František Bakule: spoluzakladatel Jedličkova ústavu věřil, že práce rukama léčí i duši

Když František Bakule v lednu 1957 zemřel, na jeho pohřeb nepřišel žádný politický ani úřední zástupce. Mrazivého dne stála u prosté rakve v malém podhorském hřbitůvku jen drobná žena a pár starých žáků.

Dětské hlásky, které kdysi naplňovaly koncertní sály od Prahy po New York, umlkly. Život „enfant terrible“ české pedagogiky, skončil tiše a téměř bez povšimnutí.

Přitom o třicet let dříve a tisíce kilometrů daleko tleskal Bakuleho „zpěváčkům“ ve stoje americký prezident. V elegantním sále Bílého domu zpívala skupina českých dětí lidovou píseň – některé seděly na vozíku, jiné se opíraly o berličky.

Přísný Warren G. Harding dojetím roztál a osobně každému z malých zpěváků potřásl rukou. Kdo byl ten učitel, který dokázal dětmi z pražského ústavu pro postižené dojmout i nejmocnějšího muže světa?

František Bakule se narodil roku 1877 v jihočeské vesničce Lidmovice do rodiny sedláka. Jako mladý učitel nastoupil koncem 19. století na venkovské školy s nadšením, avšak zprvu přísně. Netajil se tím, že ze začátku používal i rákosku.

Brzy ale pochopil, že strachem respekt nezíská. Pohroužil se do pedagogických textů ruského humanisty Lva N. Tolstého a obrátil svůj přístup naruby. Na další škole v Družci už žádné dítě neuhodil – naopak, získal je laskavostí a živým vyprávěním.

Učil jinak, než bylo zvykem: látku přizpůsoboval jejich skutečným potřebám, zavedl ve třídě samosprávu a vydával s žáky třídní časopis. Odpoledne k němu děti chodily domů, kde si četly v jeho knihách a volně debatovaly.

Z poklidné vsi dokázal udělat školu hrou. Bakule nezůstával jen u učení – zajímal se i o život rodin svých žáků. Často sedával v místní hospodě mezi horníky, četl jim noviny a vysvětloval dění ve světě.

Byl abstinent a nekuřák, ale nebojácně se pouštěl do společenských témat. Dokonce podpořil stávkující havíře a pomohl sepsat stížnost na místního faráře, který je odsuzoval. Byla to poslední kapka – úřady ho z konzervativního Družce raději přeložily jinam.

Bakule však nebyl jen osamocený rebel. Aniž by to možná tušil, stal se čelním představitelem celoevropského myšlenkového proudu, kterému se říkalo „reformní pedagogika“.

Po celé Evropě se na přelomu století objevovali vizionáři jako Maria Montessori v Itálii nebo Rudolf Steiner v Německu, kteří stejně jako on odmítali tupý dril a prosazovali výchovu respektující dětskou duši, tvořivost a svobodu.

Bakule byl českou odpovědí na tento moderní trend. To vysvětluje, proč byl později tak oslavován v Paříži či New Yorku – tamní intelektuální elita v něm okamžitě poznala jednoho z nich. Doma v konzervativním prostředí Rakouska-Uherska byl však za nebezpečného snílka.

Novým působištěm se stala Malá Skála v Českém ráji. Tamní desetiletka se pro něj stala laboratoří moderní výchovy. Nikoho nepřekvapí, že i zde narážel na nepochopení nadřízených. Bakule ignoroval staré osnovy i povinné modlitby před vyučováním.

Odmítal dril a učení nazpaměť. Místo toho vedl děti k přemýšlení a tvořivosti: psali vlastní příběhy, kreslili podle fantazie a nacvičovali žertovná školní divadla. Nevyhýbal se ani citlivým tématům.

„Jeho výuka probíhala v tomto případě tak, že si vždy nejstarší děvčata a chlapce pozval a pravdivě (ale taktně) je poučil,“ popsal jeden současník Bakuleho průkopnickou sexuální výchovu.

Bylo 7. října 1912 a v pražském Obecním domě právě začínal mezinárodní lékařský kongres. Na pódium vystoupil učitel Bakule se sborečkem venkovských dětí v krojích. Zazpívali několik českých písní a přítomné publikum vědců nadchli.

Po potlesku za ním přišel charismatický lékař – chirurg Rudolf Jedlička – s nečekanou nabídkou. Chystal v Praze první ústav pro tělesně postižené děti a potřeboval zaníceného pedagoga. Bakule nezaváhal. O rok později se stal prvním ředitelem Jedličkova ústavu na Vyšehradě.

Od počátku k práci přistoupil po svém. Výchova v novém ústavu neměla připomínat nemocnici, ale domov plný tvoření. Bakule zavedl pracovní dílny, kde se děti učily truhlářství, knihařině či košíkářství – všechno, co mohlo jednou uživit i člověka o berlích. Věřil, že práce rukama léčí i duši.

