

Povolávací rozkaz pro 200 lidí byl zrušen. Zachránil tak stovky životů – stovky otců od rodin se díky němu vyhnuly německému lágru a dočkaly se konce války živí a zdraví. Frei se pak ještě stihl vrátit za kamarády na řeku Vltavu a dokončit sjezd. I v těch nejhorších časech dovedl být člověkem, který drží slovo – i kdyby ho to mělo stát život.

Pod Freiovým vedením a s nasazením tisíců dělníků přežila Jawa válku v úctyhodné kondici. Celkem za války zaměstnávala kolem 4000 lidí a většinu z nich ochránila před odvlečením do říše. A co víc – Jaroslav Frei riskoval i pro zcela cizí život. Roku 1944 požádal rodinný lékař, zda by Freiovi neskrývali židovskou dívku, kterou hrozil transport do koncentráku.

Jaroslav ani na okamžik nezaváhal. Ukryli to děvče v malém pokojíku za kuchyní a dávali pozor, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Dívka se u nich dočkala osvobození. Dobro, které Jaroslav s manželkou Iškou učinili potají, jako by dokreslovalo jeho charakter: neokázalý, tichý hrdina, který pomáhá, protože může.

Jenže smyčka kolem něj se utahovala. Gestapo už tušilo, že kolem Jawy se dějí podivné věci. Na konci února 1945 zatkli profesora Petera – toho slušného Němce, který pomáhal Čechům. Když zmizel jeho štít, Frei cítil, že i jemu zbývá jen málo času. V duchu se připravoval na nejhorší, ale přísahal si, že Jawu a její lidi dovede až do konce války.

Ten konec přišel v květnu 1945. 5. května vypuklo Pražské povstání. V Nuselské zbrojovce se zformovala revoluční závodní rada, dělníci chtěli bojovat. Možná až příliš horlivě – jejich přehnaný optimismus vedl k neuvážené akci. Vyzbrojili se a vystřelili pár ran na projíždějící oddíl SS. Byla to osudná chyba.

Německé jednotky obratem obklíčily celou továrnu i s více než tisícovkou zaměstnanců uvnitř. Jaroslav Frei stál v čele lidí, kteří se ocitli tváří v tvář esesácké přesile. Vyjednávat nebylo o čem. Frei a členové rady byli zatčeni a odvlečeni do podzemního protileteckého krytu.

Tam, obklopen ozbrojenými strážemi, vyslechl stručný ortel: Pokud české útoky nepřestanou, Nuselská zbrojovka bude srovnána se zemí i s každým, kdo je uvnitř. Jaroslav seděl v temném vlhkém krytu a věděl, že tady může jeho příběh skončit.

Venku se ozývala střelba a křik. Čas se vlekl. Přišla noc – noc z 5. na 6. května. Černější tmu Jaroslav nikdy neviděl. Pak se stalo něco nečekaného. V noci esesáci propustili jeho i ostatní zajatce na svobodu. Možná pochopili, že válka končí a nemá smysl vraždit. Možná jim někdo poradil uniknout dřív, než je semele revoluce.

Frei se ocitl venku, volný. Mohl utéct – za Prahu, k rodině do bezpečí. Jenže on se místo útěku rozhodl vrátit do továrny. Proč proboha? „Bál se, aby nevyhořela,“ zaznělo později prosté vysvětlení.

Osud se ale umí krutě obrátit. Místo klidu a vděčnosti přinesly první poválečné roky Jaroslavu Freiovi trpké rozčarování. Zpočátku ještě s elánem obnovoval mírovou výrobu – vytáhli ze skrýší schované součástky a rozjeli výrobu motorek Pérák, přesně jak plánovali. Ale idyla netrvala.

Znárodnění soukromých firem a příchod centrálního plánování dusily kreativitu a rozvoj. Péráky sice sjížděly z linek a slavily úspěch, avšak výroba aut Minor byla z Prahy direktivně přeložena do letecké továrny v Letňanech – v Jawě si ji nenechali. Malý vůz musel dokonce změnit jméno: z Jawy Minor se stal Aero Minor. Bylo to symbolické – to auto, vymyšlené potají v době okupace, se stalo obětí nové doby bez ohledu na zásluhy a plány.

Frei byl idealista, ale také realista. Věřil v myšlenku sociální spravedlnosti, a tak hned po válce dokonce vstoupil do komunistické strany KSČ – snad v naději, že přinese spravedlivější poměry. Jenže to, co viděl na vlastní oči, jím otřáslo.

Už po dvou měsících (v srpnu 1945) ze strany vystoupil. Později říkal, že prožil obrovskou deziluzi, když viděl, jaká „špína“ se dere k moci. Lidé bez zásluh, karieristi a závistivci, často ti, co za války zalezli, teď kádrovali skutečné hrdiny.

Nový režim se brzy zbavoval nepohodlných expertů. Profesor Peter – Němec, který se postavil nacistům – byl z Jawy vyhozen. Stejný osud potkal i geniálního šéfkonstruktéra Jawy Vsevoloda Grečenka, ruského bělogvardějce, který sestrojil Péráka. Pro Sověty a jejich české přisluhovače byl nepřijatelný, tak musel pryč.

Freiovi se z toho dělalo fyzicky zle. K problémům se srdcem se přidal infarkt – jeden záchvat prodělal během roku 1946. I tak se nevzdal bez boje. Odmítl nabídku znovu vstoupit do KSČ v listopadu 1947, přestože mu slibovali tučný post náměstka ministra kovoprůmyslu.

Místo toho se přidal k sociální demokracii. Jenže po únoru 1948 komunisté sociálnědemokratickou stranu pohltili. Jaroslav pak napsal dopis na ústředí KSČ, že si nepřeje stát se jejich členem. Podepsal si tím ortel.

Ještě v roce 1946 vycestoval obchodně do USA – obdivuhodný tah na tak prominentního člověka. Dokázal tam sjednat prodej motocyklů Pérák a českých ČZ 125 pod značkou Indian pro americký trh. Možná tím chtěl otevřít Jawě dveře do světa, v duchu hrdého českého úspěchu.

Avšak to nejhorší přišlo později: v roce 1947 pozval do Československa amerického odborníka dr. Alexe Tauba, aby zde radil s automobilovou výrobou. Taub přijel – a komunisté v něm hned viděli špiona.

Po únoru 1948 byl Taub ze země vyhoštěn a v roce 1952 se jeho jméno dokonce objevilo v inscenovaném procesu s Rudolfem Slánským jako důkaz „záškodnictví“ v průmyslu. Tím byl Jaroslav Frei definitivně označen za nepřítele. Státní bezpečnost (StB) si na něj začala dávat zvláštní pozor.

Během těchto stresů přišla další rána. Pár dní po únorovém převratu 1948 dostal Frei druhý infarkt. Pomalu se zotavoval, když v březnu přišla zpráva, že zatkli jeho syna Jaroslava juniora, přezdívaného Slávek.

Slávek byl mladý student a s dalšími spolužáky se odvážil 9. března 1948 pochodovat na Hrad za prezidentem Benešem – byl to známý pochod vysokoškoláků, kteří chtěli podpořit demokratického prezidenta proti komunistům.

Nyní si nová moc na tyto mladé vlastence došlápla. Slávek Frei skončil ve vazbě. Jaroslav musel cítit zoufalství a bezmoc – tolik nasadil pro vlast, a teď mu režim bere syna. Nakonec Slávka pustili, ale situace byla jasná: rodina Freiových je trnem v oku nové diktatuře.

V září 1948 Jaroslav zjistil, že nedostane pas – i když byl oficiálně jmenován vedoucím výpravy na mezinárodní motocyklovou soutěž v San Remu, do ciziny ho nepustili. To byla poslední kapka. Freie, kdysi tak váženého muže, nyní čekala jen role nepřítele státu.

Na jaře 1949 opět zatkli jeho syna Slávka, tentokrát v rámci vykonstruované akce „Šeřík“ namířené proti generálu Karlu Kutlvašrovi, legendárnímu veliteli Pražského povstání. Slávek strávil v pankrácké věznici 17 dní, než se Jaroslavovi podařilo dostat ho ven – intervenoval u soudu a dosáhl vyškrtnutí části protokolů, takže syn nemusel do procesu. Mladého Freie propustili. Bylo jasné, že musí pryč všichni.

Státní bezpečnost už měla plán. Ve svých spisech označila Jaroslava Freie za „vyloženě reakční živel, zapřisáhlého nepřítele lidově demokratického zřízení a pracujícího lidu“. Chtěli ho eliminovat – poslat na co nejdelší dobu do internačního lágru.

Zátah naplánovali na 11. října 1949 časně ráno. Doufali, že oběť bude zaskočená. Jenže manželka Františka Iška je zdržela. Jaroslav díky tomu v poslední vteřině vyklouzl. Doslova vystoupal vzhůru po žebříku, přes střechu pryč z domu – a pryč z dosahu komunistů.

Nenechal se chytit ani na hranicích. Na své šumavské chalupě v Novém Světě měl předem schovaný malý obnos peněz a pár drahých kamenů – pojistku pro případ útěku. Ty si vyzvedl a pešky přešel hranici do Německa.

Bylo pozdě na podzim 1949, když se ocitl v západoněmeckém sběrném táboře pro uprchlíky. Za dráty tábora ho sice svírala nejistota, ale duší už dýchal volněji – unikl z dosahu dvou diktatur, nacistické i komunistické. Byl odhodlaný začít znovu, od nuly, třeba na druhém konci světa.