Neřídil se školními předpisy; učil to, co zrovna malí pacienti chtěli a potřebovali znát. Číst a psát je naučil mimochodem během pár týdnů, teprve když ho samy prosily, že chtějí napsat dopis domů. Každý úspěch svých svěřenců trpělivě povzbuzoval.

Když do ústavu nastoupil sedmiletý František Filip, který neměl od narození ruce, Bakule si ho posadil vedle sebe, otcovsky ho objal a zašeptal: „Tobě scházejí ruce. Jiný by to možná považoval za tragédii, ale ty určitě ne. Máš bystrou hlavu. Máš šikovné nohy a svedeš jimi to, co ti druzí kolikrát nesvedou ani rukama. A především máš vůli se něco naučit.“

Malý „Frantík“ se pod Bakuleho vedením skutečně naučil nohama psát, malovat i řezat dřevo. Pro podobné příběhy z ústavu plného „polámaných hraček“ neměl veřejnost slov obdivu.

Jenže ne všem byla Bakuleho volnomyšlenkářská výchova po chuti. Tradičně smýšlející školní inspektoři kritizovali, že děti málo čtou a počítají. Nepochopení se časem vkrádalo i do vztahu s Jedličkou. Visely mezi nimi zásadní neshody o samotný smysl ústavu.

Pro MUDr. Jedličku, špičkového chirurga a filantropa, byli jeho svěřenci především pacienti. Viděl jejich křehkost a bolest a jeho vizí bylo vytvořit pro ně bezpečný přístav, kde budou chráněni před tvrdostí světa.

V jeho očích byli „chudáci“, kteří si zaslouží soucit, péči a vděčnost za poskytnuté dobrodiní. Chtěl je naučit skromnosti, aby se ve světě nezklamali. Jeho postoj nebyl zlomyslný – byl to hluboce zakořeněný, pohled lékaře své doby.

Rozdílné vize vyústily v dramatické ultimátum ze strany zakladatele ústavu: „Buď já nebo Bakule.“ Proti slavnému lékaři neměl umíněný učitel šanci – v roce 1918 musel Jedličkův ústav opustit.

Zvolil svobodu. Jenže svoboda byla zpočátku jen jiné slovo pro hlad. Bakule stál na pražské ulici bez koruny a bez střechy nad hlavou, ale nebyl sám. V patách mu klopýtala jeho podivná, ale nesmírně věrná rodina: dvanáct dětí o berlích a na vozíčcích, jejich pěstounky a dvě dospívající dívky z Malé Skály. Jednou z nich byla i Miluška Šikolová, tichá a oddaná duše, která už tehdy tušila, že po boku tohoto umíněného vizionáře stráví celý život.

Těm měsícům se později začalo říkat „doba kočování“. Přes den se z dětí stávali herci a řemeslníci. Na rušných poutích a tržištích hráli s prastarými loutkami pimprlové divadlo, za pár drobných prodávali vlastnoručně vyřezávané hračky a pletené košíky.

Večer, když se schoulili do nuzného podnájmu, se z nich stávali zpěváci. Tehdy se zrodil jejich sbor. Zpěv pro něj byl zpočátku útěk. Zpívali, aby zahnali kručení v břiše, aby zapomněli na posměšky kolemjdoucích a na nejistotu, co přinese další den. Z této syrové bídy a vzdoru se zrodila neuvěřitelná síla.

Zpráva o odvážném učiteli a jeho malých „mrzáčcích“ se donesla až na Pražský hrad. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk neváhal: sešel se s Bakulem osobně a rozhodl se celou věc podpořit. Místo planých slov otevřel státní kasu a věnoval vzdorovitému pedagogovi půl milionu korun, aby mohl s dětmi důstojně odjet do Ameriky na pozvání Červeného kříže.

Nechtěl, „aby se před Američany představili jako žebráci“. A tak se v roce 1923 skupina zdravotně postižených dětí z Prahy vydala na svou životní cestu přes oceán. Bakule jim říkával, že hudba nezná bariéry – a měl pravdu. Během tříměsíčního turné Bakulovi zpěváčci vystoupili ve čtrnácti amerických městech. Nadšené ovace sklidili v New Yorku, Washingtonu, Chicagu či Bostonu.

Největší poctou bylo pozvání do Bílého domu. Děti v krojích tam zazpívaly české lidové balady a dojatý prezident Harding jim děkoval se slzami v očích. Po koncertě je zval na prohlídku a nestačil se divit, když jeden chlapec bez rukou napsal křídou své jméno na tabuli pouhými chodidly.

Příběh o „českých mrzáčcích, kteří zpívají prezidentovi“ plnil v USA novinové titulky. Zpěváčci se dokonce setkali s průmyslníkem Henrym Fordem, který jim věnoval malý automobil upravený pro hendikepované děti. Domů se vraceli jako hvězdy.

Ve dvacátých letech se Bakuleho malý pěvecký sbor rozrostl na čtyřicet členů, mezi nimi postupně přibyly i zdravé děti. Všichni zpívali společně – ne za peníze, ale pro radost, kterou tím přinášeli sobě i publiku.

„Chci, a proto umím.“ Tohle motto vtloukal Bakule svým svěřencům do hlavy a oni mu věřili. Za čtrnáct let vystoupili Bakulovi zpěváčci na víc než třech tisících koncertech. Více než třistakrát překročili hranice – zpívali ve Vídni i Paříži, v Kodani, Budapešti či Ženevě.

Všude sklízeli obdiv. Na gramofonové desky natočili přes osmdesát písní, aby si jejich dvojhlasy mohli lidé pouštět i doma. Vydělané peníze putovaly zpátky do vzdělání dětí a budování vysněného ústavu.

Nový Bakulův ústav pro výchovu životem a prací konečně našel pevné zázemí na pražském Smíchově. S pomocí dárců – od Masaryka po americkou delegátku Červeného kříže jménem Alice Garrigue Masaryk Harrisonová – zakoupil Bakule v roce 1925 velkou vilu v Mozartově (dnešní ulici Na Mrázovce).

Starý profesor do ní vložil i poslední vlastní úspory. Povedlo se: jeho děti už nemusely kočovat, dostaly důstojný domov se zahradou, dílnami i koncertním sálem. Zpěvem i prací si vydobyly respekt. Když Bakule v roce 1927 založil v ústavu dětské výrobní družstvo, nikdo už se tomu nedivil. Chlapci v něm vyráběli dřevěné hračky, nábytek nebo loutky; dívky se učily šít, vyšívat a vázat knihy. Nešlo jen o terapii – jejich výrobky byly tak kvalitní, že získaly ocenění na výstavách a dobře se prodávaly.

Přesto nadále narážel na konzervativní nálady společnosti. V roce 1931 se Bakule pokusil o něco, co předběhlo svou dobu o mnoho desetiletí: otevřel ve svém ústavu třídu, v níž společně studovaly postižené děti i zcela zdraví žáci z okolí. Chtěl, aby spolu vyrůstali odmala a vzájemně se obohatili – dnes tomu říkáme inkluze. Tento experiment však ve 30. letech tvrdě narazil.

Odpůrci ho pomlouvali v tisku a ministerstvo školství pro jistotu odebralo Bakuleho institutu právo vydávat vysvědčení. Bez „papírů“ přestali rodiče zdravé školáky posílat. Z nadšeného vizionáře se v očích úřadů stal nebezpečný podivín, kterého je lépe umlčet. Unavený a nemocný Bakule se stáhl z veřejného života.

Ve školním roce 1932/33 ještě statečně bojoval, pak ale předal vedení a definitivně složil zbraně. Jeho soukromý ústav se kvůli dluhům dostal do exekuce a roku 1937 budovu pohltila dražba. „Novodobý Komenský “ upadl v nemilost. Následující léta druhé republiky, okupace i převratů prožil v ústraní a chudobě.

Nikdy se však nevzdal psaní a víry v pravdivost svých myšlenek. I když ho oficiální místa neuznávala, ve vzdálené Francii nebo Dánsku o jeho pedagogických úspěších vycházely články a knihy. Sám Bakule zatím doma sepisoval paměti a odborné úvahy, které však vyšly tiskem až dlouho po jeho smrti.

Pečovala o něj jeho nejvěrnější žačka – Miluška Šikolová, která u něj zůstala jako hospodyně i pomocnice. Za celou tu dobu ho neopustila. Prožila po boku svého učitele celý svůj dospělý život. Když bylo Bakulemu osmasedmdesát, rozhodl se jí poděkovat – a požádal ji o ruku. V prosinci 1955 se tak Miluška stala jeho první a poslední manželkou.

Za rok a měsíc poté František Bakule skonal. Zapomenut skoro všemi, přesto se tenhle rebelantský učitel zapsal do dějin. Zanechal po sobě generaci dětí, které díky němu našly chuť žít, tvořit a nevzdávat se.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Bakule

https://specialni-pedagogika.webnode.cz/news/frantisek-bakule/

https://magazin.aktualne.cz/foto/pribeh-ucitele-frantiska-bakuleho-spoluzakladatel-zakladatel/r~0e53209c550a11efa26cac1f6b220ee8/

https://www.muzeumvodnany.cz/muzeum-galerie/ctete-vice/928-po-stopach-ucitele-frantiska-bakuleho

https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/2121/frantisek-bakule-1877-1957-.html

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/65935/DPTX_2012_2_11410_0_320423_0_139876.pdf

https://is.muni.cz/th/h8vfc/Bakalarska_prace_Rotterova.pdf

https://strednicechy.rozhlas.cz/jedlickuv-ustav-poskytuje-nedocenitelne-sluzby-uz-100-let-rudolf-jedlicka-9015879

https://praguepeacetrail.org/cs/jedlicka-institute