Ani v táboře však nezahálel. Místo naříkání a čekání s rukama v klíně přihlásil čtyři nové patenty. Dokonce se pokusil nabídnout svůj projekt malého motocyklu italské firmě Moto Guzzi. Psal dopisy obchodním partnerům z prvorepublikových časů, navazoval kontakty.

Americké úřady si všimly jeho jména – přece jen to byl člověk, který ve válce proslul spoluprací se spojenci. Pomohli mu s vycestováním. A tak v lednu 1950 přešla do Západního Německa i jeho žena Iška a syn Slávek. Rodina byla pohromadě a připravená vydat se dál.

V dubnu 1951 Freiovi odpluli lodí do Kanady. Nový svět, nová naděje – ale i tvrdá realita od začátku. V Montréalu se jich naštěstí ujali známí: Ing. František Karel Janeček, syn starého Janečka, který také emigroval, se za ně zaručil a zajistil jim na rok bydlení.

Společně se pustili do podnikání – zkoušeli vyrábět montované domky, ale nedařilo se. Jaroslav zkusil vzít místo u letecké společnosti, ale práce zaměstnance ho nenaplňovala – kdysi řídil továrny, teď měl úkoly jak u pasu.

Živil se tedy i jako učitel autoškoly, dva roky učil Kanaďany řídit auta. Ani to nebylo ono. Zkusil obchod s kovovým nábytkem, ale bohatství a spokojenost v tom nenašel. Bylo mu už přes padesát a zdálo se, že jeho nejlepší léta zůstala daleko za oceánem.

Srdce ho zlobilo čím dál víc, tlak vylétával – varovné signály přicházely jeden za druhým. Jaroslav Frei však jako by neuměl odpočívat.

Jeho žena Iška byla v tomto ohledu chápavá. Sama se v Kanadě našla – pracovala ve Společnosti pro sociální péči o rodinu, pomáhala přistěhovalcům a lidem v nouzi. Když v té organizaci hledali administrativního manažera, Jaroslav se přihlásil. Měl bohaté zkušenosti z řízení a chtěl být užitečný.

Dostal tu práci – a pustil se do ní s vervou sobě vlastní. Čekal ho však „Augiášův chlév“: účetnictví a chod kanceláře byly v dezolátním stavu. Jaroslav opět proseděl noci nad papíry, analyzoval, čistil chaos, nastavoval systém. Dohnal ho za to další infarkt – třetí úder srdce, které toho tolik vydrželo. Skácel se přímo v kanceláři. Probudil se na nemocniční posteli a vedle něj seděla Iška, věrná strážkyně jeho života. Prosila ho, ať už odpočívá. Ale Jaroslav jen zavrtěl hlavou. Věděl, že ještě neskončil.

Ve svých 57 letech udělal nečekané rozhodnutí: šel znovu studovat. Zapsal se na magisterský obor sociální péče na montrealské univerzitě. Studoval výborně – promocí prošel s vyznamenáním. Jako by doháněl mládí, kdy musel opustit školu. Poté začal přednášet a vést výzkum sociálních problémů v centru Montrealu.

Tohle byla jeho nová Jawa – organizace na pomoc slabým. Jaroslav se navzdory věku změnil z průmyslníka ve váženého experta na sociální služby.

V 65 letech se stal ředitelem největší nevládní instituce sociální péče v Montrealu. Mohl jít do penze, ale to by nebyl on. Přijal nabídku vést podobný ústav v Torontu, kam se s manželkou přestěhoval. Kanada mu nakonec přece jen dala uznání, které si zasloužil: v roce 1977 obdržel Jaroslav Frei medaili britské královny Alžběty II. za přínos sociální oblasti.

Stal se respektovanou kapacitou, mužem, který po zbytek života pomáhal lidem začít znovu – tak, jak to kdysi potřeboval on sám. Jeho posledním snem bylo vybudovat školu pro děti svobodných matek a přistěhovalců. Začal na tom pracovat s obvyklou energií, ale dokončit už nestihl.

Po tom všem, co za život stihl, v pondělí 12. ledna 1981 srdce Jaroslava Freie dotlouklo.

Zdroje:

https://www.reflex.cz/clanek/causy/92384/pribeh-ceske-pracovitosti-umu-a-hrdinstvi-jak-manazer-jaroslav-frei-schoval-nemcum-stovky-tun-surovin.html

https://www.idnes.cz/auto/motorky/svet-jawa-frantisek-janecek-jaroslav-frei.A210924_222317_motorky_fdv

https://motoreport.cz/jaroslav-frei-reditel-jawy-ktereho-komuniste-vymazali-z-dejin-dil-prvni/

https://www.motomuseum-hostalek.cz/index.php?grhead=6&nav=01&id_group=60&t=_art_print&id_art=486

https://books.google.cz/books?id=mlFaAgAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false